Článek
Před měsícem dorazila do Mariiny e-mailové schránky zpráva: pozvánka na setkání bývalé třídy ze střední, kterou opustili před deseti roky. Konalo se to v jedné menší restauraci poblíž centra v Českých Budějovicích. Když na tuhle školu vzpomínala, viděla ranní spěch za zvoněním, společné opisování testů z matematiky a večerní klábosení o tom, kdo se zakoukal do koho. Bylo to tak dávno, že některé tváře už měla v paměti trochu rozmazané.
Na takovou akci se nijak přehnaně nepřipravovala. Nechtěla působit křečovitě, ale zároveň ne toužila vypadat, že je jí jedno, co si o ní pomyslí. Nakonec si vybrala své oblíbené tmavé šaty, zaplatila pár stovek kadeřnici za rychlou úpravu a vyrazila vstříc večeru plnému nevypočitatelných překvapení.
V lokále se setkalo něco přes patnáct lidí. To Marii překvapilo, protože po letech bývá účast mizerná. Zprvu se pozdravili trochu rozpačitě, ale záhy přišla salva vzpomínek: „Pamatuješ, jak jsme o přestávkách hráli karty?“ nebo „To byla sranda, když tehdy Tereza rozlila kafe na učitelku češtiny.“ Smích se vrátil tak rychle, až to Marii samotnou zahřálo u srdce. Bylo v tom cosi dojemného – i když měla pocit, že všechno se od těch dob posunulo.
Jenže netrvalo dlouho a rozproudilo se to, čemu Marie žertem říká „třídní klání“. Mnozí z přítomných se nevyhnuli tomu, aby se nevytasili se svými kariérními a osobními trofejemi. „Konečně jsme dostavěli rodinný dům, tři podlaží, s bazénem a saunou v suterénu,“ chlubil se Ondřej, který ještě na škole sotva procházel z fyziky, ale zjevně si teď uměl najít lukrativní práci nebo přízeň tchána se stavební firmou.
Další spolužačka, zlatovlasá Stáňa, se zase nepřestávala chlubit svým dokonale vytrénovaným partnerem, jenž prý řídí velký podnik s autodíly. A také svým novým umělým poprsím. Marie jen seděla, popíjela vodu s citronem a sledovala, jak se jeden přes druhého trumfují: „Já a můj muž jsme byli letos v Asii, podívat se, jak tam lidi žijí, a totálně nás to nakoplo!“
S přibývajícími hodinami (a vzrůstajícími promilemi) se do řečí vplížily i stinné stránky. Například Aleš zmínil, že sice koupil úžasné auto, jenže je to hlavně kvůli tomu, aby zapůsobil na novou přítelkyni, protože ta předchozí ho opustila. „Mám dvě velké půjčky, ale co, hlavně že nevypadám jako chudák,“ prohlásil cynicky, jako by to byla normální oběť pro zachování dojmu úspěšnosti.
Marie z toho měla smíšené pocity. Cítila trochu závist, protože tohle vychloubání se jí dotklo – sama si poslední rok prošla ztrátou místa, navíc řešila rodinné komplikace. Přesto se nechtěla snížit k podobným estrádním vystoupením. Když se jí kamarádka z vedlejší lavice ptala: „A co ty, jak žiješ?“, pokrčila rameny a odpověděla klidně, že je spokojená a zbytek je soukromá věc.
Postupně se formovaly malé skupinky. V jedné si několik žen ukazovalo fotky dětí a vyprávělo si zážitky z mateřské. Jinde se sešli ti, kteří rozebírali technologické vychytávky – mobily, počítače, auta. A v dalším koutě seděli ti, kdo do srazu přišli hlavně kvůli starým historkám a pivu. Občas se někdo přitočil k Marii a nadhodil téma, ale většinou to bylo jen rozvádění téhož: kdo má větší dům, dražší dovolenou, anebo kdo všechno stihl mít už dvě děti a k tomu psa.
I tak ale Marie nelitovala, že přišla. Přestože vnímala, jak se stará přátelství proměnila v porovnávání, nakonec to nebrala osobně. Když se kolem jedenácté večer tišším hlasem loučila a házela si přes rameno kabát, došlo jí, že spousta lidí se nikam neposunula. Navenek sice mají spoustu úspěchů, ale uvnitř jako by zůstali těmi samými puberťáky, co se jen předvádějí.
Cestou domů si uvědomila, že přes všechny drobné hořkosti měl večer i svou nostalgickou stránku: aspoň si připomněla, proč kdysi do té třídy chodila s radostí, a zároveň, že každý nakonec nese svůj život po svém. A pokud příště na další sraz půjde znova, nebude od toho čekat romantiku starých časů. Možná jen další porci lidské komedie, u které může být škodolibým, ale i trochu smířlivým divákem.
