Náš nejjedovatější pavouk dlouho unikal odhalení. Ukrýval se před námi v noře

Nestává se každý den, aby byl na našem území objeven nový druh, zvláště není-li mikroskopické velikosti. O to větším překvapením byl v roce 2009 objev pestře zbarveného stepníka moravského. Za objevem a popisem až 3,5 centimetru (včetně nohou) velkého pavouka stojí významný český arachnolog Dr. Milan Řezáč.

Při mapování rozšíření stepníka černonohého (Eresus sandaliatus) narazil pan Řezáč v muzejní sbírce Národního muzea na záhadné pavoučí jedince. Byli sice sbíráni společně se stepníkem černonohým, ale lišili se velikostí, barvou a tvarem kopulačních orgánů. Nešlo dokonce ani o stepníka rudého (Eresus kollari), do té doby jediného známého stepníka z našeho území. Po nalezení živé populace tohoto zatím neznámého druhu a rocích výzkumu muzejních materiálů bylo jasné, že jde o nový druh. Milan Řezáč ho pojmenoval stepník moravský (Eresus moravicus) podle místa nálezu. Kromě moravských stepí jsou nálezy hlášeny i u Prahy.

Samice stepníka moravského dorůstají 13 až 16 milimetrů, zatímco samci pouze 5 až 9 milimetrů. Samci, stejně jako u stepníka černonohého a rudého, mají červený zadeček se čtyřmi černými tečkami. Od uvedených druhů se však liší zcela červenýma nohama. Samice tolik barvami nehýří, na černém těle (konkrétně na hlavě) mají jedinou oranžovou skvrnu.

Jak je možné, že tak pestře zbarvený pavouk byl objeven teprve nedávno? Protože se zahrabal do země, a to doslova. Celý život stráví až v 10 centimetrů dlouhých norách. Vylézá pouze na jaře, kdy se samci vydávají hledat samice.

Právě kvůli jarnímu putování jsou samci zbarveni výrazněji než druhé pohlaví. Červenočerným zbarvením dávají některé druhy hmyzu (např. slunéčka sedmitečná) predátorům najevo svou nechutnost, a ti je tak nechávají na pokoji. Tohoto triku využívají samci stepníků a zajišťují si tím poměrně bezpečné toulání krajinou.

Třebaže putování za láskou může znít romanticky, v případě stepníků to opravdu neplatí. První překážkou při rozmnožování je nerovnováha v počtu samců a samic. Jelikož samice dospívají později než samci, je u nich úmrtí ještě před dosažením pohlavní dospělosti pravděpodobnější a je jich tedy méně.

Pokud má samec štěstí a najde vhodnou partnerku, musí si pojistit její věrnost. Po páření jí zalepí kopulační orgán tuhnoucí kapalinou a ostatní samci už mají smůlu. Pro samici je to možná trochu potupné, to pravé peklo ji však teprve čeká.

Mláďata se hned poté, co se vylíhnou z vajíček, pustí do matky. Přesněji řečeno, začnou ji zaživa vysávat. Inu, musí odněkud nabýt důležité živiny. Další rok na jaře se malí pavoučci rozlézají z nor do okolí a hledají vhodná stanoviště pro další život.

Vraťme se ještě k varovnému zbarvení. Oni ti stepníci totiž zase tolik nepřehání. I když žádný oficiální žebříček neexistuje, pravděpodobně je stepník moravský naším nejjedovatějším pavoukem (viz rozhovor Milana Řezáče pro Český rozhlas). Pokud by se do vás náhodou zakousl, čekaly by vás dvě hodiny zrychleného tepu, tlaku v hlavě a zrudnutí obličeje. Po opadnutí nejhorších příznaků by vás zbytek dne silně bolela hlava.

Obavy však nejsou na místě, a to ze tří důvodů. Za prvé, stepník moravský zatím nemá na svědomí žádný lidský život. Za druhé, není agresivní. Za třetí, stepníka nejspíš nikdy nepotkáte. Jednak bývá většinu času zalezlý, jednak je vzácný.

I když, nikdy neříkej nikdy. Před několika lety mi při procházce mezi poli přeběhl přes cestu malý červený pavouček. Při následné analýze nahrávky, kterou se mi povedlo natočit (zareagovala jsem překvapivě rychle), jsem zjistila, že to nebyl nikdo jiný než stepník moravský. Asi zrovna běžel za samicí, nebo od samice, to jsem už poznat nedokázala.

Zdroje: Řezáč M. (2009b): Objev stepníka moravského, nového živočicha popsaného z našeho území [Discovery of the Moravian Ladybird Spider]. Živa 57: 223–225 (dostupné online), Český rozhlas