Článek
Blanka (56 let) se seznámila s Pavlem na malé oslavě u známých v jižních Čechách, kde oba vyrůstali. Do manželství se vrhli po roce chození, plni optimismu, že si založí rodinu a budou žít spokojený život. Až po svatbě Blanka zjistila, jaký Pavlův zvyk ji bude pronásledovat dlouhé roky: už tenkrát dokázal prožít nastydnutí, jako by šlo o smrtelnou chorobu.
Když jsme spolu byli první rok, starala jsem se o něj s láskou, vzpomíná Blanka. Neuměl si ani ohřát čaj, musela jsem mu ho nosit a sedět u něj, protože tvrdil, že sám nezvládne vstát z postele. Zprvu se tomu smála, brala to jako legrační nadsázku, než jí došlo, že Pavel to myslí docela vážně. Jakákoli bolest, i ta nejmenší, pro něj znamenala konec světa.
Když po pár letech přišly děti, Blanka se ocitla v kolotoči starostí. Dvojčata vyžadovala péči nonstop a manžel – dnes si s jistou dávkou ironie myslí, že se cítil ohrožený jejich pozorností – navyšoval své dramatické výstupy. Já už tady dlouho nebudu, říkával téměř každý týden. Prosím tě, já za chvíli skončím na plicním, doktoři nic nedělají, stěžoval si, i když měl jen menší zahlenění z běžné rýmy.
K lékařům Blanka manžela posílala, ale pokaždé to dopadlo stejně: Pavel se vrátil rozčilený a označil doktory za neschopné. Nic mi není? Jak to můžou říct? odfrkával. Nejsou to žádní odborníci, jen šarlatáni, co ani nevědí, co mi je. Po pár takových pokusech Blanka pochopila, že smysluplný výsledek to nepřinese. On hledal jen potvrzení, že je „vážně nemocný“.
Když děti povyrostly, Blanka si snažila najít drobné radosti pro sebe. Jenže vždy, když měla jet třeba s kamarádkou na víkendový wellness, u Pavla se zničehonic objevily hrozivé příznaky: Zůstaneš tu, že ano? Já jsem v zuboženém stavu. Dvakrát se nechala zviklat a z výletu couvla, aby nezanedbala manžela. K úžasu zjistila, že jakmile s plány skončí, on se neuvěřitelně rychle uzdraví. Tehdy jí došlo, že ho občas spíš baví sledovat, jak pro něho obětuje čas.
Teď už jsem poučená, říká rezignovaně Blanka. Když vidím, že jen pokukuje, jestli nestornuju další dámskou jízdu, klidně mu řeknu: ‚Miláčku, hřej se v posteli, já ti tu nechám hrnek s čajem, tak se drž, a v neděli jsem doma.‘ Opravdu se to naučila takhle říct a prostě odjet. Ještě než odemkne auto, má někdy pocit, že za zády slyší zázračné uzdravení.
Není to ovšem jen směšné. Blanka cítí hořkost i výčitky k němu. Je mi nepříjemné, jak dokáže manipulovat, svěřuje se. Nejvíc mě štve, že já pak vypadám jako necitlivá potvora, která ho nechá ležet polomrtvého. Například se i stalo, že jela na pohřeb svého bratrance, a Pavel prohlašoval, že upadá do mdlob. Blanka stála před rozhodnutím, jestli starat se o „umírajícího manžela“, nebo jet na důležitou rodinnou akci. Rozhodla se odjet a manžel? Překvapivě přežil úplně bez následků.
Pavlova hypochondrie je pro ni dlouhodobý stres. Když se svěřila svému praktickému lékaři, doporučil, aby to manžel zkusil s psychologem. Zmínila jsem to Pavlovi. Hned se urazil, že já z něj dělám blázna. Jednou ho dokonce přemluvila k jediné terapeutické konzultaci. Odnesl si z ní jen pocit, že i psycholog nechápe vážnost jeho stavů, a že si z něj dělají legraci. Víc už se tam nevrátil.
Za ta léta jsem získala odolnost vůči jeho výlevům, dodává Blanka se smutným úsměvem. Ale někdy bych si přála, aby tohle divadlo přestalo a žil se mnou normální život. Takhle se cítím jako pečovatelka, co dostává za odměnu jen ublížené pohledy. Zůstává s ním, protože ho má svým způsobem ráda, jenže se sama sebe ptá, zda tohle ještě dává smysl. Dává, když vím, že se nejspíš nikdy nezmění?
Od kamarádek slyší rady, ať si z něj dělá legraci, nebo ať se sbalí a odejde. Ani jedno se jí nezamlouvá. Odejít by znamenalo rozbít život, který sice není růžový, ale je alespoň stabilní. Psychologické knížky Blance řekly, že by měla stanovit pevné hranice: neustupovat, pokud se Pavel náhle „hroutí“, a ohlašovat jasně, co hodlá dělat. Jenže se někdy cítí provinile a lituje ho.
Pokaždé, když se mu to pokouší opatrně vysvětlit, čelí Pavlovu výsměchu nebo obvinění: Ty mě klidně necháš umřít. Jak to celé vyřešit, Blanka netuší. Ale v jedné věci má jasno: Rozhodně nehodlám sedět doma celé dny a skákat kolem jeho vymyšlených záchvatů. Dojdou mi síly, a co potom?
Zatím to řeší tak, že mu nechá trochu toho pečování, ale zároveň si určuje volný čas podle svých potřeb. Je přesvědčená, že jinou cestou by se buď zhroutila ona, anebo by ho znechuceně opustila. A přestože se zdá, že muže nepředělá, aspoň brání, aby ji definitivně nestrhl do svého světa „věčných nemocí“.
