Článek
Na první pohled připomíná velekrab japonský (Macrocheira kaempferi) prehistorické monstrum. Však se také zástupci řádu desetinožců (Decapoda) podle výsledků studie Xaviera Valentina a kol. objevili na Zemi již před 80 miliony lety. Velekrab japonský je navíc největším žijícím druhem korýše, od špičky jednoho předního klepeta k druhému může měřit až 4 metry a vážit může až 44 kg, přičemž samci jsou obvykle větší než samice.
Pradávný vzhled a 10 dlouhých noh budí oprávněný respekt a někdy i strach. Hrůzu dokázali velekrabi nahnat i námořníkům, kteří si vyprávěli příběhy o tom, jak stahují lidi pod vodu a hodují na jejich mase. To se obecně považuje za nepravdivé, ale krabi mohli teoreticky ožírat mrtvá těla námořníků, kteří se předtím utopili. Velekrabi totiž nejsou žádní lovci, ale živí se především mršinami. I když většina jejich potravy je mrtvá, je známo, že někdy rozpárají měkkýše, trhají a jedí živé řasy a loví drobné mořské bezobratlovce.
Pokud byste se chtěli setkat s velekrabem ve volné přírodě, museli byste vyrazit do Japonska, respektive do okolních vod. Tento „něžný obr“ se vyskytuje na mořském dně v hloubce 50-600 m a jeho hrbolatá schránka mu umožňuje dobře splynout s okolím. Aby bylo maskování ještě účinnější, zdobí si mladí krabi tělo houbami nebo chaluhami. Dospělí jedinci se spoléhají spíše na svou velikost a klepeta, kterými případné predátory odstraší.
Když se krunýř stane prokletím
Kdyby kraby nebrzdil krunýř, mohli by dosahovat ještě působivější velikosti. Tělo se ale musí přizpůsobovat tvrdému vnějšímu krunýři (exoskeletu), který neroste a musí být během vývojového cyklu několikrát svlékán.
Velekrab japonský v celé své kráse
Vědci zjistili, že svlékání krunýře jednoho velekraba v zajetí trvalo 103 minut (viz National Geographic). Svlékání představuje pro tyto korýše bezpečnostní riziko, protože se nemohou pohybovat, hrozí jim uvíznutí ve stávajících krunýřích a mohou se stát snadnou kořistí, jelikož nejsou chráněni exoskeletem.
Naopak nohy rostou velekrabům po celý život, a pokud se velekrabovi podaří nohu ztratit, tedy jestliže o ni přijde při souboji s predátorem nebo rybářskou sítí, může mu znova dorůst. Když si uvědomíme, že nohy rostou celoživotně a že se tento korýš může dožít až 100 let, je jasné, proč dosahují končetiny délky až 1,5 metru. Což je vzhledem k 37centimetrovému tělu značný nepoměr.
Vyznávají volnou výchovu
V období páření, které trvá od ledna do dubna, se velekrabi stahují do mělčích hloubek. Samec vloží spermatofor neboli balíček spermií do samice, v níž dojde k oplodnění. Samice dokáže vyprodukovat více než milion vajíček, z nichž každé měří asi 0,03 cm, většina se však nevylíhne.
Cenu pro nejlepší rodiče by si ale velekrabi neodnesli, protože vylíhlým larvám se žádné péče nedostane a od začátku jsou na vše samy, což se odráží na vysoké úmrtnosti. Zajímavé je, že larvy ve stádiu zoea (sekundární larva korýšů) se rodičům vůbec nepodobají. Jsou malé, průhledné, bez nohou a obvykle se nechávají unášet jako plankton na hladině oceánu.
Ani obři nejsou v bezpečí
Riziko pro velekraby představují především hladové chobotnice a samozřejmě člověk. V Japonsku jsou velekrabi považováni za pochoutku. Když se k lovu přidá i zvyšující se teplota oceánů v důsledku klimatické změny, není se co divit, že velekrabů ubývá. Japonské zákony proto zakazují lov v období páření, aby pomohly obnově velekrabí populace.
