Potu: Mistr kamufláže a nočního lovu. Odhalí vás i se zavřenýma očima

Čeleď potuovití (Nyctibiidae) zahrnuje sedm druhů nočních hmyzožravých ptáků. Vyskytují se ve všech zemích Střední a Jižní Ameriky, na karibských ostrovech a největší rozmanitost dosahují v Amazonii, kde žije pět ze sedmi druhů.

V závislosti na druhu mohou být potuové dlouzí od 20 do necelých 60 centimetrů. Mezi jejich hlavní znaky patří kromě velkých očí také velká hlava, krátký krk, dlouhé tělo a malý zahnutý zobák.

Přes den se potuové snaží o jediné – být neviditelní. Jejich „zanedbaný“ vzhled, kvůli kterému se stali hvězdami internetových memů, je ve skutečnosti skvělou kamufláží. A když k peří imitující stromovou kůru přidají nehybný posed s hlavou směřující vzhůru a zavřené oči, téměř je nerozeznáte od ulomené větve.

Ale nedejte se zmást. Zatímco vy budete potua míjet v domnění, že jde jen o větev, on vás i skrze zavřené oči zpozoruje. V očních víčkách má totiž neobvyklé štěrbiny, díky kterým vnímá pohyb, i když má zavřené oči. Tuto zvláštnost popsal José I. Borrero v článku Notes on the structure of the upper eyelid of potoos („Poznámky ke struktuře horního víčka potuovitých“).

Když nadejde noc, vydávají se přes den nenápadní potuové na lov. Jejich velké oči v kombinaci s doširoka otevřeným zobákem jim umožňuje za letu chytat brouky, můry a další hmyz. Tyto ptáky můžete v noci spatřit podle jejich očního lesku, který se odráží v paprsku baterky, ale spíše uslyšíte strašidelné zvuky, které vydávají.

Každý druh potua má své jedinečné volání, od melodického zpěvu až po děsivý hrdelní skřek „aaaaaay aaaaay maaaaa maaaaa“, který inspiroval vznik amazonské verze Jeníčka a Mařenky. Dvě děti, které rodiče zanechali v pralese, se nakonec promění v ptáky. V noci se má ozývat jejich volání „maaaaa“ na matku, která je opustila.

V Ekvádoru se zase vypráví smutný příběh o rozchodu dvou milenců, z nichž jeden se stane měsícem a druhý potuem. Zoufalý potu pak marně volá na svou lásku – na měsíc.

Potuové se snaží nezanechávat stopy, což platí i pro jejich rozmnožování. Patří mezi monogamní druhy a o vejce, později mládě, se stará samec i samice. Samice snese jediné vejce obvykle do vydlabaného vrcholu zlomené větve. Do hnízda nepřidávají žádný materiál, aby bylo ještě více nenápadné.

Pár se střídá v zahřívání vejce a po vylíhnutí obstarávají oba potravu. Nezapomínají ani na pravidelné čistění hnízda, aby jej predátoři nenašli podle pachu. Mladí potuové jsou velmi učenliví a už ve dvou týdnech napodobují maskovací postoj rodičů a učí se, jak se stát skoro nerozeznatelným od větve.

Jak už jsme si řekli, do čeledi potuovití je řazeno sedm druhů: potu dlouhoocasý (Nyctibius aethereus), potu rezavý (Nyctibius bracteatus), potu velký (Nyctibius grandis), potu obecný (Nyctibius griseus), potu středoamerický (Nyctibius jamaicensis), potu bělokřídlý (Nyctibius leucopterus) a potu andský (Nyctibius maculosus).

Největším zástupcem, jak napovídá jeho jméno, je potu velký, který může dosáhnout délky až 60 centimetrů a rozpětí křídel až 80 centimetrů. Je tak velký, že kromě hmyzu chytá a žere i netopýry a menší ptáky.

Přestože žádný z potuů není považován za ohroženého, je zde důvod k obavám. U všech sedmi druhů dochází k poklesu populace. V některých případech víme, že je za tento pokles zodpovědná ztráta biotopů, avšak u méně známých druhů, jako je např. potu andský, zůstávají příčiny zatím skryty.

Zdroje: Fact Animal, ABC Birds, José I. Borrero Notes on the structure of the upper eyelid of potoos