Článek
Seděla jsem na třídních schůzkách a pozorovala hromadu vyčerpaných tváří. Rodiče navenek pečlivě naslouchali výsledkům svých ratolestí, přitom pod lavicí potají kontrolovali blikající displeje.
Moji studenti, otupělí rutinou, připomínali spíš figuríny ve skanzenu, a já si připadala méně jako kantorka gymnázia, víc jako kurátorka muzea soch z vosku.
Všechno v mém životě bylo… uhlazené. Kostýmky bez záhybu, připravené motivační fráze, vstřícný úsměv na povel.
Když jsem se večer vrátila domů, čekal na mě Roman – můj bezvadný manžel – s hrnkem čaje připraveným přesně tak, jak to zbožňuji. V našem domě vládl dokonalý řád: knihy seřazené podle barvy hřbetů, polštáře vždy nadýchané, ticho rušil jen tlumený tikot starožitných hodin. Roman zbožňoval pořádek.
A ze všeho nejvíc obdivoval mě, svou perfektní Danu. Denně mi připomínal, jak skvěle vypadám, jak bezchybně zvládám výuku a jak precizně krájím zeleninu do polévky. Dřív to bylo omamné, po dvaceti letech se z té chvály stal jed – pomalu dusil tu obyčejnou, někdy neuspořádanou ženu uvnitř. Toužila jsem udělat něco nečekaného: rozbít talíř, přivléct si domů bláto na podpatcích. Nedokázala jsem to. Ne před ním.
Toho večera jsem v jeho pracovně hledala loňské daňové přiznání. Prohrabávala jsem šanony úhledně seřazených dokladů, když mi do ruky padla divná věc – tlustá kožená kniha bez popisku. Zvědavost zvítězila. Otevřela jsem ji.
Na první straně stálo úhledně: „Chronologie dokonalosti: Studie D.“
Další listy mi tuhly krev v žilách. Desítky básní o mých rukou, vlasech, smíchu. Nebyly vášnivé, spíš klinicky přesné popisy exponátu. „Kadence jejího smíchu: 432 Hz – tón čisté harmonie.“
U básně o mých očích byl přilepen lístek z lípy, pod kterou jsme se poprvé políbili. Jinde podrobný zápis o symetrii jediné slzy, jež mi sjela tváří na maminčině pohřbu.
Tohle nebyl deník z lásky, ale portfolio preparátora. Roman nezbožňoval mne – uctíval moji iluzi, kterou si stvořil v hlavě. Byla jsem jeho exponát, artefakt bez jediné trhliny.
Nechala jsem knihu otevřenou na konferenčním stolku. Když Roman vešel, úsměv mu zkameněl. Pohledem ustrnul na rozevřených stránkách, jako kněz před znesvěceným oltářem.
„Co to je, Romane?“ šeptla jsem.
„Láska,“ vydechl. „Jen… důkaz mé lásky.“
„Tohle není láska,“ hlesla jsem. „Je to vitrína. A já v ní už nehodlám stát.“
Poprvé v jeho očích nezářil obdiv, ale hrůza. „Já tě potřebuju,“ zakoktal. „Život je chaos. Ty jsi můj záchranný bod. Musela jsi být bezchybná. Pro mě.“
Tehdy mi došlo, že jeho posedlost pramení ze strachu – chaos promítl do světa a léčil ho mou domnělou dokonalostí. Byla jsem jeho sedativum.
Nemusela jsem křičet. Pohlédla jsem na něj, pak sklouzla očima k porcelánové váze z dynastie Ming, jíž si cenil nade vše. Stála na římse krbu, vycentrovaná na milimetr. Pomalu jsem k ní přešla. Cítila jsem jeho zděšený pohled v zádech. Prsty se dotkly hladkého povrchu – a já ji pustila.
Drtivý zvuk tříštícího se porcelánu byl nejkrásnější melodií za dlouhé roky. Klec praskla.
Roman mlčel. Zíral na střepy, pak na mě. Zbožnění se vypařilo; zůstala čistá panika – z ženy, kterou nikdy doopravdy nepoznal. Z ženy, která právě objevila, že umí stejně dobře ničit jako tvořit.
Neodešla jsem. Ještě ne.
