Článek
Žiju v menším městě na jihu Čech a před několika měsíci jsem se znovu vdala. Nečekala jsem, že to ještě někdy udělám, první manželství nedopadlo zrovna pohádkově. Ale Petr byl jiný: pozorný, pracovitý, slušný. Rodině jsem ho představila krátce poté, co jsme se dali dohromady, a tušila jsem, že není úplně nadšený. „Hele, já jsem spíš samotář, do rodinných setkání mě netlač,“ řekl mi na začátku. Jenže jeho nechuť k mým příbuzným po svatbě prudce přerostla v otevřené nepřátelství.
Já jsem byla vždycky zvyklá na rodinná posezení. Rodiče a sourozenci pro mě znamenají hodně. Chtěla jsem, aby je aspoň trochu přijal. Však ani netouží, aby byl jejich nejlepší kamarád, stačilo by, aby se snesli. Když jsme s Petrem chodili, držel se zpátky, byl jenom tichý, občas se vymluvil, že má práci, aby nemusel na rodinnou oslavu. „Však v pořádku, každý jsme nějaký,“ říkala jsem si. Když mě po roce požádal o ruku, byla jsem šťastná. Nehrnuli jsme se do velké svatby, obřad jsme měli komorní, jen pár hostů.
Těšila jsem se, že do naší malé rodiny Petr zapadne. Jenže už krátce po svatbě se ukázalo, že má můj muž hodně ostrý jazyk. Začal o mém bratrovi říkat, že je úplně neschopný, žije prý kdesi na chudém venkově a bezvýznamně. Sestra se stará o dvě malé děti, pro Petra je to *„blbka, co nic nedokázala“. „Tvoji rodiče? No jo, pěkní burani, co nic nevědí o světě,“ glosuje bez rozpaků. Slyšet taková slova je pro mě příšerné. Jeden můj bratr se s ním pohádal, Petr se k němu tehdy sehnul a vyštěkl: „Ty jsi jen plebs, nic víc.“
Doma jsem mu zkoušela domluvit: „Prosím tě, proč je tak nenávidíš? Udělali ti něco?“ Jen krčí rameny: „Nesednou mi, jsou to omezení lidi.“ Připadám si, jako by se mi sypal sen. Manžel, kterého miluju, ponižuje mou krev a já nevím, zda se ho zastat, nebo bránit rodinu. Jednou mi rozzlobeně řekl: „Já to prostě cítím jinak. Oni mě soudí, já soudím je. Ty jsi moje žena, ne jejich dcera!“ Tohle mě vyděsilo, protože rodiče i sourozence mám ráda, vyrostli jsme v soudržném prostředí, i když nejsme bohatí, jsme si blízcí.
Teď se bojím, že když ho vezmu třeba na narozeninovou oslavu táty, vznikne hádka. Už několikrát mu říkám: „Tak nechoď, já se tam stavím sama.“ Jenže pak slyším od jeho známých: „Proč tě nikam nebere? Člověk by řekl, že jste novomanželé a budete pořád spolu.“ Taky nechci pořád na každou rodinnou sešlost jezdit sama a vymlouvat jeho absenci. Do toho moji rodiče začínají tušit, že je nesnáší. „Proč je na nás tak nepříjemný?“ ptá se máma. Zatím mlžím, ale to nejde do nekonečna.
Neumím si představit život, kde budu muset volit mezi rodinou a manželem. A co až budou vánoční svátky? Silvestr? Začne mě nutit, abychom zůstali sami doma a dělal, že žádní příbuzní neexistují? Mám chuť utéct, kroutit se mezi dvěma ohni je příšerné. Miluju manžela, nevím, proč je tak zatrvzelý, co se mu v hlavě honí. Jak mu vysvětlit, že moji rodiče, i když podle něj obyčejní a chudí, nejsou menší lidi než my? Zatím spíš mlčí a umí je jen urazit.
Někdy se přistihnu, že sním o tom, jak se k nim chová s respektem, a oni se s ním baví u jednoho stolu, třeba o zahrádce nebo o běžných věcech. Jenže realita je drsná: on je nazývá „póvl“, mně nezbývá než polykat hořkost. Zatím nevím, jak to vyřešit, jen cítím, že v tomhle rozpoložení se může manželství rychle proměnit v peklo.
