Článek
Ivan (46 let) byl spokojený muž, který zažíval po rozvodu úlevu a radost z nového vztahu. Doma na malé vsi u Nymburka měl s přítelkyní Zdenou klidné zázemí, kde se neřešily žádné zbytečné hádky. Děti vychovali každý z předchozího manželství a teď už se těšili na pozvolný život ve dvou, bez přehnaných starostí. Žádná divočina, ale příjemná, lehce usedlá pohoda – aspoň tak to vnímal Ivan.
Vždycky respektoval, že Zdena není ten typ ženy, která potřebuje neustálý fyzický kontakt. Spíš se směrem k intimním chvilkám nechala vést, než aby je sama vyhledávala. Jenže posledních pár měsíců nastal výrazný obrat. Přestala za ním docházet do ložnice, vymlouvá se na únavu, a hlavně – odmítá se o tom bavit.
„Něco tu nehraje,“ mluvil si pro sebe, když už pátý večer seděl osaměle na gauči a listoval kanály v televizi. Celé týdny probíhaly podobně: Ivan přišel z práce, vyprávěl Zdeně, co se stalo, ona se usmívala, ale nikdy nezahloubala do tématu. Po večeři se vymluvila, že je unavená z dojíždění a radši se zavřela v ložnici s knížkou nebo šla spát dřív. A on tam seděl, pořád trpělivý, dokud mu nedošlo, že si tři měsíce nevzpomíná na jediný moment, kdy se Zdeny mohl dotknout víc než letmým polibkem na tvář.
„Myslel jsem, že je to jen období,“ říká dnes Ivan. „Chápu, že má v práci dost stresu. Dělá za pokladnou, a to dokáže člověka vyčerpat. Jenže nechápu, proč to prostě neřekne narovinu, nebo aspoň nenaznačí, co ji trápí.“
Zkoušel s ní mluvit. Jednou večer sebral odvahu, nalil dvě skleničky červeného a posadil se vedle ní na pohovku: „Zdeni, všiml jsem si, že už spolu vlastně nejsme… no, že se mi vyhýbáš. Moc bych rád věděl, co se děje.“ Ale ona jakoby ho neslyšela. Promluvila o tom, jaký byl v krámu šrumec a jak chce ráno stihnout nákup. Intimní otázky úplně smetla ze stolu.
Když se odvážil trochu přitvrdit a zeptal se, jestli jí něco neprovedl, zavrtěla jen hlavou: „Nic, prostě není chuť.“ Jenže takový přístup ho dohání k nervozitě. Chybí mu ta blízkost a vědomí, že Zdena k němu cítí stejnou touhu, jakou on cítí k ní. Přitom si dřív užívali aspoň občasnou romantiku, třeba po nedělní procházce, nebo když si otevřeli víno a šli brzy do postele. „Nestárneme tak rychle, abychom se dobrovolně vzdali sexu,“ myslí si Ivan.
Jenže Zdena nereaguje a Ivan, který v sobě stejně jako spousta mužů skrývá nejistotu, propadá podezření, jestli nepotkala někoho jiného. „Nepřijde mi, že by s někým odepisovala na mobilu. Ale co já vím?“ ptá se s obavami sám sebe. V noci kolikrát zírá do stropu a představuje si, co když se Zdeně prostě zprotivil, co když je to všechno jen začátek konce. A hlavně – dokáže žít ve vztahu, kde druhá strana nemá potřebu se ho ani dotknout?
Zkouší na to jít různými způsoby: tu přinese kytici, tam jí vyžehlí prádlo, aby jí ulehčil. Dokonce si vzal pár dní dovolené, že spolu někam vyjedou. Chtěl odjet do Jizerských hor, pronajal chaloupku, jenže Zdena mu suše oznámila, že se jí nechce nikam jezdit, radši bude mít klid doma. Jako by se stáhla do ulity a odmítla ho k sobě pustit.
Emočně je to pro Ivana vyčerpávající. Kamarád mu radil, ať počká, ať nic neláme přes koleno. Druhý ho naopak burcoval, ať na Zdenu zatlačí: „Řekni jí na férovku, že takhle to dál nejde, a hotovo.“ Ale on se bojí, že by to mohlo vyznít jako ultimátum, a toho se štítí. „Nechci jí vyhrožovat rozchodem, nevím, jestli je to namístě. Mám ji moc rád. Jen prostě cítím, že bez dotyků se vytrácí jiskra i motivace v tom vztahu pokračovat.“
Nakonec se rozhodl, že zkusí najít odbornou pomoc. Třeba párovou terapii. Nechce, aby se Zdena cítila jako „ta chybující“, ale potřebuje slyšet, co se jí v hlavě děje. Pokud se jen bojí mluvit o svých emocích, mohla by pomoci nestranná osoba. „Pro mě je to krok do neznáma,“ přiznává. „Nikdy jsem nevěřil, že by se soukromé trable řešily na cizí půdě. Ale teď mi nic jiného nezbývá.“
Nejspíš by stačilo, kdyby mu Zdena dovolila nahlédnout do jejího světa a zjistit, zda za tím vším vězí únava, stres, nechuť nebo třeba nějaký zdravotní problém. Beztak jen mlčí a odsouvá jakoukoli diskusi. Ivan se cítí tak trochu osaměle i navzdory tomu, že vedle něj spí jeho dlouholetá partnerka. A v tom vidí největší problém: ne samotnou absenci intimity, ale to, že se ne a ne dobrat příčin.
Co teď? Jedna cesta je trpělivost, druhá tlak, třetí klidný, empatický rozhovor, čtvrtá i riskantní hrozba odchodu. Každá volba s sebou nese riziko. „Doufám, že si uvědomí, jak moc to pro mě znamená, než bude pozdě,“ říká Ivan s tichou nadějí. Vztah je přece o tom sdílet nejen domácnost a účty, ale i to, co nás dělá zranitelnými. A tak čeká, jestli Zdena najde odvahu mluvit, dřív než on ztratí chuť se dál ptát.
