V Měsíčním údolí na Šumavě byla Hitlerova podzemní továrna. Záznamy o ní jsou dodnes tajné

Teď tam byla jen hromada balvanů a dusivý prach. Uslyšel křik, možná svůj vlastní. Pak ticho. Dusivé, absolutní ticho. V něm stál on a desítky dalších uvězněných mužů, ukrytých hluboko pod šumavskými lesy. Pohřbení za živa.

Tahle apokalyptická scéna se možná odehrála na samém sklonku druhé světové války v odlehlém údolí relativně blízko Kvildy. Měsíční údolí – Mondtal – jak tomuto koutu Šumavy říkali staří obyvatelé, bylo do té doby jen zapomenutým průmyslovým areálem u říčky Teplé Vltavy.

Stála tu malá osada Františkov a v ní opuštěná papírna s popraskanými zdmi, dříve vyhlášená sklárna založená už v 17. století. Před válkou patřila židovské rodině místních podnikatelů, Jakub Kraus tu na konci 19. století vybudoval moderní továrnu se dvěma vlastními vodními elektrárnami. Po krachu ve 30. letech stroje utichly a údolí upadlo do nehybného klidu. Až do roku 1939.

Po zabrání pohraničí nacisty se Františkov změnil k nepoznání. Zchátralou papírnu zabrala německá firma a roku 1941 ji úřady vyvlastnily původním židovským majitelům. V okolních lesích se brzy objevily cedule se zákazem vstupu a ostnaté dráty. Místní lidé slyšeli ozvěnu výstřelů a dunění sbíječek zpoza zavřených bran.

Co se děje? Nikdo jim nic neřekl. Říšská SS proměnila zapomenuté údolí v přísně tajný výzkumný a výrobní areál. Staré budovy papírny zabralo německé vojsko a nastěhovalo sem těžké stroje. Za vysokým plotem začaly v nepřetržitých směnách pracovat stovky lidí, které sem nikdo z okolí nikdy neviděl přicházet ani odcházet.

Teprve dlouho po válce vyšlo najevo, co se ve Františkově během let 1941–1945 odehrávalo. Nacistické vedení se rozhodlo ukrýt do šumavských hvozdů jednu ze svých „tajných zbraní“ – výrobu součástek pro první proudové stíhačky Messerschmitt Me 262.

Hitler doufal, že mu tyto revoluční letouny zvrátí průběh prohrané války, a jejich produkci obklopovalo nejvyšší utajení. Od roku 1943 vlastnil celý závod v Mondtalu průmyslník Oskar Knäbel, který jej začlenil do zbrojařského programu Luftwaffe.

Hlavní budova – kdysi dvoupatrová papírna – byla přestavěna na montážní halu pro trupy a kabiny nových stíhaček. Na břehu Teplé Vltavy hučely turbíny tovární elektrárny a dávaly život strojům. Údolí se opět rozlehlo burácení.

Kdo však byli ti dělníci ve střeženém areálu? Domácí ani německé civilisty mezi nimi nikdo nespatřil. Ve skutečnosti tu od rána do noci dřeli totálně nasazení a váleční zajatci z celé Evropy. Vedení SS k projektu přizvalo i několik nuceně nasazených odborníků – inženýry z Francie, Holandska či Belgie – kteří měli s výrobou letadel zkušenosti.

Většinu z dvou stovek pracovních sil však tvořili mladí muži ze Sovětského svazu, Polska a dalších okupovaných zemí. Přijeli sem v dobytčácích a skončili za ostnatým drátem. Pro tyto lidi neplatily Ženevské konvence ani zákony lidskosti. Byli to bezejmenní otroci určení k vyčerpání a likvidaci.

Nedaleko od továrny, pár kilometrů proti proudu Vltavy, zabrala SS opuštěnou turistickou chatu. Bývala to útulna Klubu českých turistů na krásné horské louce zvané Prameny Vltavy – ironie osudu, že právě u zrození této české řeky vznikl malý koncentrační tábor.

Nebyl oficiálně nikde vedený, nefiguroval na seznamech pracovních táborů – byl utajený i na poměry Třetí říše. Každý měsíc sem podle svědků esesmani přiváželi okolo stovky nových vězňů. A každý měsíc zmizelo stejné množství pytlů s popelem či zahrabaných těl v lesích. Nikdo odsud neměl vyváznout živý.

V roce 1944 zuřila válka naplno. Spojenecké letectvo systematicky ničilo jednu německou továrnu za druhou a nacisté se rozhodli přesunout výrobu letadel do podzemí – do jeskyní, štol a sklepů, kam bomby nedosáhnou. Takový osud potkal i tajnou zbrojovku ve Františkově. Začal horečný závod s časem a s horninou. Pod starou papírnou se začaly razit štoly a prostorné podzemní haly, kam by se vešla celá montážní linka.

Ruští a francouzští zajatci na směny hloubili skálu a betonovali chodby, zatímco nad nimi v přízemí budovy už probíhala montáž prvních letounů. Vlhké šero podzemí co chvíli ozářila zášleh výbušniny při odstřelu – prach se mísil s potem vězňů, kteří klopýtali s kolečky hlušiny. Každý den zde někdo zemřel vyčerpáním nebo pod padajícím stropem. A přesto práce pokračovaly dál; eseSáci hnali ty, kdo ještě stáli na nohou, hlouběji do nitra hory – jako by v transu, v tanci smrti, kterému nebylo úniku.

Na jaře 1945 už byla podzemní továrna částečně provozuschopná. Messerschmitty z Šumavy sice nestihly zasáhnout do války, ale pro zdejší dělníky se nic nezměnilo. Fronta se blížila z Německa i z jihu od Budějovic. V lesích okolo začaly operovat zbloudilé jednotky Wehrmachtu a partyzáni.

Vězni se modlili, aby je jednotky SS před ústupem stihly zastřelit – rychle, milosrdně. Protože jinak tušili, že je čeká něco horšího než kulka. Málokdo však mohl vědět, co přesně se děje. Františkov i celý okolní prales halilo zlověstné ticho.

A pak, jednoho chladného květnového rána, ticho prořízla série detonací, která zněla jako zemětřesení. Němci vyhodili do povětří všechno, co budovali – usilovně se snažili vymazat stopy svého zločinu i tajemství zbraní. Podzemní komplex byl záměrně zaminován a odpálen.

A tam, uvnitř, zůstali oni. Ještě ráno montovali poslední šrouby do motoru letadla, ještě věřili, že by se mohli dožít zítřka.

Co přesně se v těch hodinách ve Františkově stalo, se nikdy nepodařilo zrekonstruovat. Když o pár dnů později dorazily na Kvildu první americké hlídky, našly jen doutnající ruiny papírny a prázdný tábor plný mrtvol u pramene Vltavy.

Měsíční údolí jako by spolklo své tajemství – a své oběti – navždy. Zkázu dokonala příroda a později i lidská snaha zamést minulost pod koberec. Spojenecké letectvo podniklo na sklonku války nálet, který měl zavalit všechny vstupy do podzemí.

Po válce bylo pohraničí vysídleno a uzavřeno, v 50. letech československá armáda systematicky srovnala se zemí zbytky továrny a okolí zalesnila. Jako by se nikdy nic nestalo. Dokonce i kronika obce Kvildy, kam Františkov spadal, má z válečných let vytrháno sto stran – někdo záměrně odstranil všechny záznamy.

Františkov se stal tabu; úřední místa dala jasně najevo, že informace o něm zůstávají i desítky let po válce přísně tajné.

Šuškalo se o zakopaných nacistických pokladech, o bednách plných zlata a cenností ukrytých kdesi v podzemí. Někteří dokonce věřili, že v troskách šumavské továrny může ležet legendární Jantarová komnata – nenahraditelný carský poklad, který nacisté odvezli z Ruska a na konci války nechali zmizet.

Mezi poválečnými pohraničníky kolovala historka o koloně nákladních aut, která prý v dubnu 1945 projela potají přes Borová Ladá a Kvildu. Vedl ji nechvalně proslulý Otto Skorzeny, Hitlerův pobočník. Kdesi v lesích u Františkova měli Němci složit těžké bedny plné tajných dokumentů a pak se v tichosti stáhnout.

Ať už to bylo jakkoli, pravdou je, že dodnes jsou archivy týkající se šumavské zbrojovky nepřístupné a možná leží zapečetěné kdesi v Německu či Rusku. Zbyly jen střípky vzpomínek od pamětníků.

Po pádu železné opony se Měsíční údolí znovu otevřelo lidem – tentokrát turistům a milovníkům šumavské divočiny. Jen málokdo z nich tuší, jaké drama se pod jejich nohama odehrálo.

U zarostlého břehu Teplé Vltavy občas zvědaví výletníci narazí na kus staré zdi nebo zrezivělý kus železa trčící ze země. Netuší, že stojí na ruinách tajné továrny, kde váleční vězni montovali letadla pro Luftwaffe.

Ani to, že pár metrů pod jejich kroky se možná dodnes vinou zasypané štoly plné trosek a lidských kostí. Po roce 2000 se skupinka jihočeských nadšenců rozhodla najít pravdu. Amatérský historik Tomáš Petráň a jeho přátelé léta prozkoumávali terén Františkova a hledali vstupy do podzemí.

Využívali staré mapy, dobové letecké snímky i netradiční metody – třeba virgulí hledali dutiny pod zemí, protože kopat v národním parku je zakázáno. Podařilo se jim skutečně několik podzemních prostor objevit. Zmapovali na vlastní nebezpečí přes 450 metrů chodeb – v bahně, vodě a polostínech. Riskovali život, protože stropy tunelů se drolí a většina cest je zavalena.

Objevili staré odvodňovací štoly, sklepy a možná i vstupy do větších hal, které zůstávají nepřístupné. Potvrdili tak, že pověst o podzemní továrně nebyla žádná chiméra. „Fyzicky jsme prošli a zmapovali přes 450 metrů podzemních chodeb,“ uvedl Petráň hrdě.

V létě roku 2024 pak v lesním tichu proběhl nenápadný obřad. Místní nadšenci obnovili starý rezavý křížek a vztyčili ho na místě někdejší továrny. Do kovového kříže zasadili obrázek svatého Františka z Assisi – patrona chudých a trpících – a farář z Volar mu požehnal. Poprvé po osmdesáti letech tak někdo veřejně uctil památku zdejších obětí.

Zdroje:

https://temata.rozhlas.cz/v-srdci-sumavy-tajne-vznikaly-nemecke-stihacky-messerschmitt-8154430

https://www.lovecpokladu.cz/home/ocekavany-clanek-v-mf-dnes-5290

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/nemecka-tovarna-v-sumavskych-hvozdech-prvni-chodby-zmapovany-225985

https://ceskokrumlovsky.denik.cz/ctenar-reporter/obrazem-podzemi-u-frantiskova-tady-meli-nemci-vyrabet-dily-na-sve-stihacky-20220.html

https://budejovice.rozhlas.cz/u-kvildy-mela-byt-v-podzemi-hitlerova-tovarna-a-pobliz-utajeny-koncentracni-9039006

https://cs.wikipedia.org/wiki/Podzemn%C3%AD_tov%C3%A1rna_st%C3%ADha%C4%8Dek_Messerschmitt_(Franti%C5%A1kov)