Článek
Až vám někdo vytkne, že jste pomalí či dokonce líní, se shovívavým úsměvem nad tím mávněte rukou. Vy totiž přesně víte, co děláte. Prodlužujete si život. Podobně jako žralok grónský.
Představení žraloka grónského
Žralok grónský (Somniosus microcephalus) obývá studené vody severního Atlantiku a Severního ledového oceánu. Většinou se pohybuje hluboko pod hladinou, nalezen byl i v hloubce 2 200 metrů (viz National Ocean Service). Ale kdyby se rozhodl připlavat blíže k hladině, určitě ho nepřehlédnete. Dorůstá totiž do délky 2,4 až 7 metrů a hmotnosti 400 až 1 500 kg (National Geographic).
Kvůli hloubce, ve které se žralok grónský pohybuje, existuje jen málo dostupných záběrů
Žralok grónský je vrcholový predátor a živí se převážně rybami, ale i menšími žraloky, rejnoky nebo tuleni. Na člověka prozatím nezaútočil, minimálně se o tom neví. Samice nekladou vajíčka do bahna na dně, ale udržují vyvíjející se embrya ve svém těle, takže mláďata se rodí živá (proces známý jako ovoviviparita). V jednom vrhu je jich až 10.
Jako adaptaci na život v hloubce má žralok grónský ve svých tkáních vysokou koncentraci N-oxidu trimethylaminu, který činí jeho maso pro lidi toxickým. To však neznamená, že ho nejedí. Pokud se maso správně zpracuje, tedy necháte-li ho alespoň 6 týdnů kvasit a poté několik měsíců sušit, získáte islandský pokrm se silným zápachem po amoniaku a chutí uleželého sýru neboli hákarl. Že se vám příprava hákarlu nepovedla, zjistíte podle průjmu, zvracení, křečí a potácení se jako při opilosti.
Opravdu žije tak dlouho?
To nejzajímavější ale teprve přijde. Pokud žralok grónský neskončí nařezaný na plátky sušeného masa, může se dožít velmi vysokého věku. Tak vysokého, že získal titul nejdéle žijícího obratlovce.
Již studie zahájená ve 30. letech minulého století (viz The New Yorker) naznačovala, že délka života tohoto druhu může být mimořádná. O žralocích grónských se tehdy vědělo, že mohou být delší než 6 metrů. Když se vědci podařilo chytit dvakrát stejného žraloka a porovnal jeho délku při prvním a druhém odchytu, odhadl rychlost růstu na méně než 1 centimetr za rok. Aby tedy žraloci při tomto růstu dosáhli 6 metrů, museli by žít 600 let.
Ověřit to se však ukázalo jako téměř nemožné. K určení věku u jiných žraloků biologové počítají růstové kruhy na jejich ploutevních ostnech a obratlích, podobně jako počítají letokruhy u stromů. Žraloci grónští však nemají v těle žádné tvrdé tkáně, dokonce i jejich obratle jsou z chrupavky. Zdálo se, že otázka dlouhověkosti zůstane nezodpovězena.
Záchrana v podobě uhlíku
Pak ale fyzik Jan Heinemeier a jeho čtyři kolegové publikovali v roce 2008 práci o bílkovinách, které se nachází v čočce lidského oka a obsahují stopové množství radioaktivního izotopu 14C. Právě tento izotop se používá při měření radiokarbonovou metodou. Ta je založena na sledování poměru izotopu uhlíku 14C ku 12C neboli kolik 14C se rozpadlo na 12C (viz Archeologie na dosah).
Množství 14C v jednotlivých letech kolísá, což znamená, že každé období má svůj vlastní „podpis“ 14C. (Obzvláště velký nárůst byl zaznamenán v období rozkvětu jaderných zbraní v 50. a 60. letech.) Při pokusech na očních čočkách Heinemeier zjistil, že může změřit, kolik 14C obsahují, a na základě toho určit datum narození zesnulého.
V roce 2009 Heinemeier obdržel žádost od mořského biologa Johna Fleng Steffensena, který se zajímal, zda by datování podle uhlíku nešlo použít i u žraloků. Po několika letech se Steffensenovi s pomocí Julia Nielsena podařilo získat oční čočky od osmadvaceti žraloků grónských.
Pomocí Heinemeierovy metody a matematického modelu, který spojoval velikost s věkem, ve studii zveřejněné v časopise Science odhadli, že jedné téměř pětimetrové samici bylo nejméně 272 let a možná až 512 let (tohoto čísla se hned chytla všechna média, ovšem málokteré dodalo, že se jedná pouze o maximální odhad). Vzhledem k tomu, že je obtížné stanovit hladinu 14C v oceánu, a protože Nielsen a jeho kolegové nevěděli, ve které části oceánu se žraloci narodili, neměli ani přesné číslo, kolik 14C by se v čočkách mělo nacházet.
Ale i při dolní hranici odhadů je žralok grónský s 272 lety života nejdéle žijícím obratlovcem, který „pamatuje“ vládu Marie Terezie, učení Jana Ámose Komenského a možná i dramata Williama Shakespeara. Poměrně přesně se navíc podařilo zjistit, že samice dosahují pohlavní dospělosti až ve 150 letech.
Co může stát za jeho dlouhověkostí?
Úvod článku byl samozřejmě nadsázka, stáří leností neobelstíte, nicméně u žraloků grónských se jako jeden z možných důvodů jejich dlouhověkosti uvádí pomalý metabolismus. Obecně totiž platí, že živočichové s rychlým metabolismem žijí kratší dobu než ti s pomalým.
Pomalý metabolismus by mohl vysvětlovat pomalý růst, pomalé stárnutí a pomalý pohyb žraloků - podle National Geographic plavou rychlostí asi 30 centimetrů za sekundu, tedy méně než 1,1 kilometrů za hodinu, zrychlují pouze při lovu. Žraloci grónští se dokonce pohybují pomaleji než většina jejich kořisti, což naznačuje, že se živí buď mršinami nebo přepadávají kořist (např. tuleně) ve spánku.
Dalším faktorem, který může ovlivnit délku žraločího života, mohou být nízké teploty (v hloubce, kde se žraloci grónští objevují, může být až - 2 pod nulou), které aktivují geny proti stárnutí. Ty žralokům pomáhají bojovat s infekcemi a opravovat poškozené buňky.
Dlouhověkost má však i svou stinnou stránku. Kvůli pozdnímu dospívání a relativně nízké porodnosti jsou žraloci grónští velmi citliví na výkyvy početnosti populace. Ani člověk jim to svým lovem příliš neulehčuje. Dle organizace IUCN spadají do kategorie „zranitelný“ druh.
Zdroje:
