Romantická pohádka s temnou duší, to je zámek Bojnice na Slovensku. Je s ním spojeno mnoho legend

„Jednou se dokonce ve skříni na vrátnici sám od sebe otočil klíč. Je něco takového vůbec možné?“ Toto nejsou výjevy z hororu, ale skutečné zážitky z nejslavnějšího slovenského zámku.

Bojnický zámek – na první pohled nádherný, romantický klenot – v sobě ukrývá tajemství a legendy tak temné, že by klidně mohly konkurovat gotickým románům. Není divu, že se o něm říká, že patří k nejromantičtějším, ale zároveň nejzáhadnějším zámkům v Evropě. Ve dne pohádková kulisa jako z Disneyho filmu, v noci magické místo, kde ožívají duchové a ozvěny krvavé historie.

Bojnice stojí na travertinové skále už po celá staletí – první zmínky o hradu pocházejí z roku 1113. Za tu dobu se v jeho zdech vystřídali králové, šlechtici i jejich intriky a sny. Kolem prastaré lípy na nádvoří prý sedával uherský král Matyáš Korvín a odpočíval ve stínu její koruny. Tak starý je tento zámek. A tak staré jsou i příběhy, které se tu vyprávějí. Jedna z nejznámějších bojnických pověstí vypráví o černé paní – nešťastné šlechtičně, jejíž duch bloudí zámkem s dítětem v náručí.

Podle legendy šlo o manželku jednoho z pánů Bojnic, kterou chorobně žárlivý muž obvinil z nevěry. Rozsudek byl krutý: aby dokázala svou nevinu, musela podstoupit zkoušku skokem z věže. Pokud by pád přežila, Bůh tím stvrdí její čistotu. Mladičká matka stála na cimbuří vysoké věže, v náruči svírala své nemluvně, a pod ní zela prázdnota. Možná tušila, že spravedlnost je slepá. Možná nechtěla na tomto světě nechat své dítě samotné. S výkřikem se vrhla dolů i s kojencem.

Ticho. Dole na kamenech zůstala ležet dvě bezvládná těla. Zkouška dopadla tak, jak každý rozumný člověk čekal – tragédií. Zděšený manžel si prý uvědomil svůj omyl až příliš pozdě. Krátce nato začali lidé z okolí vídat ženskou postavu v černých šatech, jak bloudí kolem věže se vzlykajícím dítětem v náručí.

Říkali, že je to duch oné nešťastné paní, který nenašel pokoje. Dodnes se návštěvníkům při prohlídce může stát, že v některé ztemnělé komnaty ucítí závan chladu nebo koutkem oka zahlédnou mihnout se černý stín na schodišti. Bojnická Černá paní možná dodnes hledá svého krutého muže, aby mu ukázala, jaké důsledky mělo jeho obvinění.

Temné příběhy Bojnického zámku však nejsou jen romantickými pověstmi. 17. století přineslo zámku skutečnou hrůzu v lidské podobě. Bojnice tehdy patřily do majetku významného šlechtického rodu Thurzů.

A právě na Bojnickém panství žila hraběnka Anna Rosina Listhiusová, provdaná Thurzo – žena, která vešla do dějin pod přezdívkou „šintavská bosorka“, čili čarodějnice ze Šintavy. Její pověst dodnes budí děs. Mnozí ji přirovnávají k nechvalně proslulé Alžbětě Báthoryové. Ba dokonce – Anna Rosina měla být možná ještě krutější.

Co se skrývalo za zdmi jejích komnat, se veřejnost dozvěděla až po mnoha letech, ale služebnictvo a poddaní si šeptali o hrůzách už dříve. Anna Rosina se vyžívala v mučení a zabíjení. K utrpení druhých údajně přistupovala s až sadistickým potěšením. Na dvoře svého sídla shromažďovala podivné existence označované za čaroděje a alchymisty, jako by se obklopila smečkou temných přisluhovačů.

Sama byla v okolí nazývána královnou čarodějnic. Stejně jako Čachtická paní Báthoryová zanechala za sebou desítky obětí – a neomezovala se jen na mladé dívky. Nešťastnými oběťmi jejího běsnění se stávali muži, ženy i děti. Její mučírna v hradním sklepení poznala krev všech bez rozdílu.

Dlouho se odvažovala zabíjet jen neurozené služky a poddané, kteří jí „patřili“. To v tehdejších poměrech nemuselo vyvolat pozornost vyšších míst. Ale když nakonec zemřela rukou hraběnky i její vlastní služebná Magdaléna – dívka urozeného původu – šlechta už nemohla monstrózní skutky paní z Bojnic přehlížet.

V červnu 1637 dorazili na příkaz palatina Mikuláše Esterházyho na zámek vyšetřovatelé. Svědkové jeden po druhém líčili nepředstavitelné scény útrap. Z jejich výpovědí se podařilo prokázat nejméně dvanáct chladnokrevných vražd spáchaných hraběnkou Annou Rosinou – oběťmi byli muži, ženy i děti z okolních panství. Celý kraj se dovídal pravdu o „bojnické čarodějnici“ s naprostým zděšením.

Soud vynesl rozsudek: šlechtična byla odsouzena ke ztrátě cti, majetku a hlavy. Zdálo by se, že příběh končí spravedlivou popravou – tak jako v každé temné pohádce. Jenže realita bývá krutě ironická. Anna Rosina měla příbuzné na těch správných místech a mocné ochránce. Ještě před naplněním rozsudku zasáhl sám císař Ferdinand III. a udělil hraběnce milost.

Trest smrti byl změněn na doživotní internaci na jejím hradě. A tak čarodějnice ze Šintavy neskončila na hranici ani pod katovou sekerou – dožila svůj život v izolaci na svém ponurém panství, opovrhovaná okolím. Zemřela roku 1643 coby zlomená stará žena. Její zločiny však upadnout v zapomnění neměly. Zůstaly navždy zapsané v kronikách a dodnes kolují zvěsti, že Anna Rosina při svých orgiích bolesti paktovala s démony.

Lidé věřili, že byla skutečnou čarodějnicí, spolčenou s temnými silami výměnou za moc nad životy jiných. Není těžké představit si její neklidný přízrak, jak bloudí po hradních ochozech a hledá další oběť… I když její duch se na Bojnicích oficiálně nezjevuje, příběh téhle krvavé hraběnky dodává zámku punc skutečného domu hrůzy.

Po staletích válek, intrik a tragédií získal Bojnický zámek v 19. století nový směr – a nového pána, který mu vtiskl tvář romantického zámku známého dnes. V roce 1852 převzal Bojnice hrabě Ján František Pálffy. Na rozdíl od Anny Rosiny nebyl Pálffy žádný krvelačný tyran, ale spíše excentrický milovník umění a krásy.

Cestoval po Evropě, obdivoval zámky na Loiře ve Francii, italské paláce i rakouské hrady – a rozhodl se vytvořit z Bojnic skutečnou pohádku. Podle vlastních návrhů a inspirací, které si přivezl ze světa, nechal původně goticko-renesanční hrad kompletně přestavět v romantickém duchu. Vzniklo tak dílo, které dodnes bere dech svou zdobností: štíhlé věžičky jako z francouzských legend, kamenné arkýře a balkóny porostlé popínavými růžemi, malebné nádvoří s kašnami.

Uvnitř zámku Pálffy shromáždil obrovské sbírky umění; sály a salonky vybavil starožitným nábytkem, obrazy, gobelíny a kuriozitami z celého světa. Vznikly unikátní místnosti jako Zlatý sál se stropem pokrytým 183 vyřezávanými zlatými andělíčky nebo Orientální salón s cedrovým dřevem a kouzelným zrcadlem, o němž legenda praví, že kdo do něj hledí rok, tomu daruje nevídanou krásu. Bojnice se proměnily v romantický zámek plný tajemných příběhů – přesně tak, jak si to hrabě vysnil.

Jenže osud tomu chtěl, že hrabě Pálffy svůj dokončený pohádkový zámek nikdy nespatřil. Zemřel v roce 1908, dva roky před tím, než byly rozsáhlé úpravy definitivně dokončeny. Zůstalo po něm nedozírné dědictví uměleckých pokladů – a také jedna tajemná záhada, která dodnes jitří fantazii milovníků záhad. Pálffy byl pochován přímo v Bojnickém zámku, do rodinné hrobky vyhloubené ve skále pod kaplí.

Ve své poslední vůli údajně podrobně popsal, jak si přeje být pohřben. Měl v plánu odpočívat uprostřed hrobky v majestátním mramorovém sarkofágu. Jenže jeho přání nebylo dodrženo – rakev byla nakonec umístěna jen do boční předsíně hrobky. Proč k tomu došlo, není jasné. Možná šlo o opomenutí, možná o technický problém. Ať tak či tak, od té chvíle prý duše slavného hraběte nenalézá klid.

Netrvalo dlouho a z hrobky se začaly šířit zvěsti, které zámku zajistily pověst skutečně strašidelného místa. Už v 50. letech 20. století si lidé všimli, že z Pálffyho kamenného sarkofágu cosi vytéká. Po chladném mramoru stékala neznámá tekutina – lepkavé kapky, které se hromadily na podlaze krypty. Místní z toho byli zděšeni. Šeptalo se, že jde o slzy mrtvého hraběte. „Duše Pálffyho nemůže najít pokoje a pláče pro svůj milovaný zámek,“ říkali lidé potichu.

Jako by Pálffy truchlil, že nemohl Bojnice dovést ke slávě osobně. Nebo se snad zlobil, že jeho poslední vůle byla porušena? Každopádně, záhadná kapalina vytékající ze sarkofágu budila hrůzu desítky let. Nikdo přesně nevěděl, co to je. A opravdu – když se vědci konečně pustili do zkoumání, zjistili, že obsahuje směs prvků jako vápník, olovo, cín, nikl a stopy kyselin. Mohlo by tedy jít o zmineralizované pozůstatky těla – jakési „rozpouštějící se kosti“ dávno zesnulého hraběte.

Jenže odborníci zároveň spočítali, že toho záhadného výpotku vyteklo nepřirozeně velké množství, mnohem víc, než by odpovídalo jedné lidské schránce. A tak vznikla další legenda: co když Pálffy nikdy doopravdy nezemřel? Říká se, že hrabě se zabýval okultními vědami a hledal elixír života – mumlal prý na sklonku života jakési tajné formule na dosažení věčnosti.

Možná se mu podařilo objevit způsob, jak smrt oklamat. Možná jeho tělo v sarkofágu dosud žije jakýmsi temným životem, odkapávaje zbytky neúspěšné nesmrtelnosti na podlahu hrobky… Jakkoli bizarně to zní, tahle pověst se na Bojnicích vypráví se zaujatým šepotem.

A co víc – v prostorách zámku se začaly dít další podivné jevy, jako by Pálffyho duch bloudil chodbami. Noční hlídači občas hlásili záhadné zvuky, kroky ozývající se z prázdných sálů nebo mizení předmětů. Jednoho sychravého večera zažil strážný ono zmíněné intermezzo s hrníčkem kávy a pohybujícím se klíčem – dodnes o tom vypráví novým kolegům se staženým hrdlem. Návštěvníci muzea občas popisují, že ucítili jemné poklepání na rameno, otočili se a nikdo za nimi. Děti na prohlídce tvrdily, že zahlédly nějakého „pána v podivném starém kabátě“, jak se ztratil za rohem – možná samotného hraběte? Bojnický zámek si vysloužil přezdívku „zámek duchů“. Říká se, že kdo v něm stráví noc, ten prý uslyší tichý šepot nesrozumitelných slov latiny nebo maďarštiny – prý modlitby či kletby samotného Pálffyho, jenž obchází svůj milovaný zámek a dohlíží, jestli je o něj dobře postaráno.

Legendy a historky o bojnických přízracích jsou tak živé, že se zámek Bojnice rozhodl je nezapírat, ale oslavovat. Každý rok na jaře, obvykle koncem dubna a začátkem května, se v zámeckých komnatách konají Slavnosti duchů a strašidel – festival, který nemá v Evropě obdoby. Na pár dní se jinak poklidný romantický zámek promění v dům hrůzy plný oživlých legend.

Nádvoří osvětlují hořící pochodně, v tmavých oknech se míhají siluety a chodbami se rozléhají výkřiky, smích i nářek – to herci v kostýmech duchů, přízraků, čarodějnic a upírů vytvářejí neopakovatelnou atmosféru. Každý rok má festival jiné hlavní téma inspirované historií zámku. Jednou přijdou na návštěvu upíři, jindy středověké čarodějnice.

V roce 2011 se dokonce hlavní postavou slavností stala obávaná „bosorka ze Šintavy“ – samotná hraběnka Anna Rosina, která se v podání herečky vrátila na Bojnice a zvala si zpět všechny duchy, kteří tu kdy strašili. Před očima vyděšených i nadšených diváků tak symbolicky ožili všichni aktéři bojnických pověstí: na zámek se slétly čarodějnice, z hlubin hladomoren vystoupily bílé i černé paní, zlověstně se zachechtal přízrak šílené hraběnky a možná se v koutě kaple tiše objevil i stín elegantního Pálffyho, přihlížejícího tomuto reje.

Bojnický zámek se během těch pár nocí stává divadlem, kde se stírá hranice mezi historií a nadpřirozenem. Návštěvníci procházejí potemnělé komnaty jen se svitem svící, zatímco zpoza rohu může každou chvíli vyskočit vřískající přízrak jeptišky nebo se k nim ze tmy natáhne „kostlivá“ ruka žebráka. Srdce buší strachy a zároveň nadšením – vždyť kolikrát za život se můžete dotknout dávných legend přímo tam, kde vznikly?

Když pak festival skončí a poslední kostlivec zhasne světlo v hladomorně, zámek Bojnice se opět uklidní do své běžné podoby. Za ranního rozbřesku vypadá opět jako neškodná romantická perla uprostřed malebného parku. Ptáci zpívají v korunách stromů, závoje mlhy se válí pod kopcem a turisté se opět hrnou obdivovat nádherné sály plné umění.

Není divu, že Bojnice patří k nejnavštěvovanějším památkám Slovenska – lákají milovníky pohádek i hororů zároveň.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bojnick%C3%BD_z%C3%A1mek

https://bojnicecastle.sk/en/bojnice-castle/

https://www.historyhit.com/locations/bojnice-castle/

https://kamberis.medium.com/bojnice-castle-121ed2034480

https://everycastle.com/bojnice-castle/

https://toosquaretobehip.com/bojnice-slovakias-romantic-castle-of-spirits/