Článek
„Mimozemšťané z filmu Den nezávislosti“, i tak popisují zvláštního tvora ti, co jej spatřili. Podle mého skromného názoru připomínají spíše mimozemské stroje z Války světů. Ale to je pouze detail.
Záhadné nálezy
Co je na krakatici, dnes řazené do rodu Magnapinna (čeleď: Magnapinnadae, české názvy zatím neexistují), tak výjimečného? Třeba to, že dlouho nikdo nevěděl, s kým máme tu čest. První záznam o této čeledi pochází z exempláře uloveného u Azorských ostrovů 10. srpna 1883. Vzhledem k poškození nálezu se z něj však vědci moc nedozvěděli. V roce 1956 byl v jižním Atlantiku uloven podobný hlavonožec, ani tehdy však nikdo nevěděl, kam ho zařadit.
V 80. letech 20. století byly nalezeny další dva nedospělé exempláře v Atlantiku. Hlavními badateli těchto nálezů byli vědci Michael Vecchione a Richard Young, kteří je nakonec spojili s předchozími dvěma nálezy a v roce 1998 ustanovili čeleď Magnapinnidae. Protože však nálezy tvořili pouze dva juvenilní jedinci a paralarva, z nichž žádný neměl vyvinutá charakteristická chapadla, setkání s dospělou krakaticí všechny překvapilo.
Magnapinna by si klidně mohla zahrát ve Válce světů
V roce 2001 vznikl 10minutový videozáznam, který hlavonožce zachytil v hloubce přibližně 3 380 metrů. Tehdy mohla veřejnost poprvé spatřit 4-5 metrů dlouhou krakatici vznášející se kolmo k mořskému dnu. Na základě tohoto videozáznamu a dalších 4 pozorování zaznamenaných hlubokomořskými badateli od roku 1988 (ovšem bez kvalitního videozáznamu) vytvořili Vecchione a Young souhrn toho, co o rodu Magnapinna zatím víme. A není toho moc.
Víme, že nic nevíme
Magnapinna je pravděpodobně rozšířena v podmořských hlubinách po celém světě. Pozorována byla v Tichém, Atlantském a Indickém oceánu a v Mexickém zálivu v hloubkách mezi 1 940 a 6 212 metry, což z ní činí nejhlouběji žijící krakatici.
Podle odhadů založených na videozáznamech dosahuje celková délka největších exemplářů 8 metrů, přičemž některé odhady hovoří až o 12 metrech. Většinu délky tvoří chapadla, která byla odhadnuta až na 15-20násobek délky pláště. Ve vodě krakatice pohánějí dvě ploutve tvořící až 90 % délky pláště, které jim zároveň umožňují se volně vznášet.
Nejzajímavějším znakem těchto krakatic jsou chapadla. Zatímco většina hlubokomořských zástupců nadřádu desetiramenatci (Decapodiformes, kam patří i naše mimozemské krakatice) má osm kratších ramen a dvě dlouhá chapadla, chapadla rodu Magnapinna jsou všechna stejně dlouhá a „zalomená, jako by z lokte vyrůstala paže v podobě dlouhého biče“ (Česká televize).
O potravním chování je známo jen málo. Vědci se domnívají, že Magnapinna sbírají organismy tak, že táhnou svá chapadla po mořském dně. Výzkumníci jako Vecchione se však domnívají, že toto chování může být pouze doplňkem primární strategie, při níž vyčkávají na proplouvající kořist, která se chytí do jejich spárů. Čím se živí, ale nevíme. V současné době vědci oficiálně popsali tři druhy rodu Magnapinna, ale je možné, že jich je více.
Poslední pozorování
Spatřit krakatici Magnapinna je vždy fascinující, ale vzhledem k hloubce výskytu také vzácný okamžik. Dne 9. listopadu 2021 se v rámci expedice „Windows to the Deep 2021“ v hloubce 2 385 metrů podařilo natočit fascinující záběry dospělé Magnapinna, které si můžete prohlédnout na stránkách Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA)
Zatím poslední pozorování této krakatice se odehrálo 4. dubna 2023 během expedice „In Search of Hydrothermal Lost Cities“ v hloubce 1 931 metrů. Na záznam se můžete podívat na twitterovém účtu Schmidt Ocean.
Zdroje: Česká televize, X/Schmidt Ocean, NOAA, Common Naturalist, ZME Science
