Článek
Co vás jako první napadne, když se řekne „létající člověk“? A vynechme veškerou pomocnou techniku, letadla, vzducholodě apod. Mně okamžitě vyvstane na mysli anděl. Ten by podle různých náboženských výkladů, bájí a uměleckých děl měl umět létat, ne? Jenže zrovna umělecká ztvárnění tuto představu moc nepodporují.
Podívejme se třeba na obraz Leonarda da Vinciho Zvěstování (úvodní obrázek). Nezdají se vám ta andělí křídla moc malá? Byla by skutečně schopná odlepit od země bytost lidské postavy?
Na dalším slavném obrazu zachycujícího anděla, Zrození Venuše od Sandra Botticelliho, už má anděl křídla větší. Ovšem stačilo by to? Odpověď je prostá: nestačilo.
Zrození Venuše od Sandra Botticelliho
Jak velká křídla bychom potřebovali?
Richard Dawkins, britský evoluční biolog a popularizátor vědy, ve své knize S hlavou v oblacích vysvětluje proč. Při letu je velkou přítěží (doslova) hmotnost, čím jste těžší, tím je let namáhavější. Proto se třeba ptáci snaží ubrat hmotnost všude, kde se dá, např. dutými kostmi.
To je také jeden z důvodů, proč na obloze nikdy neuvidíte pštrosa. Aby vznesl do vzduchu své 130kg tělo, potřeboval by opravdu obrovská křídla a silné prsní svaly, proto se raději rozhodl investovat do silných nohou, které mu umožňují rychle běhat.
A člověk je na tom zrovna tak. Naše váha se v průměru pohybuje kolem 70–80 kg. Křídla schopná zvednout takové cvalíky by musela být mnohonásobně větší než ta, která můžeme vidět na obrazech s anděly.
Albatros stěhovavý má největší rozpětí křídel ze všech žijících ptáků – až 3,5 m. Jeho váha však dosahuje maximálně 13 kg.
Dawkins hledal při odhadu dostatečně velkých křídel inspiraci u pravěkých letců (ze současných létajících ptáků žádný nedosahuje hmotnosti člověka). Třeba takový Argentavis magnificens, který vážil kolem 80 kg (podobně jako dospělý člověk), měl křídla o rozpětí zhruba 6 metrů. Jenže je nutné dodat, že těch 80 kg vážil Argentavis i s křídly, zatímco u lidí bychom k 80 kg museli váhu křídel ještě přičíst. A k uzvednutí této vyšší hmotnosti bychom zase potřebovali větší křídla, která by nám přidala další kilogramy navíc (trochu začarovaný kruh).
Vztah mezi povrchem a objemem
Jak můžeme vidět, vztah mezi objemem a povrchem je základním kamenem úrazu. Čím menší živočich je, tím větší má povrch v poměru k hmotnosti a velikost povrchu je klíčová k zachycení dostatečného množství vzduchu a následnému letu. Jenže zatímco povrch roste s druhou mocninou, objem se zvětšuje s třetí mocninou, což přeloženo do normální řeči znamená toto: Představme si pohádkovou vílu o výšce 18 cm. Ta by s letem neměla žádný problém a ani by k němu nepotřebovala obří křídla. Zkusme ji srovnat s člověkem/andělem vysokým 180 cm. Takový člověk je sice „jen“ desetkrát větší, nicméně jeho povrch se zvětšil stokrát (102 neboli 10×10) a objem dokonce tisíckrát (103 neboli 10×10×10). Povrch potenciálních křídel začíná na mnohem rychleji rostoucí hmotnost ztrácet.
Kulturista s obřím hrudníkem
Připusťme však, že by se nějakým zázrakem (evoluční cestou je to totiž prakticky vyloučené) objevil člověk s dostatečně velkými křídly. Mohl by létat? No, nemohl. Neměl by na to sílu. Ani Argentavis křídly pravděpodobně příliš nemával, nýbrž spíše plachtil. Mávání křídly totiž stojí hodně energie a zároveň platí, že k rozpohybování větších křídel potřebujeme více energie (a síly).
Modrá barva značí hřeben vyrůstající z hrudní kosti
Podívejte se, jak mohutnou mají ptáci hrudní kost a z ní vyrůstající hřeben. Právě k němu se uchytávají létací svaly. Aby tedy anděl nebo chcete-li okřídlený člověk měl dostatek síly, musel by mít prsní svaly dvakrát větší než profesionální kulturisté a hřeben vyčnívající do středu hrudníku, který by svalům umožnil připojit se dále od ramene, čímž by se zvýšila jejich efektivita. Prsní svaly by navíc měly být přímo připojené k základnám křídel, tomu však stojí v cestě ruce, kterých by se létající člověk musel zbavit. Nutností by byly také velké, velmi výkonné plíce, které by dodávaly kyslík obrovským létacím svalům.
Buďme rádi za letadla
Pokud by tedy anděl z da Vinciho obrazu chtěl opravdu létat, musel by být bezruký, s křídly o rozpětí cca 7 m a hrudníkem dlouhým odhadem 1,5 m. To už by však vypadal spíše jako vyslanec pekla.
Překážek na cestě do oblak je zkrátka tolik, že člověk ani jiné humanoidní bytosti s využitím pouze vlastní síly nikdy létat nebudou. Musíme si holt vystačit s létajícími balóny, letadly a raketami.
Zdroje: DAWKINS, Richard. S hlavou v oblacích – Vítězství nad gravitací. Dokořán, 2023. ISBN 978-80-7675-118-7., Science focus, On Verticality, The Conversation
