Článek
Podél atlantského pobřeží Evropy, od Walesu až po jih Portugalska, se vám může naskytnout pohled na zelený povlak pokrývající pláž i vodní hladinu. Možná byste jej bez zájmu přešli s tím, že to jsou „jenom“ sinice. Kdybyste se však podívali pozorněji, spatřili byste obrovské množství podivuhodně organizovaných 4-5 milimetrů dlouhých „červíků“.
S kým máme tu čest?
Těmi červíky je druh Symsagittifera roscoffensis ze skupiny praploštěnci (kmen Xenacoelomorpha, řád Acoela (Bezstřevky), čeleď Convolutidae, rod Symsagittifera).
S českým názvoslovím je v tomto kmeni docela potíž, proto budeme pro účely tohoto článku využívat pojmenování S. roscoffensis, praploštěnec (skupina drobných mořských živočichů) a červ (slovo, které v hovorové češtině označuje drobného živočicha s protáhlým měkkým tělem bez kostí a bez končetin, viz česká verze Wikipedie).
Symsagittifera roscoffensis
Blahopřeji, že jste se prokousali méně zábavnou taxonomií, a nyní už se zaměříme na naše červíky. Abychom si udělali lepší představu, s kým máme tu čest (chápu, že zařazení, ještě ke všemu latinské, moc nenapoví), popíšeme si stručně jejich vzhled.
Přežije i amputaci hlavy
Povrch S. roscoffensis je hojně řasnatý a posetý četnými žlázami vylučujícími hlen. Hlen usnadňuje praploštěncům pohyb ve vodě a zároveň tvoří oporu při pohybu po písku. Při pozorném sledování lze vidět, že S. roscoffensis neklouže přímo po písku, ale vytváří dojem pohybu po neviditelném povrchu, kterým je ve skutečnosti vrstva hlenu. Hlen se také stává domovem bakterií, které zřejmě žijí s praploštěncem v symbióze.
V přední části (na hlavě) najdeme statocystu neboli otolit: gravitační senzor, který červovi umožňuje vnímat směr gravitačního působení a orientovat se v prostoru. Po stranách statocysty má dva fotoreceptory, kterými vnímá světlo.
Praploštěnec disponuje také centrální (mozek) a periferní nervovou soustavu. Pokud dojde k amputaci přední části těla, třeba nějakým zvědavým biologem, dokáže organismus za dvacet dní obnovit celou část centrální nervové soustavy a pokračovat ve svém životním údělu jako by se nic nestalo. S. roscoffensis nemá ani oběhovou a trávicí soustavu. Kyslík a další živiny totiž získává z řasy, která se usídlí v jeho těle.
Spolkne řasu a má po starostech
První vlastnosti, které si na tomto praploštěnci všimnete, je zelená barva. Ta však ve skutečnosti nepatří červíkovi, ale řase, která si hoví v jeho těle. Již jako mladí jedinci pozřou praploštěnci otvorem na břišní straně mikrořasu Tetraselmis convolutae. Řasy však nejsou stráveny (koneckonců praploštěnec nemá trávicí soustavu), nýbrž se usadí ve svalových vláknech, odkud fotosyntézou čerpají živiny.
Červi neposkytují řasám domov z dobroty srdce (však také srdce nemají), ale protože je to pro ně výhodné. Řasy jim poskytují stálý zdroj potravy, díky němuž jejich hostitelé už nikdy nemusí jíst, a řasy na oplátku získají domov ve tvaru červa. Toto vzájemné uspořádání se za léta společné evoluční historie vybrousilo do té míry, že konzumace řas je klíčovým přechodovým rituálem, který červům umožňuje dospět.
Jelikož červi fungují na solární energii (řasy jim předávají látky získané fotosyntézou) a nemusí se starat o jídlo, mají dostatek času lenošit na plážích, nasávat sluneční paprsky (za což je jim jejich vnitřní společník vděčný) a věnovat se společenským aktivitám.
V množství je síla
S. roscoffensis se často sdružuje do velkých kolonií. Červími aglomeracemi se zabýval i tým Nigela Frankse. Ten zjistil, že červi svým pohybem přitahují další jedince, kteří zase přitahují jiné jedince a postupně tak vzniká rozsáhlý „superorganismus“.
Červi tak mohou vytvářet souvislé biofilmy a chovat se podobně, jako by byli mořskou řasou. To jim umožňuje kolonizovat písčité oblasti, kde se běžné druhy řas neudrží.
Franks a jeho kolegové také tvrdí, že praploštěnci využívají své kolegy z kolonie jako živé štíty proti extrémům prostředí. Studie ukázala, že se jednotliví červi vydávají na místo s tak vysokou intenzitou světla, která může zpomalovat rychlost fotosyntézy jejich symbiotických řas. Pokud však vytvoří skupiny o vysoké hustotě jedinců, mohou se se sousedy navzájem krýt - chvíli se opalují, chvíli se schovávají pod svými kamarády.
Jeden organismus, nebo celé společenství?
Tento triptych (živočich, mikrořasa a bakteriální společenství v hlenu) je dobrým příkladem toho, že pro vývoj, růst a život jednotlivých živočichů a rostlin jsou nezbytná celá společenství mikrobů.
Ostatně i v lidském těle podle americké státní agentury National Institutes of Health najdeme biliony mikroorganismů, kteří počet lidských buněk převyšují až desetkrát. Ačkoliv čísla je nutné brát s rezervou, mikroorganismy hrají v lidském zdraví zásadní roli. V tomto se od malých zelených praploštěnců vlastně moc nelišíme.
Zdroje:
