První sexuální pomůcky jsou skoro 30 000 let staré. Historie umělých penisů je bohatší než čekáte.

Výsledkem je asi dvaceticentimetrový hladký válec z jemnozrnného siltovce, výrazně tvarovaný a opatřený vyrytými prstenci při jednom z konců – jako by chtěl zdůraznit žalud. K čemu sloužil tento kamenný artefakt? Byl to snad posvátný symbol plodnosti, rituální předmět v lovcových obřadech, nebo snad nejstarší známá erotická pomůcka lidských dějin?

Když vědci v roce 2005 na lokalitě Hohle Fels našli čtrnáct úlomků tohoto artefaktu a složili je dohromady, stanuli před stejnou otázkou. Nejstarší doložené „dildo“, jak se objektu okamžitě přezdívalo, rozproudilo vášnivou debatu. Na jednom konci bylo znatelně ohlazené častým používáním.

Ať už byl účel jakkoli, symbolika mužského pohlaví v pravěku musela mít velký význam. Z téže doby totiž známe četné sošky žen s výraznými tvary, ale nálezy zpodobnění mužské sexuality jsou nesmírně vzácné. Právě to dělá objev z Hohle Fels tak výjimečným – přináší nám záblesk intimního života dávných lidí. A nebyl zdaleka jediný svého druhu.

Jak postupují tisíciletí, nacházíme stopy falických objektů i v jiných koutech pravěkého světa. V bažinaté půdě u švédské řeky Motala odkryli archeologové 10cm dlouhý předmět z paroží starý okolo 6000 let. Na první pohled připomíná moderní erotickou pomůcku – svým tvarem i velikostí nápadně evokuje mužský penis.

O jeho účelu se vedly obdobné diskuse jako u nálezu z Hohle Fels: mohl to být skutečně pravěký sexuální nástroj, nebo třeba jen rukojeť nástroje či ceremoniální předmět? Skeptičtí badatelé upozorňují, že takový tvar mohl sloužit například jako tlouk na štípání pazourků.

Přesto sami uznávají, že podobnost s penisem není náhodná – pravěcí lidé ji jistě viděli stejně jasně jako my dnes. Možná právě proto si zvolili zrovna tento tvar pro nástroj denní potřeby, aby mu propůjčili symbolickou „mužskou sílu“.

Podobné nálezy známe i z pravěké Asie. V lokalitách na území dnešního Pákistánu archeologové objevili kamenné a terakotové objekty ve tvaru falů staré kolem 5000 let. Tyto artefakty bývají spojovány s ranými plodnostními kultovními praktikami – například proto-indická civilizace údolí Indu uctívala symboly připomínající lingam (falus) a joni (ženský princip).

Nabízí se představa, že mohly sloužit k uctívání plodnosti či božstev spojených se sexualitou. V Turecku zase byly nalezeny kamenné sošky mužských genitálií datované do 6. století př. n. l., dokazující, že falické symboly měly své místo i v tamních starověkých kulturách.

Pozoruhodné je, že dvojité neboli dvoustrané umělé penisy nejsou výdobytkem moderní doby – podle některých badatelů se objevují už v paleolitu. Muzea dnes uchovávají prehistorické artefakty z Evropy i Asie staré odhadem 13–19 tisíc let, které mají falus na obou koncích jednoho těla. Jejich hladké konce a vyvážený tvar naznačují možné použití dvěma osobami současně či různé rituální účely. Už pravěký člověk tak možná experimentoval s erotickými pomůckami rozmanitějších forem, než bychom čekali.

Ve starověkých civilizacích plodného půlměsíce se sexualita prolínala s náboženstvím a magií. Mezopotámie uctívala bohyně plodnosti a lásky (jako byla Ištar či Inanna) a sexualita byla považována za posvátný akt, který zajišťuje hojnost země. V chrámech byly provozovány posvátné milostné rituály a kultovní předměty s erotickou symbolikou nebyly ničím neobvyklým.

Archeologické nálezy z oblasti Mezopotámie zahrnují drobné sošky a rytiny s vyobrazením obnažených genitálií, často v kontextu prosby o plodnost či ochranu. Je pravděpodobné, že některé z těchto falických artefaktů sloužily k rituálním účelům – například jako součást obřadu zajišťujícího úrodnost polí nebo početí potomků.

Dokonce i ve době starého zákona se setkáváme s překvapivě otevřenými zmínkami o falických pomůckách. V Bibli nalezneme pasáž, v níž prorok Ezechiel kárá nevěrný Jeruzalém těmito slovy: „Vzala jsi své krásné šperky z mého zlata a stříbra, které jsem ti dal, a udělala sis z nich mužské sošky; a smilnila jsi s nimi.“ (Ez 16,17).

Tento šokující obraz jasně naznačuje, že si ženy zhotovovaly falické modly z drahých kovů a používaly je k ukájení – byť je text formuluje jako metaforu modloslužebné zvrhlosti. Pozdější židovští učenci takovým narážkám rozuměli doslovně: Talmud například vypráví, že judská královna Maaka měla ve svatyni ohavnou modlu s falusem, s níž se údajně ukájela každý den.

Ať už šlo o historickou realitu či moralizující legendu, svědčí to o tom, že koncept umělého mužského údu byl ve starověké představivosti dobře známý.

Falus ovšem nebyl jen symbolem rozkoše, ale i ochranným amuletem. Staří Babyloňané a jejich sousedé věřili v moc symbolů – a mužská potence představovala sílu zahánějící zlé síly. Dřevěné či kovové sloupky zdobené stylizovanými žaludy (známé jako ašery) stávala v chrámech jako posvátné objekty, které měly zajistit Boží přízeň a ochranu.

Podobné sloupy zmiňuje Bible jako „modly Ašery“ – král Asa prý jednu takovou falickou sochu porazil a spálil, aby očistil zemi od modloslužebnictví. Tyto posvátné falické kolíky ale mohly plnit i roli jakýchsi starověkých „dild“ v kontextu rituálů plodnosti – hranice mezi kultem a fyzickou slastí byla tenká.

Ve starověkém Řecku se přístup k erotice vyznačoval pozoruhodnou otevřeností a někdy i humorem. Řecké ženy ve starověku rozhodně nebyly odkázány jen na manželské lože – pokud manžel dlouho válčil mimo domov, existovala alternativa. V přístavních trzích maloasijského města Milétu se podle dochovaných zpráv prodávaly kožené náhražky penisu zvané olisbos.

Tyto dilda z jemné kůže vycpané vlnou si řecké ženy údajně natíraly olivovým olejem, aby byly dostatečně kluzké, a používaly je k sebeukájení či vzájemným hrám. Antičtí výrobci se nebáli experimentovat ani s jinými materiály – známe zmínky i o dřevěných či pečených chlebových olisbech, kterými si ženy krátily chvíle osamění.

Nejslavnějším dokladem existence dild ve starém Řecku je bezesporu Aristofanova komedie Lysistrata (411 př. n. l.). V této odvážné a rozpustilé hře zosnují ženy sexuální stávku, aby donutily muže ukončit válku.

Aristofanes neváhá ve hře přímo zmínit, čím si hrdinky pomáhají překonat strasti celibátu: stěžují si, že od doby, co je Miléťané zradili, nemohou nikde sehnat své oblíbené „osmiprsté kožené náhražky“ – tedy dilda o délce osmi prstů – která jim dříve sloužila jako náhrada mužů v posteli. Publikum athénského divadla se tehdy muselo smát dvojsmyslným narážkám, ale pro nás je důležité, že tato zmínka potvrzuje běžnou známost olisbů v tehdejší společnosti.

Antické umění nám poskytuje i vizuální důkazy. Na některých řeckých vázách malovaných černofigurovou či červenofigurovou technikou jsou výjevy s erotickými scénami, v nichž se objevují i umělé penisy. Jeden dochovaný motiv ukazuje skupinovou scénu, kde žena s dildem obšťastňuje druhou ženu, či dokonce soulož s využitím olisbu k análnímu styku.

Tyto obrazy naznačují, že Řekové považovali penetraci za podstatnou součást sexu – natolik, že i při zobrazování lesbických hrátek či ženské autoerotiky vložili do rukou aktérek falickou pomůcku. Jak podotýkají někteří historikové, řecká (převážně mužská) představivost si stěží uměla představit sex bez přítomnosti penisu – byť třeba umělého. Proto v jejich představách i ženy sáhly po dildu, pokud chyběl muž.

Římská civilizace převzala mnoho od Řeků, otevřený přístup k sexualitě nevyjímaje. Přestože se nedochovalo tolik přímých zmínek o používání dild římskými ženami, nepřímých důkazů máme dost. Římané uctívali falus jako symbol plodnosti, štěstí a ochrany.

Malé falické amulety zvané fascinum nosili na krku děti i dospělí, věšely se nad kolébky či na domácí oltáře. Věnce s vyřezanými penisy zdobily zahrady, a kdo se procházel ulicemi Pompejí, mohl na dláždění a stěnách spatřit vyryté či namalované penisy – ukazatele směru k nevěstincům nebo prostě talismany pro štěstí.

Bůh Priapus, vyobrazovaný s nápadně obrovským údem, stál jako strážce zahrad: legenda pravila, že nezvaného zloděje potrestá znásilněním svou nadměrnou mužností. Falus tak v římské kultuře představoval nejen erotiku, ale i mocnou magickou ochranu před uhranutím a zlem.

Přesto je zřejmé, že i v římských ložnicích našly umělé penisy uplatnění. Římský básník Martialis se v jednom ze svých žertovných epigramů pohoršuje nad tím, že dámy dávají přednost „náhražkám“ před skutečnými muži – zjevně tedy byly dilda natolik rozšířené, že pronikly i do satirické literatury.

Dalším nepřímým dokladem je erotické umění: na freskách z Pompejí a Herculanea, měst hříchu zasypaných sopkou, jsou výjevy souloží v nejrůznějších podobách. Některé interpretace hovoří i o scénách, kde ženy využívají připínací falus při intimních hrátkách – což by byl přímý vizuální důkaz římského dilda. I když tyto malby ponechávají prostor interpretaci, zjevné je, že Římané se na zobrazování sexu nijak neostýchali.

Zajímavé je, že donedávna nám chyběl reálný dochovaný exemplář římského dilda – na rozdíl od kamenných nálezů z pravěku. Důvod je prostý: římští řemeslníci často vyráběli erotické pomůcky ze dřeva nebo kůže, materiálů podléhajících rozkladu. Až v 90. letech 20. století byl v britské pevnosti Vindolanda u Hadriánova valu vykopán podlouhlý dřevěný předmět a mylně zařazen jako nástroj na zašívání látek.

Teprve roku 2023 vědci rozpoznali, že se jedná o 16 cm dlouhý dřevěný penis z doby římské. Objekt byl nalezen v příkopu spolu s odpadky z dílny – snad vypadl z torny římského vojáka či řemeslníka. Má hladký, mírně zúžený tvar, který se nápadně podobá dnešním pomůckám.

Badatelé nevyloučili, že mohl sloužit i jinak (třeba jako palička na drcení koření ve tvaru pro štěstí, nebo jako část sochy, které se lidé dotýkali pro požehnání), ale nejpravděpodobnější se jeví funkce erotická. Zajímavé je, že jeho povrch vykazuje známky opotřebení právě na špičce – tedy tam, kde by docházelo ke kontaktu při penetraci. Po dvou tisících letech tak máme v rukou hmatatelný důkaz, že ani Římané se „dřevěných pomůcek“ neštítili.

Příběh dilda je ve skutečnosti příběhem lidského přístupu k sexualitě. Ve starověku a pravěku se sexualita prolínala se spiritualitou a běžným životem přirozeněji, než by se mohlo zdát z pohledu pozdějších staletí. Pravěcí lovci a první rolníci vnímali sex a plodnost jako dar života – nebyl důvod oddělovat tělesnou rozkoš od božského požehnání.

Falické symboly tehdy mohly ležet volně na rodinném oltáři či v ohništi vedle pazourků, aniž by to někoho pohoršovalo. Antické kultury jako Řekové a Římané sice měly své mravní normy, ale otevřeně zobrazovaly nahotu i akt milování v umění a literatuře. Dilda se prodávala na tržišti, byla námětem divadelních vtipů a nikoho příliš nepřekvapovala – patřila prostě do světa, kde Eros nebyl hanbou, ale součástí života.

S nástupem křesťanství a středověké morálky se však pohled zásadně změnil. Tělesná rozkoš byla stále více spjatá s hříchem a studem, pokud nesloužila plození dětí. Jakékoli umělé pomůcky k vyvolání slasti začala církev odsuzovat jako ďábelské nástroje neřesti. Není divu, že se z těch časů nedochovaly téměř žádné zprávy o umělých penisech – pokud existovali, pak v přísném utajení.

Vzácné zmínky bývají jen z inkvizičních záznamů o kacířských praktikách či pornografických pamfletů, které obíhaly v omezeném okruhu. Teprve s renesancí se evropská společnost opatrně nadechla k znovuobjevení smyslnosti antiky. Italské dvory oplývaly luxusem a mezi žertovné dárky šlechticů tehdy patřila i důmyslně vyřezaná dilda ze dřeva či slonoviny. Dokonce se říká, že v některých klášterech musela církev řešit skandály, kdy jeptišky potají používaly kožené „ďábelské nástroje rozkoše“.

Avšak baroko a zejména viktoriánská éra v 19. století zavedly opět přísnou sexuální morálku. Společnost začala otevřenou rozkoš pokládat za tabu – a tak se tyto předměty staly předmětem posměchu, strachu či zákazu. V 17.–18. století se v Anglii objevily případy, kdy úřady zabavily a veřejně pálily zásilky dild jako „nemravné zboží“.

Pamflety té doby líčí s ironickým úšklebkem dámy, kterým musejí italská dilda nahrazovat manžely – taková zmínka je ale spíš kritikou mravů než oslavou svobody. Skutečná volnost v intimním životě totiž nepanovala: veřejná morálka byla prudérní a kdo se odvážil držet takovou pomůcku, riskoval skandál. Proto se také výrobci maskovali – vibrátory vydávali za zdravotní masážní přístroje a dilda se distribuovala tajně pod pultem.

Zdroje:

https://www.barcelona-metropolitan.com/features/history/the-28-000-year-history-of-the-dildo/

https://www.thearchaeologist.org/blog/the-surprising-history-of-dildos-humans-have-been-using-them-for-over-28000-years

https://en.wikipedia.org/wiki/Dildo

https://goaskalice.columbia.edu/answered-questions/whats-history-dildos

https://umsu.unimelb.edu.au/news/article/7797/2019-08-11-the-history-of-the-dildo/

https://www.theguardian.com/science/2023/feb/20/its-not-a-darning-tool-its-a-very-naughty-toy-roman-dildo-found