Hlavní obsah
Příroda a ekologie

Již jednou vstal z mrtvých. Nejohroženější vačnatec na světě stále bojuje o přežití

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Wikimedia Commons (Public Domain)

Příběh klokánka Gilbertova připomíná osud muže Lazara, kterého údajně Ježíš vzkřísil z mrtvých. I klokánek byl téměř sto let považován za mrtvého (vyhynulého), dokud nebyla objevena ještě jedna skrytá populace.

Článek

Poměrně nenápadní noční vačnatci se dříve v Austrálii vyskytovali v hojném počtu a první osadníci je dokonce uváděli jako významné škůdce úrody. Kvůli zavlečení nepůvodních druhů a dalším faktorům však začalo klokánků rapidně ubývat.

Lanýžový gurmán

Klokánek Gilbertův (Potorous gilbertii) je malý druh klokana (to jste nečekali že?), jehož srst je na vrchní straně zbarvena do hnědé a zespodu do světle šedé. Má dlouhé zadní nohy a na předních nohou zahnuté drápy, které používá k vyhrabávání potravy. Hustá srst pomáhá klokánkovi s izolací a dlouhý úzký čenich mu umožňuje čucháním zkoumat okolí a hledat potravu.

Hmotnost dospělých klokánků se pohybuje v rozmezí 700 až 1200 gramů, délka těla dosahuje až 29 centimetrů a ocas přidává dalších 20 až 23 centimetrů. Velikostně se samci od samic příliš neliší.

Foto: Mick wackers at English Wikipedia (CC BY 3.0)

Klokánek Gilbertův

Jeho potrava se skládá převážně z lanýžů a dalších druhů hub, které doplňuje různými semeny (ovšem není známo, jak velkou část klokánkovy stravy semena tvoří).

Embryo do zásoby

Samicím se vždy narodí jen jedno mládě, které nosí v břišním vaku. V zásobě mají však ještě jedno embryo, jehož vývoj je pozastaven. Pokud dojde k úmrtí prvního mláděte, nebo uplynou alespoň čtyři a půl měsíce od porodu, obnoví druhé embryo svůj růst.

Asi dva centimetry velká novorozeňata se po porodu musí doplazit k matčině vaku a přisát se ke struku. Ven začínají vylézat ve svých dvou měsících a kojena jsou až do čtyř měsíců.

Dospělí samci jsou považováni za teritoriální, ale domovský okrsek brání pouze tehdy, když jsou blízké samice v říji. Samice tráví obzvláště v době rozmnožování většinu času v jednoduchých hnízdech.

Byl považován za vyhynulého

Klokánka Gilbertova poprvé popsal přírodovědec John Gilbert v roce 1840. Gilbert uvedl, že klokánek obývá „ostružiní a hustou vegetaci kolem bažin a tekoucích potoků“ a je „stálým společníkem“ klokana quokka (usměvavého vačnatce, který se proslavil „selfie“ fotkami). V té době byl tento vačnatec zřejmě hojný, zejména v okolí King George Sound. John Gilbert napsal v dopisech Johnu Gouldovi, že domorodci během jediného odpoledne chytí „obrovské množství“ klokánků (viz Courtenay & Friend, 2004).

Foto: John Turnbull (CC BY-NC-SA 2.0)

Klokan quokka - veselý společník klokánka Gilbertova

Do 70. let 19. století byl jeho výskyt zaznamenán ještě několikrát, postupně však vymizel a byl prohlášen za vyhynulého. Předpokládá se, že hlavní roli ve vymizení malého vačnatce hrála predace zavlečenými evropskými liškami a divokými kočkami.

Poslední skrytá populace

V roce 1994 však došlo k překvapivému objevu. Tým provádějící průzkum jiných druhů klokánků v přírodní rezervaci Two Peoples Bay (poblíž Albany v západní Austrálii) chytil neznámý druh, který se ukázal být klokánkem Gilbertovým (viz Harper, 1945 - prostřednictvím Animal Diversity Web.)

Vědci se domnívají, že tato malá populace přežila, protože park nepoužíval obvyklou metodu vypalování vegetace. Křoví poskytlo klokánkům úkryt před predátory a umožnilo jim přežít až do současnosti.

Nicméně nadšení záhy vystřídalo smutné zjištění, že zbývá už asi jen 30-40 jedinců. Snahy ochránců o navýšení populace klokánků zhatil v roce 2015 požár, který zničil 90 % jejich biotopu.

Hrstka přeživších však zabojovala a poslední žijící klokánci se stali zakladateli nových malých populací na ostrově Bald Island u Albany a na ostrově Middle Island u Esperance u západního pobřeží Austrálie. V roce 2018 se počet klokánků odhadoval na více než 100 (viz ABC News).

Vyhráno zdaleka není

Práce ochránců není vůbec snadná. Pokusy o chov v zajetí ztroskotaly, a tak se pro klokánky musí vytvářet „bezpečná útočiště“ ve volné přírodě. Vhodná lokalita musí mít dostatek hub (nejlépe lanýžů), hustou vegetaci jako úkryt a dostatečnou kontrolu lišek a koček.

Další potíží jsou nemoci, vůči kterým jsou klokánci kvůli nedostatku genetické variability zranitelní (z důvodu nízkého počtu sdílejí žijící klokánci až příliš podobnou genetickou výbavu).

Animal Diversity Web uvádí, že pro zachování klokánků se musí populace navýšit na nejméně 500 jedinců, čímž by se zajistila dostatečná genetická variabilita. Připomínám, že odhad žijících klokánků se pohybuje kolem 100. Všechny, kdo bojují o přežití nejohroženějšího vačnatce na světě, čeká ještě spousta práce.

Zdroje:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz