Článek
Když se snažím vybavit si své nejrannější dětství, vytanou mi na mysli obrázky dětského domova v menším městě na jihu Čech. Nikdy jsem nepoznala, jaké je mít rodiče po boku. Od tet a vychovatelů jsem slyšela, že máma byla moc mladá a nezvládala sama žít, takže mě dala do ústavní péče hned po porodu. Občas prý poslala pohled k narozeninám, ale jinak si nedokázala život se mnou zařídit.
Prý jsem měla aspoň šanci na adopci, ale máma vždycky „projevovala zájem“ aspoň tím, že mi napsala pohled. To stačilo k tomu, aby mě adopce minula. Čekala jsem každou neděli u okna, jestli náhodou nepřijde, ale nikdy nepřišla. Když mi bylo asi deset, doslechla jsem se, že máma zemřela. Marně jsem hledala někoho, kdo by mi vysvětlil, co se přesně stalo, a kdo byl můj táta. Zůstala jsem beze stopy rodiny.
Ve čtrnácti jsem se vrhla do studia a těšila jsem se, že půjdu na střední zdravotnickou. Udělala jsem zkoušky a nastoupila, jenže to znamenalo dojíždění a bydlení na internátě v okresním městě. Tam jsem ještě víc pocítila, jaké to je být bez rodičů. Spolužačky o víkendu jezdily domů, zatímco já jsem zůstávala na intru, nebo jsem jela zpátky do dětského domova.
Jeden sobotní podvečer jsem si dopřála „luxus“ – sama jsem si zašla do malé cukrárny ve městě, abych si koupila dortík a kávu. Seděla jsem tam, rozhlížela se kolem a cítila se trochu nesvá. Najednou za mnou někdo promluvil:
„Miluško, co tu děláš tak sama? Nejsi ve škole nebo doma?“
Zvedla jsem oči a poznala jsem kuchařku ze školní jídelny – jmenuje se Alena a občas jsme spolu prohodily pár slov, když jsem si šla s tácem pro oběd. Divila se, že nejsem s rodinou. Zaváhala jsem, co říct, tak jsem jen pokrčila rameny a tichým hlasem vysvětlila:
„Já nemám rodinu, bydlím na internátě a na víkend tu většinou zůstávám sama.“
Alena najednou zaváhala, ale pak se usmála:
„Nemůžeš přece sedět celý víkend tady. Máme tři kluky, vždycky je u nás živo, pojď aspoň na chvíli k nám, dám ti čaj a seznámíš se s naší partou.“
Nejdřív mi to připadalo trapné, nechtěla jsem nikomu lézt do soukromí, ale Alena se nedala odbýt. Nakonec jsem souhlasila. Když jsem vkročila do jejich bytu, otevřel se mi úplně jiný svět. Seděli tam tři synové, manžel, babička, děda, vzduchem létaly vtipy, smích a uvolněnost. Alena mě pak posadila ke stolu a nabídla mi, abych ochutnala těstovinový salát.
Bylo to tak trochu jako filmová scéna z rodinné komedie. Připadala jsem si nezvykle: všichni o mě jevili zájem, vyptávali se, co studuju, jak mi jde anatomie. Aleně jsem začala říkat „teto“ a kluci mě brali jako starší kámošku. Když jsem se chystala odejít, Alena mi strčila do ruky krabičku s večeří.
„Vím, že na intru se dobře nenajíš. Vem si to a klidně přijď zítra znovu.“
Takhle začaly mé víkendy u Aleny. Dokonce se postarala, abych s nimi mohla jezdit i na výlety, a jednou v létě mě vzali i na dovolenou do kempu. Kluci proti tomu neměli výhrady, prý to bude legrace, mít ještě jednu parťačku. Postupně mi Alena povídala o svém dětství, taky ho neměla jednoduché, a chápe, jaké je cítit se sám.
Po roce už jsem u nich nejen „přespávala na gauči“. Alena mi ukázala jednu malou místnost – kdysi kumbál na nářadí. Byla uklizená, s postelí a poličkou.
„Tady jsem ti udělala pokoj, Miluško. Nechci, abys pořád spala v obýváku. Snad se ti to bude líbit.“
Zůstala jsem němě stát. Nikdy v životě jsem neměla vlastní pokoj. V dětském domově jsme spali po třech nebo čtyřech, na intru to samé. Objal mě pocit, že jsem konečně doma.
Nakonec jsem složila maturitu, rozjela se s vysvědčením přímo za Alenou.
„Mám to!“ zavýskla jsem a ona se usmála:
„A já mám dceru, která je tak šikovná, že jí mám chuť koupit novou kabelku,“ smála se. Takhle z legrace jsme si začaly říkat „mami“ a „dcero“ – a ono to zůstalo. Když jsem se pak vdávala, k oltáři mě vedl Alenin manžel a Alena se dojímala v první lavici, že konečně má dceru v bílém.
Dnes jsem už dospělá, mám vlastní rodinu, ale pořád chodím k Aleně a spol. na víkendy a vánoční svátky. Je úžasné, že rodina nemusí být jen ta biologická. I člověk z děcáku může najít mámu, tátu, bráchy a prarodiče, kteří ho přijmou s otevřenou náručí.
