Článek
Santu Clause máme neodmyslitelně spojeného se saněmi taženými soby. Jenže základy této představy vznikly teprve nedávno.
Původně neměl Santa Claus nic společného dokonce ani s Vánocemi. Jeho příběh začíná ve 4. století u svatého Mikuláše, biskupa z Myry v dnešním Turecku, jehož štědrost si připomínáme 6. prosince. Proměna Mikuláše na Santu Clause coby symbol Vánoc byla dokonána až v roce 1809 v knize Washingtona Irvinga History of New York. O sobech tam však nebylo ani slovo.
První sob, osmý sob a Rudolf
Až v jedné básni v knize The Children's Friend: A New Year's Present to the Little Ones from Five to Twelve byl v jediné větě zmíněn sob, kterého Santa Claus žene „v mrazivé noci přes vrcholky komínů a sněhové pláně, aby přinesl své každoroční dary.“ Psal se rok 1821.
Co vedlo neznámého autora k tomu, aby Santovi přidělil soba, je záhadou. Svůj podíl na tom mohlo mít i počasí. V té době byla totiž v Americe krutá zima a sobi jsou na takové podmínky přímo stavění.
Sob ale osamocen dlouho nezůstal. O dva roky později vyšla v časopise Troy Sentinel báseň později známá jako Twas the Night Before Christmas. V básni se objevuje osm létajících sobů, kteří táhnou Santovy sáně, a poprvé jsou zde zmíněna i jejich jména - Dasher, Dancer, Prancer, Vixen, Comet, Cupid, Donder a Blitzen.
Ani osmička však nebyla konečným číslem. V roce 1939 pověřil chicagský obchodní dům Montgomery Ward Roberta L. Maye, aby vytvořil postavičku, která by se mohla objevit v omalovánkách, jež dostávaly děti jako propagační materiál. May do soba Rudolfa promítl své zkušenosti se školní šikanou.
V Mayově příběhu se Rudolfovi ostatní sobi vyhýbali kvůli jeho jasně červenému nosu. Avšak jednoho roku, kdy rozvoz vánočních dárků ohrozila mlha, spatřil Santa Rudolfa, jak září v šeru, a požádal ho, aby mu jako devátý člen spřežení svítil na cestu. Tímto hrdinským činem si Rudolf vysloužil stálé místo v Santově družině a stal se nejznámějším sobem současnosti.
Sobí superschopnosti
Jak si asi dovedete představit, pomáhat Santovi s rozvozem není žádný med. Noční směny, atmosféra pod bodem mrazu a velká fyzická zátěž…, na to vše jsou sobi naštěstí dobře připraveni.
Ačkoliv se o jejich leteckých schopnostech můžeme pouze dohadovat, víme, že dlouhá chůze jim problém rozhodně nedělá. Při svých migračních cestách jsou schopni překonat vzdálenost až 1 000 kilometrů. Za den pak ujdou v průměru 40 kilometrů.
A kdyby náhodou selhala navigace a Santa Claus si to namířil do vody, sobi si narozdíl od nepříliš sportovně založeného Santy lehce poradí. Tito výborní plavci během migrace překonávají i obrovskou řeku Yukon - třetí nejdelší v Severní Americe, která je místy široká až 800 metrů. V této divoké vodě plavou třikrát rychleji než průměrný člověk, tj. rychlostí až 9,6 kilometru za hodinu - což je shodou okolností i maximální rychlost olympijského plavce Michaela Phelpse.
Vzhledem k tomu, že jejich domovem jsou arktické tundry a lesy severní Evropy, Kanady a Aljašky, mráz soby opravdu nezaskočí. Mají hustou vlněnou podsadu a jejich svrchní srst tvoří delší trubkovité chlupy. Chlupy díky tomu, že jsou duté, zachytí více vzduchu a poskytují izolaci, která zvířata v mrazivém prostředí zahřívá. Srst zcela zakrývá i čumák, který navíc pomáhá ohřívat přicházející studený vzduch předtím, než se dostane do plic.
Mrazu se přizpůsobují i sobí kopyta. V zimě se jejich chodidlové polštářky zmenšují a zpevňují, čímž se obnažuje okraj kopyta, které se tak může snadněji zařezávat do ledu a sněhu a usnadňovat sobům chůzi v náročném terénu. Kopyta mají navíc tvar lopaty a umožňují sobům prohrabávat se sněhem a dostat se ke zdrojům potravy pod ním.
Kromě dlouhých vzdáleností a mrazu musí sobi čelit také špatným světelným podmínkám. Vždyť Santa roznáší dárky v noci. Rudolf sice osvětluje cestu svým červeným nosem, sobi však potřebují také jíst a nemohou čekat, až si na ně Rudolf udělá čas. Proto se u nich vyvinula zvláštní forma nočního vidění, kterou používají při hledání potravy.
Jejich oči mění barvu v závislosti na ročním období, od zlatavě oranžové v létě po modrý odstín v zimních měsících. Proč? Od sněhu se odráží sluneční UV paprsky. Změna barvy umožňuje sobím očím přijímat více UV záření, a díky tomu vidí zvířata v noci tak dobře, že pro ně není problém najít si potravu, nejčastěji lišejník.
Zajímavost na konec
Báseň Twas the Night Before Christmas mluví o osmi sobech jako o samcích. Jenže krátká exkurze do života těchto sudokopytníků nám prozradí, že tomu tak být nemůže. Samci sobů po období páření (tedy těsně před zimou) shodí jak velké množství tělesné hmotnosti, tak i paroží. Pouze samice by měly parohy a výdrž táhnout v třeskutých mrazech sáně s tlouštíkem Santou.
Zdroje:
