Článek
Žiju s Milenou v domku na okraji Olomouce. Máme tři děti, dům obklopuje zahrada, kde ráda pěstuje bylinky. Na první pohled idylka. Jenže v posledních měsících Milena prochází menopauzou a k tomu jí trápí zvýšení hmotnosti. Pár kilo sem, pár tam, ale je z toho nešťastná. „Nic na sebe nenatáhnu! Vypadám jak hroch,“ vzlykla mi nedávno do polštáře.
Vždy byla akční a pozitivní. Chodili jsme spolu léta na výlety, jezdili jsme i na kole, smáli jsme se u večerního grilování. Ano, přiznávám, občas jsem sám přinesl do domu dort, nebo si udělali pořádné vepřo knedlo, tomu se těžko odolává. Milena dřív všechny ty dobroty zvládla bez problémů, ale teď se na ní každá taková dobrota hned projeví. A co je důležitější – její tělo se zkrátka mění, aniž by ona sama za to mohla.
To všechno jí drtí sebevědomí, pořád si prohlíží břicho v zrcadle a dělá si z toho hlavu. „Proč se mnou vůbec ještě jsi?“ zeptala se mě nedávno s očima plnýma slz. No právě – proč by ne? Vždyť ji miluju, obdivuju, že dokázala porodit děti, starat se o dům a ještě k tomu být mou oporou, když jsem se cítil mizerně. Nevidím důvod, proč by trocha kil navíc měla zastínit všechny její přednosti. Když to říkám, jen se kysele usmívá. Prý mám jen cukrovou vatu na mozku a úmyslně si lžu do kapsy.
Nechci být ten chlap, co jí bude nutit různé sporty nebo jí radit, ať drží diety. Vím, že to některé ženy chtějí slyšet, ale ona potřebuje jiné ujištění. Mně na ní přijde nádherné všechno: její smích, vůně vlasů, to, jak se mnou dovede debatovat o malých starostech života. Jak to ale dát najevo, aby uvěřila, že hubnutí není ultimátní podmínkou naší lásky? Cítím, že se trápí tím, že média a okolí říkají, že žena v jejím věku by měla být „fit a štíhlá“, ale tohle je život, ne pohádka.
Párkrát jsem se jí zkusil dotknout, obejmout – tak, jak to dělám rád. Jenže ona se odtáhla: „Nekoukej na ten můj špek!“ Co mám dělat, abych jí vrátil sebevědomí? Můžu jí tisíckrát říct „Jsi krásná,“ ale očividně to nestačí. Navrhl jsem jí společné procházky, ne proto, aby spalovala tuk, ale abychom byli spolu. Souhlasí, ale vidím na ní, že se necítí dobře, když slyší od kamarádek, jak už všechny shodily po padesátce a dodržují striktní režimy.
Mně by spíš potěšilo, kdyby zkusila být na sebe hodnější a méně se obviňovala. Někdy zažertuju, že bych i uvítal, kdyby ještě pár kilo přidala, protože mám rád ženám co pohladit – to se zlobí, že jí to nepřipadá vtipné. Nechci, aby si myslela, že její pocity neberu vážně. Jasně, vím, že existují diety a cvičení, jenže ještě víc vím, že hlavní je mít chuť do života. Představa, že se kvůli modlám mládí a štíhlosti bude cítit k ničemu, mě rozčiluje.
Nejhorší na tom je, že se cítím bezmocný. Ona touží zhubnout, ale tělo už stávkuje. Hormony jsou proti ní. Bojím se, aby se ještě víc nezakopala ve vlastním neštěstí. Já tu jsem, dělám, co můžu – vařím zdravější jídla, aby se necítila, že v tom je sama. Ale občas slyším od ní jen mručení: „Ty to nechápeš, tobě nic nehrozí.“ A to je další věc: muži si často mohou dovolit větší břicho, svět je tolik neodsoudí. Rozumím, že je to dvojitý standard. Nevím, co víc nabídnout. Mám strach, že přes všechno ujišťování to v ní hlodá jako červ.
Nechci, aby ztratila sama sebe. Vždycky byla nejzářivější bytost široko daleko – a jestli teď večer usíná se slzami jen proto, že na váze je o pět kilo víc než loni, připadá mi to kruté. Jen doufám, že se časem uklidní a uvěří, že pro mě je stále ta nejpřitažlivější žena na světě.
