Článek
Jeho první domov byl zámek Býchory. Narodil se 29. června 1914 jako šestý ze sedmi synů virtuózního houslisty Jana Kubelíka a maďarské hraběnky Marianne Csáky-Széll. Měl i jedinnou sestru. Dětství strávil obklopený knihami, hudbou a malbami.
Rodiče vyznávali renesanční duchovnost, v níž se „umění, literatura i jazyky prolínaly“. Strýc František s ním denně hrával na klavír, takže malý Rafael četl partitury dříve, než se naučil psát. Učil se česky, německy, maďarsky a latinsky; jeho otec jej vedl k lidskosti a k tomu, aby nikdy nezapomněl, že velká umělecká gesta vycházejí z malých lidských rozhodnutí.
Světoznámý dirigent a zakladatel Pražského jara Rafael Kubelík byl „prázdninové děťátko“. Narodil se před 111 lety 26....
Posted by Festival Pražské jaro / Prague Spring Festival on Wednesday, June 25, 2025
Tyto každodenní rituály utvářely mladíkův smysl pro disciplínu. Ve čtrnácti vstoupil na Pražskou konzervatoř, kde studoval housle, skladbu i dirigování a naslouchal radám Ericha Kleibera, Bruna Waltera či Furtwänglera. Tam pochopil, že touží být spíš dirigentem než houslistou. Lákala ho představa orchestru jako živého organismu, v němž každý hlas má své svědomí.
Po absolutoriu debutoval v roce 1934 ve vlastní skladbě Fantazie pro housle. Krátce poté doprovázel svého otce na osmnáctiměsíčním turné po světě. V pětadvaceti se stal šéfem opery v Brně, ale nacisté ji brzy uzavřeli. Kubelík se vrátil do Prahy, kde v roce 1942 převzal Českou filharmonii.
Jako devětadvacetiletý šéf byl výjimečně mladý, ale v protektorátním období se jeho mládí stalo zbraní. Odmítal hrát Wagnera a koncertovat na Hitlerovy narozeniny, čímž Gestapo provokoval. Dokonce se jednou zamkl na toaletě, aby nebyl nucen pozdravit říšského protektora nacistickým pozdravem.
Jeho provokace a odmítání spolupráce vedly k reálnému ohrožení ze strany nacistických úřadů. V roce 1944 musel zmizet z Prahy a strávit několik měsíců v utajení na venkově, aby se vyhnul zatčení Gestapem.
V tomto období definoval svou představu o roli dirigenta. „Jsem stopatnáctý v čele stočtrnácti hráčů,“ říkal později. Sám se viděl jako rovnocenný člen orchestru, nikoli diktátor. Hudebníkům dával prostor, aby hráli s láskou a humorem. Také se učil, že přesnost je důležitá, ale dokonalost neexistuje: „V hudbě neexistuje dokonalost; existuje jen preciznost,“ řekl.
V květnu 1945 sledoval osvobození Prahy. O pár let později, v únoru 1948, sledoval, jak komunisté převzali moc. Po koncertu Mé vlasti na festivalu v Edinburghu se rozhodl nevrátit. V letadle ukázal své ženě z okénka poslední výhled na Plzeň a teprve pak jí oznámil, že domů nepoletí.
„Nemohl jsem žít pod druhou tyranií,“ vysvětloval. Už zažil nacisty a další diktaturu odmítl. Odevzdal svůj český pas, aby zmírnil následky svého rozhodnutí pro rodinu. „Pokud hudebník nebojuje za svobodu, je zbabělec,“ řekl později.
Odchod nebyl bez následků. Komunistický režim jej v nepřítomnosti odsoudil a hrozil únosem jeho syna. Kubelík však vytrval. V exilu se stal tváří uměleckého odporu.
Zorganizoval mezinárodní bojkot, v jehož rámci se významní západní umělci zavázali nevystupovat v zemích Varšavské smlouvy na protest proti invazi.
V roce 1977 podepsal s Yehudi Menuhinem otevřený dopis Brežněvovi na podporu Charty 77. Vždy prohlašoval, že se vrátí teprve „až bude svoboda slova, tvorby, vyjadřování a pohybu pro všechny“.
Jeho exilová dráha začala ve Velké Británii. Na Glyndebourne uvedl Don Giovanniho, pak přijal nabídku Chicagského symfonického orchestru (1950–1953) a byl v USA. Tam otevřel dveře současné hudbě: uvedl více než šedesát nových skladeb a na pódium pozval i černošské umělce.
Kubelíkův odchod z tohoto angažmá byl důsledkem střetu jeho progresivní umělecké vize s konzervativním prostředím Chicaga. Ať už šlo o volbo hudby, nebo podporu černošských umělců.
Z Chicaga se přesunul zpět do londýnského Covent Garden. Vytvořil zde rezidentní ansámbl a prosazoval opery v angličtině. Uvedl mimo jiné první kompletní inscenaci Berliozových Trojánů. Jeho reformy však dráždily konzervativní kruhy a konflikt se sirem Thomasem Beechamem vyústil v to, že mu smlouvu neprodloužil.
Beecham v té době totiž vedl veřejnou kampaň proti angažování zahraničních umělců v britských institucích. Kubelík, jako český emigrant na prestižním postu, se stal přirozeným terčem této nacionalistické a xenofobní snahy.
Jeho další stanicí byl Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, který vedl od roku 1961 do 1979. „Zamiloval jsem se do zvuku tohoto orchestru,“ prohlásil. Pod jeho taktovkou orchestr vyrostl ve světovou špičku; vytvářel tematické cykly, kombinoval klasický repertoár s modernou a nahrával kompletní symfonie Brucknera, Mahlera, Brahmse či Janáčka.
Kubelíkovo jméno se objevovalo také v operních domech: krátce vedl Metropolitní operu v New Yorku (1973–1974), ale po smrti ředitele Görana Gentela byla smlouva zrušena.
Přijal švýcarské občanství, ale stále se považoval za Čecha. V roce 1967 si vzal australskou sopranistku Elsie Morison; byla jeho druhou manželkou, neboť ta první, Ludmila Bertlová, zemřela v roce 1961. Jeho osobní život poznamenaly tragédie – smrt otce, bratrů, syna a dvou přátel; tyto ztráty reflektoval v hudbě a složil tři rekviem.
Pro memoria patris (1941), Pro memoria patriae (1955) a Pro memoria Uxoris (1962). Tato data přímo korespondují s největšími životními traumaty: smrtí otce (1940), ztrátou vlasti po emigraci (1948) a smrtí manželky (1961).
Kubelík byl také skladatel. V mládí napsal operu Veronika a řadu koncertů, symfonií či písní; ve 40. letech začal komponovat rekviem, jejichž síla vycházela z osobní bolesti. Přesto se vždy považoval za dirigenta, který skládá, nikoli za skladatele, který diriguje. „Nemohu žít bez komponování,“ přiznal.
Pád komunismu v listopadu 1989 sledoval se slzami. O pár měsíců později se vrátil. Jeho návrat vyvrcholil dvěma symbolickými akty. V květnu 1990 zahájil festival Pražské jaro slavnostním provedením Mé vlasti.
O měsíc později pak dirigoval koncert na Staroměstském náměstí, na stejném místě, kde s Českou filharmonií hrál v roce 1945 na oslavu osvobození.
V květnu 1990 zahájil Pražské jaro dirigováním Mé vlasti. Při vystoupení prý mnozí z hudebníků plakali. Na pódiu řekl, že svá slova o návratu splnil: vrátil se, protože konečně existuje svoboda pro všechny. Po koncertech ho lidé objímali, volali „Vítejte doma!“.
Poslední roky trávil ve švýcarském Lucernu. Trpěl artritidou a postupně se stáhl z pódia. V roce 1996 zemřel v osmdesáti dvou letech. Na pohřbu v pražském Vyšehradě zněla hudba, která jej provázela celý život.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rafael_Kubel%C3%ADk
https://www.czechmusicquarterly.com/wp-content/uploads/2018/08/Czech-Music-Quarterly-2013-3.pdf
https://vltava.rozhlas.cz/rafael-kubelik-5172738
https://www.casopisharmonie.cz/rozhovory/duch-nesmi-byt-spoutan-politikou/
https://magazin.ceskafilharmonie.cz/en/to-be-the-bearers-of-czech-culture-the-conductor-rafael-kubelik/
https://www.orfeomusic.de/Artist/Detail/30625
https://www.bach-cantatas.com/Bio/Kubelik-Rafael.htm
https://vltava.rozhlas.cz/rafael-kubelik-5172738
https://operawire.com/the-brief-operatic-career-of-conductor-rafael-kubelik/
https://www.abc.net.au/listen/programs/legends/legends/13410146
https://time.com/archive/6636845/conductors-into-the-the-fray/
https://interlude.hk/on-this-day-29-june-rafael-kubelik-was-born/
https://english.radio.cz/tribute-rafael-kubelik-part-1-war-years-and-exile-8296115
https://vltava.rozhlas.cz/fanfara-pro-havla-a-nekonecny-potlesk-prazske-jaro-1990-bylo-magicke-8200941
