Proč kukuřičná pole mění křečky v kanibaly?

Představte si to. Jste Mathilde Tissier, mladá doktorandka biologie na Štrasburské univerzitě. Vaším cílem není nic menšího než pomoci zachránit jeden z ikonických druhů vaší domoviny, křečka polního. Nejste žádná šílená vědkyně, která by chtěla stvořit monstra; naopak, jste plná ideálů a chcete pochopit, proč tato zvířata, kdysi tak hojná, mizí před očima. Váš výzkum je součástí velkého záchranného programu, vaše motivace je veliká. Chcete pomáhat.

Takže si v laboratoři vytvoříte kontrolované prostředí. Několik skupin křečků, kterým podáváte různou stravu založenou na tom, co dnes křečci v alsaské krajině najdou nejčastěji: pšenici, nebo kukuřici, doplněné o žížaly či jetel pro přísun bílkovin. Očekáváte, že možná budou nějaké rozdíly ve váze mláďat nebo v počtu potomků. Nic dramatického. Věda je přece o trpělivém sběru dat a drobných nuancích.

Jenže pak to začne. První náznaky, že je něco strašlivě, nepředstavitelně špatně. Samičky křečků ve skupině krmené kukuřicí jsou divné. Místo aby si stavěly útulná hnízda pro nadcházející porod, jsou neklidné, hyperaktivní a agresivní.

Pobíhají zběsile po klecích, narážejí do krmítek. A když přijde jejich čas, porodí mláďata jen tak, ledabyle, rozházená po celé kleci, daleko od jakéhokoli náznaku mateřského hnízda.

Mathilde každý den přichází do laboratoře s nadějí. „Pokaždé, když jsem večer odcházela, doufala jsem, že tentokrát tam ten vrh ráno ještě bude,“ vzpomínala později. Ale naděje umírala s každým rozbřeskem. Scéna, která ji vítala, byla jako z hororu. Matky braly svá čerstvě narozená, ještě živá a kňourající mláďata, a systematicky je ukládaly na hromádku kukuřičných zrn, kterou si v rohu klece nashromáždily. A pak je začaly požírat. Zaživa.

Tohle nebyl běžný jev, kdy matka sežere mrtvé mládě, aby udržela hnízdo čisté. Tohle byl brutální akt kanibalismu, který postrádal jakoukoli logiku. Šok se rychle změnil v paniku. Během dvou týdnů každá jedna samice z kukuřičné skupiny sežrala svůj vrh. Výsledky byly zdrcující.

Zatímco u samic krmených pšenicí se podařilo odchovat zhruba 80 % mláďat, u kukuřičné diety to bylo pouhých 5 %. A i tenhle malý záblesk naděje skončil tragédií – když jediná přeživší matka odstavila svá dvě mláďata, jeden bratr sežral druhého.

Mathilde Tissier byla na dně. Chodila se slzami v očích za svou školitelkou, profesorkou Caroline Habold, a svěřovala se jí se svými pocity. „Ten nečekaný kanibalismus ve mně vyvolal dojem, že dělám něco špatně,“ přiznala. Připadala si jako někdo, kdo mučí zvířata, ne jako vědkyně, která je má zachránit.

Než se ponoříme hlouběji do téhle detektivky, musíme si představit hlavního hrdinu. Nebo spíš oběť. Zapomeňte na roztomilé malé kuličky chlupů, které si děti kupují ve zverimexu. Křeček polní, latinsky Cricetus cricetus, je úplně jiná liga. Je to pořádný kus zvířete, může dorůst až 35 centimetrů a vážit přes půl kila.

Má nádherný, pestrý kožich – rezavohnědý hřbet, bílé skvrny na tvářích a bocích a hlavně, charakteristické černé břicho. Je to samotářský tvor, který si v hluboké a úrodné sprašové půdě alsaských plání hloubí neuvěřitelně složité systémy nor s několika komorami – pro spaní, pro mláďata a hlavně pro zásoby. A ty zásoby, ty jsou legendární. Do svých lícních toreb dokáže nacpat neuvěřitelné množství zrní a do svých podzemních spižíren si na zimu nanosí i několik kilogramů potravy.

A právě tahle jeho píle z něj na dlouhá desetiletí udělala veřejného nepřítele číslo jedna. Ještě v 70. letech minulého století byl křeček polní postrachem zemědělců. Byl považován za škůdce, který dokáže zdecimovat úrodu. Stát tehdy dokonce vyplácel odměny za jeho likvidaci. Probíhaly masivní kampaně, kdy se nory vytápěly vodou, zvířata se trávila a chytala do pastí. Byl to boj na život a na smrt a člověk ho téměř vyhrál.

Během několika málo dekád se totiž situace dramaticky obrátila. Z kdysi hojného škůdce se stal jeden z nejohroženějších savců v celé Evropě. Jeho populace se zhroutila. Ve Francii dnes přežívá poslední ostrůvek – právě v Alsasku.

Zatímco v roce 2001 zde napočítali přes 1100 nor, v roce 2007 jich bylo sotva 170. V roce 2020 pak přišla finální rána: Mezinárodní svaz pro ochranu přírody (IUCN) oficiálně překlasifikoval křečka polního na „kriticky ohrožený“ druh s prognózou, že pokud se nic nezmění, do 30 let zcela vyhyne.

A tady začíná ten absurdní paradox, který by nevymyslel ani Kafka. Ze zvířete, za jehož zabití se platily prémie, se stal druh tak vzácný, že Evropská unie začala trestat stát za jeho nedostatečnou ochranu. V roce 2011 Soudní dvůr EU skutečně odsoudil Francii za to, že pro záchranu křečka nedělá dost, a pohrozil jí pokutami v řádu desítek milionů eur.

Důvod? Soud poukázal na dva hlavní problémy: nekontrolovanou urbanizaci a především na změnu zemědělských praktik. Konkrétně na masivní pěstování kukuřice, která v té době pokrývala už neuvěřitelných 80 % alsaských polí.

Pohádková krajina Alsaska, s jejími hrázděnými domy s červenými střechami a malebnými vinicemi, tak získala druhou, mnohem hrozivější tvář. Tvář nekonečných, monotónních lánů jediné plodiny. A právě v tomto moři kukuřice se skrýval klíč k záhadě kanibalismu.

Zpátky do laboratoře, kde mladá vědkyně čelí své profesní noční můře. Ale jak ji povzbudila její školitelka, Caroline Habold, i ty nejhorší výsledky jsou pořád výsledky. Musí se jen najít vysvětlení. A tak se Mathilde Tissier, místo aby se zhroutila, proměnila v detektiva. Její pátrání bylo plné slepých uliček.

Nejdřív se zaměřila na to nejzjevnější. Nemohou být křečci prostě jen hladoví? Zkontrolovala nutriční hodnoty. Ne, kukuřičná strava měla dostatek energie, proteinů i minerálů. V tom problém nebyl.

Další podezřelý: pesticidy. Co když je kukuřice kontaminovaná nějakou chemikálií, která ovlivňuje mozek zvířat? Pečlivé testy ale ukázaly, že zrna neobsahují nebezpečné množství insekticidů. Další slepá ulička.

Možná je to nezkušenost matek? U hlodavců se občas stává, že samice zabijí svůj první vrh. Mathilde tedy nechala všechny samice z kukuřičné skupiny zabřeznout podruhé. Výsledek byl stejně zdrcující. Kanibalismus se opakoval.

Byla v koncích. Všechny logické hypotézy selhaly. A právě tehdy, v okamžiku největšího zoufalství, přišla nápověda z naprosto nečekané strany. Jeden místní organický farmář jí poradil: „Zkuste se podívat na aminokyseliny.“. Byla to věta, která změnila všechno.

Mathilde se ponořila do historických lékařských archivů a četla jeden vědecký článek za druhým. A pomalu, kousek po kousku, se před ní začal skládat obraz tak neuvěřitelný, že tomu sama sotva mohla uvěřit. Zjistila, že neudělala žádnou chybu. Že není špatná vědkyně. To, co dohánělo její křečky k šílenství a k požírání vlastních dětí, byla samotná kukuřice. A lidstvo už tento příběh jednou zažilo.

Klíčem k celé záhadě byl jeden jediný mikronutrient: vitamín B3, známý také jako niacin. Respektive jeho kritický nedostatek v kukuřici. Kukuřice sice niacin obsahuje, ale vázaný ve formě, kterou trávicí systém savců nedokáže bez speciální úpravy vstřebat. A právě to vedlo ke katastrofě.

Najednou všechny ty podivné příznaky, které Mathilde u křečků pozorovala, dávaly dokonalý smysl. Nebyly to náhodné projevy, ale klasické symptomy nemoci z nedostatku niacinu, která má i své jméno – pelagra. U lidí je známá jako nemoc „3 D“: dermatitida (záněty kůže), diarrhoea (průjem) a demence.

A křečci vykazovali děsivé paralely: Přeživší mláďata měla problémy se srstí a trpěla vypadáváním chlupů. Pozorovala u nich průjem a místo demence tu bylo to šílené, agresivní chování matek. Jejich zmatené pobíhání v kruzích, narážení do krmítek. A ten kanibalismus.

A tady se příběh křečků propojil s temnou kapitolou lidské historie. Mezi lety 1735 a 1940 zabila pelagra statisíce, možná i miliony lidí v Evropě a Severní Americe. Byla to nemoc chudých, jejichž strava se skládala téměř výhradně z kukuřice – kukuřičné kaše, kukuřičného chleba.

Historické záznamy dokonce spojují oblasti zasažené pelagrou s vyšším výskytem vražd, sebevražd a ano, i kanibalismu.

Proč ale touto nemocí netrpěly původní středoamerické civilizace, pro které byla kukuřice po tisíciletí základem jídelníčku? Protože znaly tajemství, které Evropané při dovozu kukuřice ignorovali. Proces zvaný nixtamalizace. Původní obyvatelé vařili nebo namáčeli kukuřičná zrna v alkalickém roztoku, typicky ve vápenné vodě (získané z vápence nebo popela).

Tento jednoduchý chemický proces uvolňuje vázaný niacin a činí ho pro tělo plně využitelným. Evropané si přivezli plodinu, ale zapomněli na návod k použití. A po staletích se tato „ekologická amnézie“ opakovala. Křečci v alsaských polích se stali nedobrovolnými aktéry v rekonstrukci této tragédie.

Mathilde Tissier měla nyní silnou hypotézu. Ale ve vědě hypotéza nestačí, je potřeba důkaz. A tak navrhla druhý, naprosto klíčový experiment. Vzala skupinu křečků, opět je krmila monotónní kukuřičnou dietou, ale jedné podskupině přidávala do vody roztok s vitamínem B3.

Výsledek byl okamžitý a ohromující. Jako mávnutím kouzelného proutku. Samice, které dostávaly niacin, se chovaly naprosto normálně. Stavěly si hnízda, pečovaly o svá mláďata a žádný kanibalismus se nekonal. Všechny děsivé příznaky zmizely. Byl to definitivní důkaz. Záhada byla vyřešena.

Objev z laboratoře byl šokující, ale někdo by mohl namítnout: „No dobře, ale to bylo v kleci. Co to má společného s přírodou?“ Bohužel, má to s ní společného úplně všechno. Moderní zemědělská krajina v Alsasku se pro křečka stala jednou obrovskou klecí.

Představte si to z pohledu křeččí samice. Její domovské teritorium má rozlohu menší než půl hektaru. Ale typické kukuřičné pole, které ji obklopuje, je sedmkrát, desetkrát, někdy i stokrát větší. To znamená, že mnoho křečků se narodí, prožije celý svůj život a zemře uprostřed jediného lánu kukuřice. Nikdy se nesetkají s jinou rostlinou, jiným zdrojem potravy. Jsou de facto uvězněni v monotónní dietě, která je pomalu, ale jistě dohání k šílenství a ničí jejich schopnost se rozmnožovat.

Kukuřičná monokultura tak vytváří to, čemu vědci říkají „nutriční poušť“. A nejde jen o kukuřici samotnou. Intenzivní zemědělství s sebou nese i ztrátu rozmanitosti všeho ostatního. Mizí plevele, jejichž semena by mohla jídelníček obohatit. Mizí hmyz, žížaly a další bezobratlí, kteří by poskytli klíčové aminokyseliny a další živiny. Krajina, která na první pohled vypadá zeleně a produktivně, je z pohledu divokého zvířete sterilní a prázdná.

A právě proto je osud křečka tak důležitý. Vědci ho označují za takzvaný „deštníkový druh“. To znamená, že jeho ochranou chráníme i desítky dalších, méně nápadných druhů, které s ním sdílejí domov. Když vytvoříme podmínky, aby mohl prosperovat křeček – tedy když do krajiny vrátíme rozmanitost plodin, pásy květin, úhory a živé ploty – pomůžeme tím i polním ptákům, zajícům, včelám, motýlům a nespočtu dalších organismů.

Příběh Mathilde Tissier naštěstí neskončil jen šokujícím objevem. Její práce a práce jejích kolegů se posunula od diagnózy k hledání léčby. V rámci ochranářských programů, jako je LIFE ALISTER, začali vědci v úzké spolupráci se zemědělci testovat nové přístupy. Co kdyby se místo monokultur pěstovaly plodiny v kombinacích? Co kdyby se vedle kukuřice pěstovaly pásy slunečnice? Nebo vedle pšenice sója?.

První výsledky jsou slibné. Ukazuje se, že takovéto smíšené kultury mohou křečkům poskytnout přesně ty živiny, které jim chybí, a zároveň mohou být ekonomicky zajímavé i pro farmáře. Probíhají programy na chov křečků v zajetí a jejich následné vypouštění do přírody, do polí, která jsou pro ně speciálně připravena. Je to mravenčí práce, plná pokusů a omylů, ale je to cesta. Cesta, která se nesnaží přírodu oddělit od zemědělství, ale naopak najít způsob, jak mohou existovat vedle sebe.

Ale buďme realisti. Je to dost? Může pár políček se slunečnicí zvrátit desetiletí ničení krajiny ve jménu efektivity? Příběh křečka polního není jen lokální alsaskou kuriozitou. Je to příběh o naší globální závislosti na monokulturách, o skrytých nákladech levných potravin a o naší schopnosti opakovat stále stejné chyby.

Zdroje:

https://www.sciencenews.org/blog/wild-things/diet-corn-turns-wild-hamsters-cannibals

https://www.thejournal.ie/cannibal-hamsters-france-3210016-Jan2017/

https://www.int-res.com/articles/feature/n031p119.pdf

https://tvorimevropu.cz/2011/06/10/francie-malo-chrani-krecky/

https://ecology-nutrition.wixsite.com/mathildetissier

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC5310035/