Článek
Myslela jsem si, že mám doma poctivého a spolehlivého chlapa, co umí držet slovo a nebude nikdy hledat jinde. Michala jsem potkala před dvěma dekádami na fakultě v Olomouci, kam jsme oba docházeli – on o pár ročníků výš, já ještě jako prvák. Přešlo pár let, vzali jsme se, přestěhovali do menší vesnice za Prahou a vychováváme dvě děti. Společný dům, zahrada, pes, auto. Dost klasika. A já byla přesvědčená, že jsme vcelku normální rodina. Jasně, někdy mi vadí, jak Michal mlčí místo toho, aby probral problémy nahlas, ale zapsal se mi do srdce jako poctivý parťák. Až do chvíle, kdy jsem nakoukla do jeho počítače.
„Hele, můj notebook kleknul, mohla bych se na tvém přihlásit do mailu?“ zeptala jsem se ho jednoho nedělního dopoledne, když jsme uklízeli, a on klidně kývl. Neřešila jsem, že je přihlášený do svého. Otevřela jsem prohlížeč a najednou se objevilo několik konverzací na sociální síti. Přitáhlo mě to – byly tam docela zvláštní fotky a evidentně nešlo o jeho kamarádky z práce. Četla jsem pár vět a slova se mi zaryla do mozku jako nůž. Ty flirtovací repliky. Popisy toho, co by si s dotyčnými dámami dělal a jak jim lichotí. Zhluboka jsem se nadechla, vyjekla jsem nahlas, že tomu nerozumím. Michal přiběhl s prachovkou v ruce.
Ukázala jsem mu to a jeho reakce byla snad ještě horší než samotný obsah. „Terezo, je to jen sranda, fakt nic vážnýho… jen pár fotek… já jsem to takhle fakt nechtěl.“ Nemohla jsem uvěřit. Hned mi sepnulo: nechce, aby se sešly naživo. On prý ne, na to nemá žaludek. Poprosila jsem ho, ať mi řekne, jak dlouho to trvá. Přiznal barvu, že asi půl roku. „Píšou mi samy, víš, jsem asi zajímavej chlap…“ Ani nevím, jestli se mi to jen zdálo, nebo to fakt řekl. Samolibě? Nebo nervózně?
Cítila jsem se, jako by mi někdo vyrval židli zpod nohou a já se zřítila do prázdna. Celé roky jsem ho pokládala za spolehlivého manžela a tátu, který si nepotřebuje poměřovat ego na internetu. Co to znamená pro náš vztah? Je to už nevěra, nebo jen chatování a nevinné fotky? Přišlo mi to celé nechutně podrazácké. On, tvářit se, že je rodinný typ, a pak se zaplétat do sprostých fantazií s cizími ženami?
Teď jsem v bodě, kdy nevím, jestli mám zabalit pár kufrů a sebrat se, nebo se pokusit pochopit, proč to dělá. Je z toho nějaké poučení pro mě, pro nás? Nebo to mám brát jako důkaz, že můj muž je ve skutečnosti stejně nespolehlivý jako ti, co se jim smál? „Víš, já jen… zkouším, jak na mě reagují…“ bránil se. Nesmysl, říkám si. Jestli chce obdiv, ať se pochlubí tím, jak zvládl postavit pergolu, jak pomáhá s dětmi, jak umí pracovat na zahradě.
Jenže z jeho očí jsem vyčetla, že se strašně bojí, abych neodešla. Slíbil, že to smaže, už si psát nebude. Mám mu věřit? Kdyby mi řekl, že hledal jen vzrušení, a žádný cit v tom není, uklidní mě to snad? Připadám si zrazená, jako by byl nějaký cizí chlap, co sedí u nás v obýváku. „Pořád tě miluju, Teri,“ tvrdil a pokusil se mě chytit za ruku. Ucukla jsem, protože nešlo přestat myslet na to, co jsem v počítači četla: všechny ty sexy větičky, které nepatřily mně, ale jim. Cizím ženským.
Někdo by řekl, že tohle není opravdová nevěra, jen virtuální flirt. Možná má pravdu. Jenže pro mě je to zraňující. Nedovedu lehce rozdýchat fakt, že si se mnou nevyměňuje podobné slova, zato s klidnou tváří cizím ženám ano. Mám snad čekat, až se to rozvine i fyzicky? Nebo se zatvářit, že se nic nestalo, a doufat, že manžel přestal a vše je v pořádku? Netuším. Jen vím, že to neskončí zametením pod koberec. Náhle jsem si musela přiznat, že i v docela fungujícím manželství zůstanou místa, kam nevidíme. A že jedna náhoda může všechno zpochybnit.
