Článek
Žila jsem vždycky s přesvědčením, že když se člověk vdá, musí vydržet dobré i špatné. Jenže jsem netušila, kam až může takové „špatné“ sahat. Seznámili jsme se v Brně, v jedné vinárně, kde jsem slavila narozeniny se spolužačkami z pedagogického kurzu. Roman na první pohled vypadal slušně, byl vtipný, pozorný, a hned jsme si padli do oka. Když za mnou pak přijel na vesnici kousek od Olomouce, abych ho seznámila s rodinou, máma hýkala radostí, jakého mám sympaťáka. Dlouho jsem i já věřila, že jsem měla kliku.
Hodně věcí se však prudce změnilo, když jsem otěhotněla. Měla jsem pocit, že Roman byl vychovaný v duchu starých mravů, kdy ženská dělá doma vše a muž jen vydělává. Jenže u nás to bylo obráceně: já dřela často víc než on, protože jeho zaměstnání končilo ve dvě odpoledne, ale když přišel domů, padl na gauč a zvedal se, jen aby mě mohl peskovat, že oběd není na stole přesně ve tři. Postupem času se mi narodily dvě děti, obě jsem vychovala skoro sama. Roman se místo pomoci spokojil s tím, že je „živitel“. Znělo to výsměšně, protože já taky chodila na částečný úvazek do práce, jenže v jeho očích jsem beztak nebyla nic než domácí služka.
„Lenko, dones mi sem pití,“ bylo jeho obvyklé štěknutí, ještě než si vůbec zout boty. Když se mi něco nelíbilo, jen si odfrkl. „Tak se seber a jdi, jestli se ti tu nelíbí,“ jízlivě. Vždycky jsem to přešla, kvůli dětem. Nedovolila jsem si odcházet, bála jsem se, co by se mnou bylo. Bál se mě, manipuluju… promiň, pletu. On byl manipulátor, jenže tak nenápadný, že jsem léta netušila, jak moc mě dusí. A co je horší, mnohdy uměl být venku úplně jiný: před známými laskavý, usměvavý, vyprávěl vtipy, každého bavil. Já mlčela a nechápala, kde v něm najednou ta vlídnost je, když doma si se mnou vytírá podlahu.
Minulou zimu se všechno rozbilo. Vzal mě do jednoho wellness areálu v Beskydech. Děti už jsou velké, tak jsme měli klid. Když jsme seděli na večeři, řekl mi polohlasem: „Pořád se tváříš jak kakabus. Mělo by ti stačit, že tě živím.“ A pak se zasmál, aby to nevyznělo zle, ale já v jeho pohledu viděla skutečnou zlobu. Celé tělo se mi roztřáslo, došlo mi, že on mě nikdy nepřestal brát jen jako věc, co mu slouží. Měla jsem sto chutí vstát a odjet. Ale nepřipadalo mi to reálné. Zpátky domů jsem jela v slzách, on se tvářil jako vítěz, co mě zase utnul.
Teď si víc než kdy dřív uvědomuji, že moje pocity a moje vnitřní já jsou roztrhané na cucky. „Lenko, co zas fňukáš?“ dává mi obden najevo, že by bylo lepší, kdybych držela pusu a krok. Jenže moje děti už vycítily, že jsem na pokraji zhroucení. Dcera mi nedávno řekla: „Mami, já tě jednou najdu s infarktem, buďto se seber, nebo tu chcípneš.“ Možná je to drsné, ale přimělo mě to přemýšlet, kde vzít sílu opustit desítky let takového života. Mám strach, co bych pak dělala, kde budu bydlet, jestli se mnou Roman ještě přitvrdí, až mu budu oznamovat, že končím. On mi dává každý den najevo, že beze mě se obejde, já bez něj ne. Ale je to pravda? Opravdu to tak je? Možná ne. Možná je to jen další trik, jak mě držet na místě.
Poprvé v životě hledám někoho, kdo poradí, jestli mám riskovat a odejít s pár taškami, přespávat u kamarádky v malém pokoji. Co když mě najde a bude mě ještě víc týrat? Nechci v sobě už dusit tu strašlivou hrůzu a nejistotu, kterou mi každý pohled na Romana vyvolává. Nemám odpověď. Jen cítím, že jestli zůstanu, sama sebe zadupu do země. A to nechci. „Prosím, existuje ještě nějaká cesta?“
