V 9000 metrech pod vodou prasklo okno. Jacques Piccard však pokračoval dál, až na úplné dno oceánu

BUM! Kabinou otřese tupé zadunění. Jacques Piccard nevidí nic, jen cítí, jak se celý batyskaf Trieste zachvěl. Instinktivně pohlédne na svého kolegu Dona Walshe: v mžiku si uvědomí, co se stalo.

Vnější okno z plexiskla v přístupovém tunelu prasklo působením zdrcujícího tlaku okolní vody. V 9 000 metrech pod mořskou hladinou, v úplné tmě, kde každá porucha může znamenat jistou smrt, se teď dva muži v uzavřené sféře o průměru pouhých 2,16 metru na zlomky vteřiny zastaví. Co teď? Bude tohle konec jejich odvážného sestupu?

Piccard se nejspíš nadechne a všemi silami se snaží zachovat klid. Ví, že rozhodující zkouška právě nastala. Ve tmě se natáhne k přístrojům a zkontroluje ukazatele stavu kabiny. Nic dalšího nenasvědčuje katastrofě – prasklo „jen“ okno v zaplavené části vstupní šachty, tlakové kouli ve které jsou se nic nestalo.

Pokračují. Trieste se noří dál do nekonečné hlubiny, míří vstříc nejhlubšímu bodu světového oceánu. Jacques se nejspíš ještě jednou ohlédne skrz drobné akrylátové okénko do venkovní černočerné tmy – v ní se pomalu víří drobné částice usazenin, zvířené kolem batyskafu. To však v absolutní tmě nemůže vidět. Nikde ani náznak života.

Jacques Piccard totiž nebyl první v rodině, kdo posouval hranice možného. Jeho otec Auguste Piccard patřil mezi legendy meziválečné vědy a dobrodružství. Roku 1931 vystoupal v balónu s tlakovou gondolou do dosud nevídané výšky a jako první člověk na světě pronikl do stratosféry – riskoval život, aby zkoumal kosmické záření a vlastníma očima pozoroval zakřivení Země.

Auguste dvakrát překonal světový výškový rekord a pro své lety vynalezl unikátní hermetickou kabinu ve tvaru kovové koule, která umožnila přežít řídký vzduch a extrémně nízké teploty v takových výškách.

Právě tato vynalézavost stála u zrodu dalšího snu – ponořit se naopak do největších hlubin oceánu. Auguste Piccard pochopil, že princip balonu lze využít i na cestu „druhým směrem“: ke kovové gondole stačí místo balonu s plynem připojit velký plovák naplněný benzínem, který je lehčí než voda a odolá stlačení.

Tak se zrodil batyskaf, hlubinné plavidlo schopné samostatného ponoru a vynoření. Otec a syn Piccardovi společně postavili prototyp už roku 1948.

Jacques zpočátku váhal následovat otce na cestě extrémních dobrodružství – vystudoval ekonomii, a dokonce začal přednášet na ženevské univerzitě. Jenže krev není voda. Před očima měl od dětství odvážné kousky svého otce, který beze strachu posouval hranice lidských možností.

Syn zdědil otcův sen o dobytí hlubiny. Ve volném čase pomáhal vylepšovat otcův batyskaf a brzy ekonomii opustil docela. V 50. letech společně zkonstruovali tři verze batyskafu. Po sérii zkušebních ponorů – mimo jiné do hloubky 3150 metrů v Středozemním moři u Capri roku 1953 – si malého rodinného týmu všimly světové mocnosti. Vývoj ale provázely finanční potíže.

Belgické ani francouzské námořnictvo nakonec plavidla nevyužilo. Až díky italské armádě mohli Piccardovi postavit v roce 1953 nový batyskaf, který pojmenovali Trieste (Terst). Robustní ocelová konstrukce s velkým benzínovým plovákem a tlakovou kabinou slibovala dosáhnout dosud netušených hloubek. V roce 1958 se však i Italům došly peníze a další osud Trieste visel na vlásku.

Záchrana přišla z Ameriky. Studená válka nabírala na obrátkách a Spojené státy tušily strategický význam hlubokomořských ponorů – ať už pro vědu, nebo pro vojenské účely . Americké námořnictvo batyskaf Trieste odkoupilo a oba švýcarské konstruktéry najalo jako konzultanty a piloty. Jacques Piccard se tak ocitl i s rodinou v San Diegu, kde se na Trieste dále pracovalo.

Američané investovali do modernizace: zvětšili plovák, instalovali novou odolnější kabinu z extrémně pevné a tvrdé oceli. Ta byla navržena tak, aby vydržela více než stonásobek tlaku, pro který byla testována původní „italská“ kabina.

Vše směřovalo k ambicióznímu cíli: projekt Nekton – první ponor s posádkou na dno Mariánského příkopu v Tichém oceánu. Na palubě Trieste nemohl chybět její duchovní otec Jacques Piccard.

Plavidlo dlouhé přes 15 metrů bylo kvůli obtížné manévrovatelnosti vlečeno po moři pomocnou lodí a doprovodným torpédoborcem. Samotný ponor probíhal velmi pomalu – klesání i vynoření trvalo řadu hodin.

V levoboku plavidla byla připevněna tlaková sféra pro posádku, s průměrem pouhých 2,16 m a stěnami silnými 12,7 cm. Dva muži uvnitř byli odkázáni na přístroje – uzavřený kyslíkový okruh a patrony pohlcující CO₂, baterie jako zdroj energie a venkovní reflektory pro schopnost proříznout děsivou tmu dna oceánu.

Trieste se v oceánu pohybovala jako volně stoupající či klesající balón: výtlak zajišťoval benzín v nádržích a zátěž tvořilo devět tun železné drti, kterou elektromagnety v pravý čas uvolnily pro zahájení výstupu. Na rozdíl od skutečného balónu však tento „let“ probíhal ve tmě – prostorem, kam sluneční paprsky nikdy neproniknou. Čím hlouběji batyskaf klesal, tím větší chlad pronikal do kabiny; teplota uvnitř klesla na pouhých 7 °C. A především narůstal zlověstný tlak – kolem 9 kilometrů pod hladinou už dosáhl jedné tuny na každý čtvereční centimetr pláště.

Samotnému vrcholnému ponoru předcházela dramatická příprava. Od podzimu 1959 trvalo přesunout Trieste lodí do oblasti Mariánského příkopu poblíž ostrova Guam – a Pacifik je přivítal bouřlivě. Moře bylo neklidné a batyskaf utrpěl během vlečení četné šrámy: vlny rozbily rychloměr klesání a poškodily další měřidla.

Piccard musel rozhodnout: odložit ponor, nebo to risknout bez nich? Nakonec se rozhodl nečekat. Dne 23. ledna 1960 nad ránem označila doprovodná loď cíl ponoru světlicemi na hladině. Piccard s Walshem zaujali místa v kabině, zkontrolovali všechny přístroje – a dali pokyn k ponoření. Batyskaf se začal volně propadat do bezedné propasti oceánu.

Ponor probíhal bez potíží prvních několik hodin. Až kolem hloubky 9 000 metrů – necelých 30 000 stop – zaznamenali dramatický okamžik: ozvalo se zmíněné prasknutí, které otřáslo celým plavidlem. Posádka Trieste si domyslela, že vlivem chladu a tlaku prasklo jedno z vnějších plexisklových oken tunelu, kudy muži nastupovali do kabiny.

Piccard i Walsh zachovali chladnou hlavu a navzdory děsivému zvuku nehodlali misi přerušit. Pokračovali dále ke dnu. Po 4 hodinách a 47 minutách od zahájení sestupu se 23. ledna 1960 ve 13:06 místního času batyskaf konečně jemně usadil na dně Mariánského příkopu.

V tu chvíli byli Piccard a Walsh 10 916 metrů pod hladinou moře, hlouběji než kdokoliv v dějinách. Ocitli se na dně světa, v místě věčného přítmí, kam se do té doby člověk jen obezřetně odvažoval nahlédnout pomocí bezosádkových sond. A co víc – byli tam živí a zdrávi.

Když si uvědomili, že dosáhli cíle, nastala mezi dvěma muži v kouli zvláštní chvíle. Pomalu, velmi pomalu, si podali ruce na znamení tichého vítězství. Jak Jacques později popsal, mořské dno působilo jako měsíční krajina – pustá, bezútěšná pláň v šeru věčné noci. Sonarový měřič dna ukazoval 11 521 metrů, teprve později upřesněné měření stanovilo hloubku na 10 916 m.

Dno tvořil jemný světle okrový (Piccard ho popsal jako “tabákově zbarvený”) sediment z odumřelých drobných organismů – takzvaný diatomový kal. Triumf vědy i odvahy kazilo jen jediné: neproniknutelný zákal usazenin rozvířených dosednutím kabiny znesnadňoval pozorování okolí. Posádka namáhala zrak do malého průzoru a marně se snažila zaostřit do dálky. A v tom se něco pohnulo.

Najednou zahlédli ve svitu reflektorů živého tvora. Kolem dna se pomalým vlnivým pohybem odplazila bytost – snad nějaká malá platýzovitá ryba. Piccard s Walshem zůstali ohromeně civět. Viděli, že i v nejhlubším známém místě světových oceánů existuje život.

Jejich zpráva o živočichovi, spatřeném u dna, bylo přijato s pochybnostmi – převládal názor, že při tlaku přes 1100 barů nemohou složitější živočichové přežít. Sám Don Walsh později připustil, že se možná zmýlili a že „ryba“ mohl být i nějaký neživý objekt, který se následkem přistání batyskafu pohnul.

Ovšem Jacques Piccard si stál za svým: viděli rybu, jak mizí v kalném šeru, a tenhle poznatek mu udělal obrovskou radost. Přímo z dna Mariánského příkopu tak šla do světa zpráva, že ani nejhlubší hlubiny nejsou zcela bez života.

Piccard v té chvíli jistě netušil, že jeho objev jednou pomůže ochránit světové oceány před lidskou bezohledností – právě argument možné existence života v nejzazších hlubinách později přispěl k mezinárodnímu zákazu ukládání jaderného odpadu do moří.

Na dně nejhlubšího příkopu setrvali 20 minut. Rádi by zůstali déle, ale bezpečnost byla přednější – Piccard zaznamenal vlasové praskliny ve vnějším pozorovacím okénku a rozhodl okamžitě k výstupu. Po odhození zátěžových železných pelet začal Trieste stoupat rychlostí asi 0,9 m/s vzhůru.

Návrat na hladinu trval zhruba 3 hodiny 15 minut. Krátce po čtvrté hodině odpolední spatřili Piccard s Walshem znovu denní světlo a otevřeli poklop – na palubě je vítala posádka amerických doprovodných lodí. Dokázali to. Stali se prvními lidmi, kteří se dotkli dna oceánu.

Světová média ten výkon oslavovala jako triumf lidského důvtipu a odvahy. Psal se leden 1960 a zdálo se, že hlubiny oceánu se právě zařadily po bok vesmíru do nové éry dobývání neznáma.

Jacques Piccard sepsal s geologem Robertem Dietzem o expedici knihu Sedm mil pod mořem. Očekávalo se pokračování – Trieste i posádka byli připraveni k dalším vědeckým ponorům. Jenže osud a zájmy mocností tomu chtěly jinak. Batyskaf sice později pomohl americkému námořnictvu například při hledání zmizelých jaderných ponorek USS Thresher a USS Scorpion na dně Atlantiku, ale do Mariánského příkopu už se žádná další mise neuskutečnila.

Projekt Nekton byl ukončen a Trieste skončila odstavená v muzeu amerického námořnictva ve Washingtonu. Lidský svět se plně obrátil k dobývání kosmu – o necelých deset let později stanul první člověk na Měsíci. Avšak na dno Mariánského příkopu se po Piccardovi a Walshovi desítky let nikdo další neodvážil. Jejich hloubkový rekord 10 916 m zůstal nepřekonán po půlstoletí. A ještě na počátku 21. století platilo, že na Měsíci bylo více lidí než v nejhlubším místě naší planety.

Jacques Piccard se po návratu z Pacifiku stal vědeckou celebritou, ale rozhodně neusnul na vavřínech. Ještě na počátku 60. let navázal spolu s otcem na práci na projektu Trieste a vrhli se do dalšího průkopnického podniku.

Společně navrhli a postavili první ponorku pro turisty na světě. Elegantní bílý stroj, pojmenovaný PX-8 Auguste Piccard, měřil 28,5 metru a pojal 40 pasažérů. Při příležitosti národní výstavy Expo 1964 byl spuštěn do vod ženevského jezera, kde v následujících měsících svezl pod hladinu přes 33 000 nadšených návštěvníků.

Děti i dospělí tak mohli na vlastní oči spatřit tajuplný svět ve 150metrové hloubce švýcarského jezera, a to vše díky technologii a odvaze Piccardových. Pro Jacquese byla tato kapitola obzvlášť radostná: přál si přiblížit podmořský svět široké veřejnosti a probudit v lidech stejný úžas, jaký v hlubinách zažil on sám.

Mnozí tehdejší pasažéři vzpomínají, jak se Piccard osobně účastnil plaveb a s neskrytým nadšením komentoval každý metr sestupu. Ponorka Auguste Piccard se stala vzorem pro většinu pozdějších turistických ponorek a dokázala, že hlubiny nemusí zůstat vyhrazeny jen vojenským cílům.

V dalších letech se Piccard stále více profiloval jako oceánograf a vynálezce ve službách vědy. Roku 1969 – zatímco lidstvo sledovalo let Apolla 11 na Měsíc – on se s mezinárodní pětičlennou posádkou ponořil v experimentální ponorce PX-15 Ben Franklin do Golfského proudu u Floridy.

V kabině strávili více než čtyři týdny! Ponorka se nechala unášet silným mořským proudem od Floridy až po pobřeží Maine, celkem přes 2 000 km bez kontaktu s pevninou. Tato jedinečná mise simulovala dlouhodobý pobyt lidí v izolaci – na projektu se podílela dokonce i NASA, kterou zajímaly poznatky z plavby pro budoucí kosmické lety.

Slavnému konstruktérovi raket Wernheru von Braunovi připomněla Piccardova ponorná expedice chystanou vesmírnou stanici, a tak vyslal do posádky svého zástupce, aby studoval vliv ponorkového života na lidskou psychiku.

Piccard později zhodnotil tuto plavbu v knize Slunce pod mořem (1971). Po návratu Ben Franklin věnoval do námořního muzea ve Vancouveru.

Ani v další dekádě Jacques Piccard na moře nezanevřel. V roce 1979 sestrojil malou ponorku F.A. Forel, pojmenovanou podle slavného švýcarského přírodovědce, a v 80. letech s ní podnikl více než 2 000 ponorů v evropských jezerech a mořích. Tato plavidla již sloužila čistě vědeckým a komerčním účelům – například ke zkoumání znečištění vod, k podmořským záchranným misím nebo k průzkumu dna při stavbách podmořských zařízení.

Piccard se postupně stal nejzkušenějším hlubinným pilotem své doby – a zároveň stále hlasitěji varoval, že i oceány a jezera jsou zranitelné. Viděl na vlastní oči, kam až sahají důsledky lidské činnosti, a nechtěl jen nečinně přihlížet. Už v 60. letech byl považován za průkopníka ekologického myšlení – upozorňoval na nutnost chránit vody před nadměrným rybolovem a znečištěním, než bude pozdě.

Roku 1969 založil nadaci Foundation for the Study and Protection of Seas and Lakes se sídlem ve švýcarském Cully, která podporovala výzkum a ochranu vodních ekosystémů. Sám Piccard k tomu s pokorou říkal: „Čím více lidí objevuje moře, tím větší je šance, že si veřejnost uvědomí jeho problémy – a tím lépe pro nás pro všechny“.

Jeho životní odkaz nezanikl ani v dalších generacích. Piccardův syn Bertrand se stal známým vzduchoplavcem a dobrodruhem – v roce 1999 jako první na světě obletěl v balonu Zemi bez mezipřistání.

A opět to nebyla náhoda: myšlenka využít silných výškových větrů vzešla i ze znalostí Golfského proudu, které kdysi získal jeho otec při projektu Ben Franklin. Rodina Piccardů tak zanechala jedinečnou stopu v dobývání vertikálních extrémů světa – od stratosféry až na dno oceánu.

Jacques Piccard i ve vysokém věku zůstal aktivním propagátorem vědy a ochrany přírody. Roku 2008, jen několik měsíců před smrtí, byl oceněn čestným doktorátem univerzity v Louvain-la-Neuve a vyznamenán prestižní Hubbardovou medailí za celoživotní přínos objevování neznámých končin.

Zemřel tiše 1. listopadu 2008 ve věku 86 let ve svém domově na břehu ženevského jezera.

Zdroje:

https://www.independent.co.uk/news/obituaries/jacques-piccard-oceanographer-and-pioneer-of-deepsea-exploration-992032.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Jacques_Piccard

https://oceanexplorer.noaa.gov/history/quotes/soundings/soundings.html

https://www.futura-sciences.com/planete/actualites/oceanographie-il-y-50-ans-jacques-piccard-plus-profond-monde-22335/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/oceanolog-piccard-se-dostal-do-mist-kde-bylo-mene-lidi-nez-na-mesici-93688

https://dvojka.rozhlas.cz/jacques-piccard-jako-prvni-clovek-se-dostal-na-dno-marianskeho-prikopu-8790433

https://en.wikipedia.org/wiki/Trieste_(bathyscaphe)