Článek
Iveta (58 let) pracuje v obchodní firmě na severu Čech skoro dvacet let. Zažila tam leccos, ale vždycky vycházela se starým vedením, které sice kladlo důraz na pečlivost, ale chovalo se k zaměstnancům slušně. Měla své jisté, znala systém, věděla, co a jak. Jenže před rokem došlo ke změně majitele a celý management se obměnil. Od té chvíle cítí, že každý den přichází do práce s knedlíkem v krku a odchází s bolavou hlavou.
„Už nejsem žádná mladá holka, abych tuhle řezničinu zvládla. Nový šéf se chová, jako bychom byli jeho osobní otroci,“ zoufale popisuje Iveta. Na první setkání se těšila, představovala si moderní přístup a respekt. Jenže během úvodní porady se ukázalo, že její nový šéf Kamil (asi o patnáct let mladší) na nějaké ohledy nehraje. „Padaly tam věty typu: Buď budete dřít na sto procent, nebo poletíte. Tady vás nikdo držet nebude.“ Iveta v duchu zpozorněla, jenže co měla dělat?
Prvním krokem nového ředitele bylo, že zrušil starý systém ohodnocení. Iveta se neměla zle, vyhovoval jí pravidelný bonus za poctivou práci. Teď? „Myslím, že jste placeni až moc, tak proč ještě přidávat?“ Takhle to prý Kamil rozsekl bez mrknutí oka. A tím to neskončilo. Najednou přišly příkazy nosit notebook všude s sebou, kdyby bylo náhodou třeba po pracovní době vyřídit nějaký „urgentní úkol“. Iveta je žena, která si vždy zakládala na férové dohodě: v práci odvede maximum, ale po práci chce svůj klid. Jenže Kamil volá i o víkendech. „Často jde o drobnosti, ale on chce být pánem,“ vysvětluje Iveta. „Když si dovolím namítnout, že mám rodinu a nejsem v kanceláři, odpoví mi, že rodina není argument.“
Před pár týdny zažila situaci, která ji vnitřně otřásla. Měla si vyčerpat náhradní volno za přesčasy, jenže Kamil jí to stopl. „Tvrdil, že teď se to nehodí, tak si to volno mám přesunout na neurčito.“ Když namítla, že to odporuje zákonům, s arogantním úsměvem pronesl: „Klidně se suďte, peníze na právníky máme. Ale jestli máte před důchodem zapotřebí soudy, to si rozmyslete, Iveto.“ Z téhle věty jí dodnes mrazí.
S kolegy se občas baví o tom, zda se pokusit stěžovat si na inspektorátu práce, ale zatím všichni váhají. Firma nepatří mezi malé, ale vedení se snaží zaměstnance zastrašit: „Jeden z účetních se snažil být odbojný a najednou s ním rozvázali smlouvu pro údajné porušení pracovní kázně. Nikdo neví, co přesně udělal. Prostě ze dne na den skončil,“ říká Iveta. Lidé se bojí. A čím jsou starší, tím víc. Padesátník si novou práci shání hůř než nějaký pětadvacetiletý absolvent.
Iveta se tak ocitá v pasti: chce už jen dožít v klidu ten zbylý čas do zaslouženého důchodu, ale šéf jí dělá ze života peklo. „Volá třeba ve čtvrt na deset večer, že něco zapomněl. Jdu mu to poslat a on mi vyčte, že jsem reagovala až po pěti minutách, což je nepřijatelné zdržení.“ Když se Iveta snažila vysvětlit, že se zrovna sprchovala, dostalo se jí odpovědi: „A s telefonem ve vaně by byl problém? Aspoň byste byla hned k dispozici.“ Někdy už nemá slov.
Co ale dělat? Odejít? „V mém věku, s mými pracovními návyky, je těžké začínat jinde,“ krčí rameny. „Všude chtějí mladé, energické, flexibilní. A já se bojím, že by mě nikam nevzali. A pak, tuhle práci znám a umím. Krom šéfa jsem měla všechno ráda…“
Teď každé ráno polyká hořkost a do práce jde jen ze setrvačnosti a strachu, že by mohla dopadnout ještě hůř. Nakonec stejně končí v nekonečném koloběhu napětí. Pocit prázdnoty roste, spánek nepřichází, myšlenky se točí kolem toho, jestli ji Kamil nepřistihne při miniaturní chybě. „Mám dojem, že už to nebude lepší. Denně uvažuji, zda nezvednout kotvy a nezmizet, ale strach je silnější.“
Iveta se tedy drží, polyká všechny urážky i neplacené přesčasy, nicméně čas letí a ona ví, že takové tempo ji může stát zdraví. Čeká na den, kdy půjde do předčasného důchodu a počítá, kolik měsíců ještě musí vydržet. Když se kamarádce zmínila, že by mohla zkusit pomoc odborů, ta jen pokrčila rameny: „Kdo v dnešní době věří odborům, Ivčo?“
Iveta přesto cítí, že by ráda něco změnila. „Jenže já nejsem rebel. A Kamil to ví, využívá toho. Vedení ho kryje. Jsme pro ně jen čísla v tabulce, jenže já jsem člověk, ne kus masa.“
Zatím drží, možná už moc let, a říká si, že horší to být nemůže. Bojí se, že když setrvá, zlomí to nad sebou hůl. Ale bojí se i změny. „Nechci sedět doma bez práce, to by byl konec…“ Je v pasti. A nemá kolem sebe nikoho, kdo by situaci vyřešil za ni.
