Raquel Welchová opustila svoje malé děti, aby jim zajistila lepší budoucnost

Stála po kotníky ve studené vodě, rty promodralé, a snažila se tvářit, jako by na sobě necítila ten mráz ani tíhu pohledů. Režisér křikl pokyn a ona se pokusila zaujmout sebevědomou pózu pravěké krásky. V duchu ale počítala vteřiny do pauzy.

Kameraman a asistenti byli zabalení v péřových bundách. Ona tam stála téměř nahá. Cítila, jak se jí do očí tlačí slzy - z chladu i ponížení. V duchu si opakovala: Musím to vydržet. Kvůli dětem. V kapse županu, který ležel opodál, měla schovanou fotografii svých maličkých. Dala jim slib, že to trápení jednou bude dávat smysl.

Tehdy ještě netušila, že právě vzniká legenda. Fotografie mladé ženy z této scény obletí svět a promění ji v jeden z erotických symbolů 60. let. Za pár měsíců bude plakát s jejím polonahým tělem zdobit miliony ložnic a klubů, její jméno se stane synonymem sex-appealu.

Ta představa by jí možná připadala směšná, kdybyste jí to řekli v oné chvíli na mrazivé pláži. Ona sama se totiž nikdy necítila být žádnou bohyní sexu. V soukromí byla spíš plachá, rodinně založená žena, která se jen zoufale snažila prorazit ve filmu a zabezpečit své děti. „To, co dělám na plátně, není totéž, co žiju v soukromí. Tam jsem nenápadná a nemám ráda povyk,“ prohlásila jednou.

Jenže realita už se dala do pohybu: během pár minut focení na útesech Tenerife se z Jo-Raquel Tejady stala Raquel Welchová – objekt fantazií mnoha mužů a mezinárodní symbol krásy.

Za tím vším se skrýval příběh plný odhodlání a bolesti. Raquel se narodila roku 1940 v Chicagu do nečekaně smíšené rodiny. Její celé jméno znělo Jo Raquel Tejada. Otec Armando Carlos Tejada byl hrdý Bolivijec, inženýr, který odešel do Spojených států za vzděláním; matka Josephine byla Američanka anglického původu.

Doma v Kalifornii, kam se rodina přestěhovala, se však o bolivijských kořenech téměř nemluvilo. „Táta doma španělsky nemluvil – nechtěl, abychom měly s mluvením přízvuk,“ vzpomínala Welchová po letech. Malá Raquel tehdy nechápala, proč se cizokrajný původ tají. Cítila jen, že je jiná. Její spolužáci na základní škole si lámali jazyk s exotickým jménem „Raquel“ a tvrdohlavě jí říkali prostě „Jo“.

Když to nechtěli změnit, maminka jednoho dne došla do ředitelny a své dceři to neoblíbené „Jo-“ ve jméně úředně škrtla. Zůstala jen Raquel – jméno babičky z Bolívie, kterou dítě nikdy nepoznalo. To jméno znamenalo odlišnost i hrdost. A malá Raquel brzy pochopila, že odlišnost se neodpouští. „Proč nemůžu být prostě Mary Smithová?“ plakala tehdy často v duchu.

Otec vedl rodinu pevnou rukou, možná až příliš tvrdou. Dospívající Raquel v něm viděla přísnou autoritu, která doma vládla trochu strachem. Už jako šestnáctiletá v sobě objevila vzdor, když bránila uplakanou matku před jednou z otcových bezdůvodných krutostí. Tenkrát se mu postavila se zoufalou odvahou – se slzami v očích, ale odhodlaná. Možná právě v té chvíli se v ní zrodila vnitřní síla, kterou pak zúročila ve své kariéře: nevzdat se, bojovat za sebe a své milované, i když to bolí.

Když bylo Raquel osmnáct, myslela si, že má vyhráno. Byla krásná, talentovaná a zamilovaná. Provdala se za svou středoškolskou lásku Jamese „Jima“ Welcha, pohledného kluka z fotbalového týmu, do kterého se bláznivě zamilovala už v patnácti.

Narodily se jim dvě děti – syn Damon a dcera Latanne, přezdívaná Tahnee. Raquel bylo devatenáct, když držela v náručí prvorozeného syna, a sotva o dva roky později přibyla holčička. „Byla jsem mladá máma,“ psala později – a ta mladická nezralost jejich manželství ublížila.

Jim se ještě nechtěl usadit, rád si vyhodil z kopýtka a příliš popíjel; Raquel byla naopak ambiciózní, disciplinovaná a snila o herectví. Přesto na něj vzpomínala jako na svou „první a jedinou lásku“. Tajně věřila, že s ním zestárne. Osud to ale zamýšlel jinak.

Psal se rok 1963 a mladá paní Welchová začínala tušit, že se ocitla v pasti. Bylo jí něco přes dvacet, měla dvě malé děti, nefungující manželství a v duši neutuchající touhu po herecké dráze. S Jimem se zkusili chvíli rozdělit – on na čas odjel pracovat na rybářské lodi do Peru, ona zůstala sama s dětmi.

Když se pak dočasně k sobě vrátili, bylo to krásné, ale krátké smíření. Raquel nakonec musela čelit pravdě: její manželství se rozpadá. Rozvod s Jimem roku 1964 později označila za nejbolestnější rozhodnutí svého života. „Kvůli dětem jsem s ním asi měla zůstat…“ napsala sebekriticky ve svých pamětech.

Trápilo ji, že její syn a dcera vyrůstali bez táty. Jenže jako mladá dívka, kterou tehdy byla, prý prostě neměla dost zralosti a sil, aby manželství udržela. Co hůř – cítila, že když zůstane v rodném San Diegu, jako herečka se nikdy neuplatní. A tak se odhodlala k těžkému kroku: opustila své děti, aby jim mohla zajistit lepší život v budoucnu. Malého Damona a Tahnee svěřila do péče milujících prarodičů a sama se vydala na dráhu herečky do neznáma.

Byla to zoufalá jízda za svobodou a štěstím. Mladá, rozvedená maminka s tváří modelky nasedla do ojetého vozu a odjela vstříc snu. Daleko nedojela – zakotvila v Dallasu v Texasu, kde nejprve jen přežívala ze dne na den. Život mladé ženy (s dětmi u svých vlastních rodičů) v cizím městě byl tvrdý. Raquel si vydělávala, jak se dalo: přes den postávala jako modelka u luxusních šatů obchodního domu Neiman Marcus, v noci obsluhovala v koktejlovém baru slavného Cabana Hotelu.

V těsných šatech antické bohyně roznášela drinky bohatým mužům a trpce se usmívala na jejich dotěrné vtípky. Bylo to peklo. Nikdo v těch temných barech netušil, že tahle „koktejlová bohyně“ spí po nocích na tvrdém kanapi v maličkém pokoji a brečí do polštáře nad fotografií svých dětí.

Osud se však smiloval. Raquelina krása a vůle jí nakonec otevřely dveře do vytouženého světa filmu. Koncem roku 1964 se vrátila do Kalifornie a začala získávat první malé roličky – tu v komparzu u Elvise Presleyho, tamhle pár vět v béčkovém muzikálu.

Zanedlouho potkala muže, který změnil běh její kariéry: hollywoodského publicistu a producenta Patricka Curtise. Ten v ní viděl potenciál hvězdy a rozhodl se z ní „vyrobit sexsymbol“. Curtis se stal jejím manažerem (a brzy i druhým manželem).

Vymyslel strategii, jak mladou herečku prodat světu: zdůrazní se její exotická krása, ale potlačí se latinské příjmení. „Chceš-li dobýt Hollywood, nesmíš působit jako cizinka,“ radil jí. A tak jí ponechal manželovo příjmení Welch – obyčejné, anglosaské – a křestní jméno Raquel navzdory tlaku studií ubránil.

Někteří producenti prý chtěli i z ní udělat tuctovou „Debbie“. Ale Raquel se vzepřela: „Pokud bych se musela vzdát i jména Raquel, to už bych se úplně zřekla sama sebe,“ odmítla rázně přejmenování.

Curtis dovedl svou „svěřenkyni“ postupně ke smlouvě s 20th Century Fox. První větší roli dostala Raquel v dobrodružném sci-fi Fantastická cesta (1966). Hned poté ji studio – navzdory jejím prosbám – vyslalo do Evropy točit podivný projekt o pravěku.

Mladá herečka zprvu protestovala: „Prosím vás, nedávejte mě do filmu s dinosaury,“ dožadovala se serióznější role. Firma trvala na svém: „Nechápeš. To bude klasika, která tě proslaví navěky.“ Jak se ukázalo, nelhali. Film Milión let před naším letopočtem byl sice hloupoučký, ale v jednom udělal geniální marketingový tah: polonahou Raquel Welchovou v hlavní roli.

Většinu času na plátně mlčela – scénář jí předepsal jen tři věty dialogu – ale to vůbec nevadilo. Plakáty s hrdinkou Loanou v úsporném koženém úboru zaplavily kina a časopisy. Z neznámé Američanky se doslova přes noc stala hvězda první velikosti. „Ocitla jsem se v oku hurikánu. Vystoupila jsem z letadla v Londýně a všude davy fotografů. Bylo to děsivé,“ líčila později šok ze slávy. Každý muž chtěl mít její plakát nad postelí; každá dívka chtěla být jako ona.

Každý ji obdivoval, málokdo ji bral vážně. „Považovali mě za hezkou figurínu. Jako bych nebyla schopná ani souvisle mluvit,“ posteskla si. „Byla jsem pro ně jen sexbomba. Nic víc.“ Vnímala, že Hollywood krasavicím neodpouští ambice. „Jako Marilyn – všichni ji zbožňovali, ale nebrali ji seriózně. Jako by žena, co působí sexy, nemohla být zároveň talentovaná,“ shrnula trpce.

Skutečně, filmaři Welchovou dál obsazovali hlavně podle tělesných půvabů. A ona se tomu takticky nebránila.

Koncem 60. let ale zatoužila vystoupit ze škatulky. Dokonce se pokusila posunout hranice toho, co jako hvězda smí. Nebála se provokovat: v roce 1969 natočila odvážnou milostnou scénu s černošským hercem Jimem Brownem ve westernu 100 pušek. Bílá žena a černý muž milující se před kamerou? Dnes běžné, tehdy skandální.

V některých státech USA ten film kvůli „zrůdné mezirasové obscénnosti“ raději vůbec nepromítali. „Ne že bych po tom tak toužila,“ řekla později s nadhledem, „ale když už to v tom scénáři bylo, tak jsem si řekla proč ne?“ Chtěla tím potěšit i uctít svého tátu – kdysi v Bolívii prý zažil podobný rasismus na vlastní kůži.

Když budeme upřímní: filmovým kritikům odhalené půvaby Raquel nevoněly. Tvrdili, že má sice „tělo bohyně, ale herectví na bodu mrazu“. Ona je chtěla přesvědčit o opaku. Možná až příliš dychtivě – a krutě za to zaplatila. Roku 1970 přijala hlavní roli v kontroverzní parodii Myra Breckinridge, kde ztvárnila transgender ženu toužící převrátit naruby hollywoodské pořádky.

Bylo to téma dalece předběhnuvší svou dobu. Filmový bizár plný sexuálních narážek, travestie a absurdního humoru však u publika propadl na celé čáře a kritici jej roztrhali jako „odporný, nevkusný paskvil“. Pro Welchovou to byla ledová sprcha: její vysněná příležitost dokázat, že umí hrát, se změnila v noční můru.

Navíc natáčení provázely skandály: legendární Mae West, která ve filmu hrála vedle ní, ji na place šikanovala a odmítala se s ní sejít byť v jediné scéně. Režisér pak chaoticky přepisoval scénář a herečku zcela přehlížel. „Když jsem mu první den zkusila něco navrhnout, jen se ušklíbl: ‚Vy jste přemýšlela? To nedělejte‘,“ líčila Raquel hořce zážitek ze setkání s režisérem.

Zbytek natáčení probrečela zavřená ve své šatně. Film Myra Breckinridge u diváků propadl. A Welchová? Ta se stáhla do ústraní se zlomeným sebevědomím. Trvalo roky, než se otřepala.

Navzdory karambolům se v 70. letech dokázala prosadit i jako herečka, nejen plakátová kráska. Získala si sympatie v akčních filmech (Hannie Caulder) či komediích (Tři mušketýři). Za roli bláznivé Constance v Mušketýrech dokonce dostala roku 1974 Zlatý glóbus.

Měla přirozený komediální talent, uměla si udělat legraci sama ze sebe a to publikum milovalo. Stále ji ale pronásledovala pověst temperamentní potížistky. Když se někdy ozvala a chtěla lepší dialogy nebo smysluplnější scény, produkce jí málokdy vyhověla.

Raqueliny pokusy o šťastné manželství znovu a znovu troskotaly. V roce 1967 se provdala za Patricka Curtise, muže, který odstartoval její kariéru a cynicky ji prodával světu jako „nový sexsymbol Ameriky“. Měli se rádi, ale jejich manželství nevydrželo nápor práce a do pěti let se rozvedli. „Bylo to jako být vdaná za manažera,“ komentovala to jednou suše.

Třetího manžela, kultivovaného Francouze André Weinfelda, si vzala v roce 1980. S ním prožila celou dekádu klidného vztahu – společně střídali život v USA a ve Francii a André o ní vždy mluvil s úctou. „Měli jsme opravdu šťastné manželství,“ řekl jednou, „na Hollywood nezvykle dlouhé.“ Přesto se kolem roku 1990 odloučili.

„Nakonec jsme byli každý pořád na jiném místě a láska se nám vytratila,“ přiznal Weinfeld. „Nevyčítám jí nic. Snad jen to, že kdysi říkala, že po mně už do žádné další svatby nepůjde… a stejně šla.“ Tou čtvrtou svatbou byl sňatek s restauratérem Richardem Palmerem roku 1999. Tenhle lehkovážný playboy byl o 15 let mladší a jejich spojení vydrželo jen do roku 2003. 

Pak už se Raquel do chomoutu nehrnula. Naopak, došla k závěru, že život singl jí vlastně vyhovuje nejvíc. „Já prostě nepotřebuju mít chlapa,“ prohlásila otevřeně v roce 2015. „Jsem moc samostatná, příliš svá. Baví mě moje práce a můj život, vydělám si dost a jsem spokojená. Muži tohle nemají rádi… hlavně že nejsem ta, kdo by je potřeboval.“ Manželství prý nikdy nelituje – „Všechny jsem milovala, opravdu. Ale nevyšlo to a hotovo.“ – nicméně další už nehledala.

A co děti? Ty dva, které měla s prvním mužem, nikdy nepřestala milovat nade vše. Jakmile se 60. léta překulila do 70., Raquel se už finančně zajistila natolik, aby mohla Damona a Tahnee vzít k sobě do Los Angeles. Snažila se jim vynahradit ztracené roky. Každý večer jim četla pohádky na dobrou noc a o volných víkendech je brala do přírody, učila dcerku plavat v oceánu a syna sbírat mušle na pláži.

V skrytu duše se snažila být obyčejnou mámou. Jenže svět jí to nedovolil. Když dopoledne vodila děti do školy, pronásledovali ji fotografové; na třídních besídkách se po ní ostatní rodiče zvědavě ohlíželi. A pracovních cest bylo stále mnoho. Přiznala, že odvrácenou stranou její hvězdné kariéry byly slzy jejích dětí.

Damon a Tahnee přesto matce nikdy nic nevyčetli. Vyrostli v slušné a samostatné lidi. „Jsou mou největší pýchou,“ napsala o nich Raquel později. „Dali mému životu smysl a drželi mě nohama na zemi.“ Welchová se ve stáří dočkala i vnoučat.

Její kariéra mezitím nabrala nečekaný směr. Na počátku 80. let zažila Raquel triumf i pád, který ji málem stál vše. Když jí bylo čtyřicet, dostala vysněnou nabídku na vážnou dramatickou roli prostitutky Suzy ve filmové adaptaci Steinbeckova románu Ulice Naděje.

Byla nadšená – konečně šance ukázat herecký rozsah! Nadřízení z MGM ji ovšem krutě zklamali: po pár dnech natáčení Raquel z projektu vyhodili. Oficiálně s odkazem na její „nevhodné chování“, neoficiálně proto, že chtěli ušetřit a nahradit ji o 15 let mladší herečkou Debrou Wingerovou.

Pro Welchovou to byla rána pod pás. Složila se. Ale nakonec se rozhodla bojovat. Zažalovala filmové studio MGM za porušení smlouvy a diskriminaci.

Varovali ji: „Nepouštěj se do křížku s velkými hráči!“ Kolegové ji varovali, že si tím podepíše profesní rozsudek smrti. Ale Raquel se nezalekla. Následovala vleklá právní bitva – šest vyčerpávajících let, během nichž ji Hollywood takřka odstřihl. Od roku 1980 do 1986 prakticky nedostala roli.

Producenti ji měli za problémovou, báli se s ní pracovat. Ona však vytrvala. Chodila k soudu vždy dokonale upravená, hrdě vzpřímená, s ledovým klidem odpovídala na dotěrné otázky právníků.

Nakonec přišel den vítězství: v červnu 1986 soud uznal, že MGM herečku poškodilo, a přiřkl Raquel Welchové odškodné 10,8 milionu dolarů. Byla to obří suma – a symbolické zadostiučinění. Když vyšla ze soudní budovy, obklopili ji novináři. Usmívala se, ale její oči byly smutné a unavené.

Do diktafonů pronesla statečně: „Ten verdikt ukazuje, jak je důležité se bránit. Doufám, že všechny ženy – v Hollywoodu i mimo něj – se ozvou, když cítí bezpráví.“ Její slova zněla odhodlaně, ale hořce. Měla totiž pravdu i v tom, co tehdy nahlas neřekla: že žena, která se vzepře mocným, za to zaplatí kariérou. Hollywood jí vítězství nikdy neodpustil.

Welchová nezahořkla. Místo toho se vrátila ke svým kořenům – k lásce k živému vystupování. Na Broadwayi sklidila ovace jako náhradnice Lauren Bacall v muzikálu Žena roku (1982). Obdivuhodně se poprala s náročným pěveckým i tanečním partem a New York Times psaly o „překvapivě skvělém výkonu bývalé sexbomby“.

Ovace ji hřály u srdce, ale zákulisí skrylo i jednu tragédii: během té náročné divadelní štace herečka přišla o dítě. V tichosti prodělala potrat – bylo jí přes čtyřicet a snad to byla poslední šance, jak dát život třetímu dítěti.

Ale Welchová bojovala dál. Vrhla se do podnikání: vydala knižní i video program Total Beauty and Fitness, kde učila ženy cvičit jógu a pečovat o tělo i duši. V 80. letech a začátkem 90. let se tím zařadila po bok Jane Fondové a dalších ikon zdravého životního stylu. Její cvičební kniha šla na dračku, ženy hltaly její „filozofii“, jak skloubit vnitřní vyrovnanost a vnější krásu. Kdo ji potkal v jejích padesáti, nemohl uvěřit, že je babička: stále půvabná, elegantní a charismatická.

Především však objevila novou svobodu: mohla si ze sebe dělat legraci. Ve filmu Bláznivá střela 33⅓ (1994) parodovala svou okázalou image. A v jedné epizodě sitcomu Seinfeld (1997) se dokonce vysmála vlastní pověsti problémové primadony – hrála tam samu sebe jako popudlivou hvězdu, co fackuje lidi na potkání. Publikum se bavilo a ona s ním. „Musíte umět shodit hlavně sám sebe,“ říkávala a dokazovala, že to umí.

V roce 2002 přijala menší roli v rodinném seriálu American Family, kde si poprvé zahrála hispánskou babičku v latinskoamerické komunitě. Při té příležitosti po letech začala veřejně mluvit o svém bolivijském původu. Přiznala, že ji celý život mrzelo, jak se ho kdysi musela kvůli kariéře zříct.

V šedesáti letech poprvé navštívila rodnou zemi svého otce – Bolívií. Prošla rušnými ulicemi La Pazu, kde kdysi její rodiče začínali společný život. Stála na břehu jezera Titicaca a přemýšlela o indiánských předcích, které nikdy nepoznala. Shodou okolností tam s ní byl i televizní štáb, který natočil její setkání s dávnými příbuznými. Kamera zachytila dojatou, stárnoucí hvězdu, jak v objetí bolivijských tet a bratranců pláče.

Poslední léta života strávila stranou pozornosti. V roce 2017 se naposledy objevila na obrazovce – v drobné roličce bohaté babičky v jednom seriálu. Pak už se stáhla do ústraní svého domu. Tam si užívala klidu, vnoučat a zahradničení. V únoru 2023 svět obletěla zpráva, že Raquel Welchová po krátké nemoci zemřela ve věku 82 let.

Zdroje:

https://rarehistoricalphotos.com/young-raquel-welch-photos/

https://en.wikipedia.org/wiki/Raquel_Welch

https://www.nickiswift.com/206590/the-real-reason-raquel-welchs-marriages-didnt-work-out/

https://ew.com/movies/raquel-welch-wildest-movie-role-myra-breckinridge/

https://www.vice.com/en/article/kesha-raquel-welch-and-the-lawsuits-that-destroy-female-stars-511/

https://www.cheatsheet.com/news/how-many-times-was-raquel-welch-married-did-she-have-children.html/

https://www.encyclopedia.com/education/news-wires-white-papers-and-books/welch-raquel-1940-actress

https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2022/jul/10/raquel-welch-on-the-secret-to-staying-fit-in-1984

https://www.oprah.com/oprahshow/excerpt-raquel-welchs-raquel-beyond-the-cleavage/3

https://www.menshealth.com/trending-news/a19554879/raquel-welch/

https://people.com/raquel-welch-was-told-to-change-her-first-name-to-be-less-hispanic-11692620

https://www.latimes.com/entertainment-arts/movies/story/2023-04-04/raquel-welch-cause-of-death-cardiac-arrest-alzheimers