Článek
Naše klasická představa ryby, jakožto tvora závislého na vodě, bez níž nevydrží déle než pár hodin, naráží v případě bahníků do slizovitého kokonu.
Jako ryba ve vodě i na vzduchu
Dvojdyšní (Dipnoi) jsou velmi zajímavou skupinou ryb schopných dýchat vzdušný kyslík. Vyvinuly se u nich poměrně složité plíce rozdělené do mnoha vzduchových váčků. Ty jsou uvnitř protkány hustou sítí cév, které absorbují kyslík ze vzduchu do krve.
Aby se ryba nadechla, nastaví hlavu tak, že se špička čenichu sotva dotýká vodní hladiny. Poté doširoka otevře ústa a nasaje vzduch těsně nad hladinou, což prý často doprovází zvuk připomínající „unikání vzduchu z měchu“.
Skupina dvojdyšní se na Zemi vyskytuje již více než 400 milionů let, přičemž do současnosti přežily v takřka nezměněné podobě tři rody - Neoceratodus s druhem bahník australský (Neoceratodus forsteri), Lepidosiren s druhem bahník americký (Lepidosiren paradoxa) a Protopterus s čtyřmi druhy afrických bahníků - bahník západoafrický (Protopterus annectens), východoafrický (P. aethiopicus), malý (P. amphibius) a Dolloův (P. dolloi).
Stoletý bahník australský
Bahník australský má na rozdíl od ostatních bahníků pouze jednu plíci, proto u něj převažuje dýchání žábrami. Pokud však dojde k poklesu vodní hladiny, přežívá v izolovaných vodních dírách, v nichž je obsah kyslíku značně snížen. Ostatní ryby v takových tůních často hynou, ale bahník díky přechodu na dýchání atmosférického vzduchu přežívá. Mimo vodu však vydrží jen několik dní.
Má protáhlé až 1,5 metru dlouhé tělo s velkými šupinami, malé oči a lopatkovité prsní a břišní ploutve. Hřbetní ploutev začíná uprostřed hřbetu a navazuje na ocasní a řitní ploutev.
Bahník australský
Vyskytuje se převážně ve stojatých nebo pomalu tekoucích tůních v říčních systémech jihovýchodního Queenslandu. Jeho potravu tvoří žáby, pulci, malé ryby, plži, krevety, žížaly, ale také rostliny. Kvůli špatnému zraku se při hledání kořisti spoléhá spíše na čich a podle poznatků Watta a kol. využívá také elektrorecepci, tedy dokáže detekovat slabé elektrické pole obklopující živé organismy.
Bahník australský se běžně dožívá 20-25 let a patří mezi nejdéle žijící druhy ryb. Jedinec chovaný v chicagském akváriu Shedd Aquarium byl usmrcen po selhání orgánů ve více než 80 letech (dle The New York Times dokonce v 95 letech). Bahník, přezdívaný Dědeček, si ale neoficiální titul nejstarší akvarijní ryby dlouho neudržel. Vyfoukl mu ho další bahník australský, pojmenovaný příhodně Metuzalém. Podle DNA analýzy se věk jedince chovaného v akváriu v sanfranciském Golden Gate Park pohybuje mezi 92 až 101 lety.
Afričtí bahníci jako prehistoričtí chodci
Afričtí bahníci dorůstají běžně do délky 1 metru, bahník východoafrický může dosáhnout až 2 metrů. Mají srostlou hřbetní a ocasní ploutev a nitkovité prsní a břišní ploutve, které jim umožňují „chodit“ po dně.
Na základě pozorování pohybů ryb ve skleněných nádržích studie publikovaná v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences ukázala, že se bahníci dokážou odrazit od pevného povrchu a pohybovat se po něm pomocí břišních ploutví.
Bahník západoafrický
Tento objev nabízí nový pohled na to, jak se zvířata s páteří poprvé vynořila z prehistorických moří před stovkami milionů let. Předpokládá se totiž, že bahníci a další tzv. lalokoploutvé ryby jsou blízkými žijícími příbuznými nejstarších známých tetrapodů - čtyřnohých živočichů s páteří. Krátké video zachycující bahníka při „chůzi“ najdete na YouTube.
Obvykle obývají mělké vody, jako jsou bažiny a močály a živí se korýši, larvami vodního hmyzu a měkkýši. Rozmnožují se na začátku období dešťů. V bahně si samice vytvoří noru, do které naklade vajíčka. Po vylíhnutí přebírá péči samec a mláďata po dobu až dvou měsíců hlídá. Malí bahníci se podobají pulcům s vnějšími žábrami a teprve později se jim vyvinou plíce a začnou dýchat vzduch.
Bahník východoafrický
Africké druhy bahníků se na rozdíl od bahníka australského spoléhají více na plíce než žábra, ze vzduchu získávají až 90 % kyslíku. Když začne ubývat vody, vykoušou si ústy ve vlhké zemi noru, obalí se tvrdnoucím slizem a propadnou se do stavu připomínajícího hibernaci. Během pobytu ve slizovém kokonu nepřijímají potravu ani vodu a nevytvářejí moč ani další odpadní látky. Takto vydrží bez vody až dva roky.
I když zrovna „nehibernují“, mají velmi pomalý metabolismus a jsou poměrně „líní“. Většinu času odpočívají na dně jezera nebo řeky. Na druhou stranu, pomalé zažívání jim umožňuje vydržet bez jídla až 3,5 roku (viz web zoo v San Diegu).
Jediný druh žijící v Americe
Bahník americký, žijící převážně v okolí řeky Amazonky, je vzhledem i životním stylem velmi podobný africkým druhům. Stejně jako oni je závislý na atmosférickém kyslíku a za nepříznivých podmínek se zahrabává do bahna.
Bahník americký
Za povšimnutí stojí také fakt, že ve srovnání s dlouhověkým bahníkem australským se bahník americký dožívá poměrně krátkého věku. Databáze německého institutu pro demografický výzkum uvádí, že jeho průměrná délka života je něco málo přes 8 let, a to jak ve volné přírodě, tak v zajetí.
Zdroje:
