Nenápadná vodní žába, která přinesla revoluci do vývoje těhotenských testů

Drápatky vodní (Xenopus laevis) patří do čeledi pipovití (Pipidae), která je unikátní tím, že její členové nemají jazyk a viditelné ucho. Samci rovněž postrádají hlasivky. Místo pohyblivých víček jim oči chrání rohovitý průhledný kryt.

Nejcharakterističtějším znakem drápatky vodní jsou malé drápky na předních nohách, kterými si posouvá potravu do tlamy a trhá jimi větší kořist. Zbarvení se pohybuje mezi zelenavě šedou a hnědou, výjimkou nejsou ani albíni.

Na zádech může mít skvrny, které společně s barvou slouží jako obranné maskování. Drápatky mohou měnit svůj vzhled tak, aby odpovídal prostředí, ve kterém se nachází. Kromě toho má žába oči a nos na vrcholu hlavy, což jí umožňuje ponořit zbytek těla, aby se skryla, ale stále viděla a dýchala.

Samci jsou dlouzí 5 až 6 centimetrů, samice asi 10 až 12 centimetrů. Poněkud překvapivě na malý vodní druh je drápatka vodní schopna žít ve volné přírodě přibližně 5 až 15 let. V zajetí se dožívají téměř 30 let.

Tato žába pochází z Afriky, ale postupně byla zavlečena i do Ameriky a Evropy. Setkat se s ní tak můžete ve Francii, v Portugalsku, Velké Británii nebo Itálii. Dává přednost teplým stojatým tůním a klidným potokům před tekoucí vodou a na souš vyleze pouze tehdy, když je nucena migrovat do jiného rybníka.

A věřte, že ostatní živočichové nejsou z takového souseda nadšení. Drápatky jsou velmi přizpůsobivé a žravé. Mohou žít ve vodě s proměnlivou slaností, pH a teplotou a během sucha se zahrabou do bahna, kde můžou přečkat až rok.

Tato masožravá žába se živí vším, co jí přijde pod drápky, především vodními brouky a malými rybami, ale také hmyzem, pavouky a červy. Nepohrdne ani vlastními nebo cizími pulci.

Drápatky navíc mohou přenášet houbu Batrachochytrium dendrobatidis, která je zodpovědná za úbytek a dokonce vyhynutí přibližně 500 druhů na celém světě.

Ačkoliv je drápatka v mnoha zemích považovaná za invazivní druh, ve vědě má nezastupitelné místo. Byla prvním obratlovcem naklonovaným v laboratoři. V roce 1992 byla skupina drápatek na palubě raketoplánu Endeavour, aby vědci mohli studovat, jak nulová gravitace ovlivňuje rozmnožování a vývoj. A hlavně sloužily jako těhotenský test.

Dnes vám těhotenské testy prozradí výsledek během pár minut. Ve dvacátých a třicátých letech minulého století byl však nejlepší dostupný test na cg (těhotenský hormon choriogonadotropin) mnohem pomalejší, méně přesný a jeho provedení se neobešlo bez obětí.

Aschheim-Zondekův test vyžadoval injekci ženské moči několika myším, potkanům nebo králíkům, několik dní čekání, usmrcení hlodavců a následné vyšetření jejich vaječníků na zvětšení způsobené hormonem.

Ve stejné době však britský biolog Lancelot Hogben zkoumal nám známé drápatky vodní, přičemž zjistil, že jsou velmi citlivé na změny hormonů. Konkrétně si všiml, že injekce zdravé žáby s výtažky z hypofýzy jiné žáby může během několika hodin vyvolat ovulaci, jak uvádí historický přehled publikovaný v časopise International Journal of Developmental Biology.

Po dalším výzkumu přišli vědci na to, jak žáby chovat v laboratořích (což byl největší počáteční problém testu) a jak „Hogbenův test“ snadno objednat u lékařů. Poté již nic nebránilo „ostrému“ provozu.

Moč ženy se vstříkla do hřbetu žáby, a pokud žába po 12 až 24 hodinách nakladla vajíčka, výsledek testu byl pozitivní. Na rozdíl od testu na hlodavcích stačilo podat injekci jednomu zvířeti, které navíc nemuselo být usmrceno. Při dnešním testování je takový postup těžko představitelný, ale pokrok jde někdy zvláštními cestami.

Zdroj: Insider, John B. Gurdon, The introduction of Xenopus laevis into developmental biology: Of empire, pregnancy testing and ribosomal genes, 2000, A-Z Animals