Hlavní obsah
Rodina a děti

Jak nás navštívila čertice

Foto: Domškolmáma

ilustrační foto

Kolem oslav Mikuláše se vždy všude možně v posledních letech objeví články stěžující si na čertovskou tradici. A jako jakousi protiváhu nabízím článek o tom, jak si naše děti Mikuláše užily, i když přišel jen čert.

Článek

I když nejsem zastáncem nějakého velkého strašení dětí nadpřirozenými bytostmi, tak k nám čerti domů chodí již od synova jednoho roku. Je tedy pravda, že k nám nechodí primárně proto, aby děti postrašili, ale prostě proto, že jsem měla jako dítě tuto tradici ráda. A naše děti ji mají rády také, byť se těch čertů oproti mně, která si s nadšením užívala nošení v pytli jako velkou zábavu, bojí.

Letos jsme viděli v rámci návštěvy muzea krampusáky a čerti i s Mikulášem a andělem navštívili děti také na kroužcích, takže ještě před 5. prosincem se naše děti s čerty setkaly minimálně třikrát. Říkala jsem si, jestli toho na ně nebylo až moc, a tak jsem se jich ptala, zda se nemám s čerty dohodnout, že u nás jen zazvoní a zahartusí a dárky nechají za vrátky. Ale trvaly na tom, že čerti mají přijít. A nebo alespoň ta čertice, která tu byla i vloni. Minulý rok u nás totiž byla jen čertice, protože původně domluvená skupinka i s Mikulášem a andělem se na poslední chvíli omluvila a já už sehnala jen tu čertici. A byť se jí děti bály a skoro po celou dobu její návštěvy se k nám strachy tiskly, dlouho na ni s nadšením vzpomínaly a dlouho o ní vyprávěly a sem tam si na ni i hrály. Zejména pro dceru byla čertice zajímavým zážitkem. Ona totiž kromě toho, že byla strašidelná, byla i legrační. Takže nás nakonec musela navštívit i letos.

Že k nám přišla, dala najevo už hlasitým hartusením na chodbě a nadáváním na to, že je na chodbě uklizeno a voňavo: „Jé, tady je uklizeno. A voní to tady. Blééé, to je odporné, nechutné. Fuuj. Fuj. Fuj.“ Poté následovalo skuhrání na bolest nohou a dlouhou cestu. A pak se konečně objevila u nás v obýváku „malá, hnědá, tváře divé, pod plachetkou osoba; o berličce, hnáty křivé, hlas - vichřice podoba!“ Dobře, dobře, byla černá od sazí a nikoli hnědá, místo plachetky měla vestičku s kožíškem, berličku neměla a spíš si trochu šlapala na jazyk, než že by měla hlas jako vichřice, ale nějak jsem si tu citaci z Erbenovy Polednice nemohla odpustit. Ale hnáty křivé měla, tak alespoň něco. A chodila kolíbavě s nohami od sebe jako tučňák, protože ji bolely nohy. Tak alespoň něco z těch veršů u ní platí.

Následovalo vysvětlování toho, proč přišla sama bez Mikuláše a anděla: „Voni mi utekli. Je moc hodných dětí, tak voni pospíchaj, aby všechno stihli. No, jsou to ještě mladíci. Ale co já? Já už jsem stará čertice, bolej mě nohy, já už nemůžu běhat tak jako voni. Se za nikým nebudu honit, tak jsem sem přišla sama.“ Pak už samozřejmě následovalo klasické vyjmenovávání hříchů i pochval: „Tady vidím, že se umíte rozdělit a staráte se o sebe navzájem. Tfuj! Tak to si vás do pekla vzít nemůžu, takový děti tam my nechceme. Takový tam nepotřebujeme. Blééé. Takové děti tam nemůžu vzít, i když mají v pokojíčku takový bordel jako vy. Ne, to by nešlo. To by byl průšvih, úplně byste nám to tam zasmradily dobrým chováním. Fujtajbl.“ A zpívání písniček, které čertice doprovázela hartusením a ustavičným drbáním, neboť jak nám sdělila, přemnožily se jí v kožichu blechy a nejspíš si tam dokonce založily hudební kapelu. Poté již dětem rozdala jako odměnu za písničku a jejich chování během roku dárky, a nakonec si ještě povšimla, že na lince leží plechovka s pivem a bez nějakých štrapáců se rozhodla, že když už tam to pivo je, tak se obslouží. Na závěr na děti ještě zahartusila, že za rok zase přijde a jestli budou mít v pokojíčku stejný bordel jako dnes, tak bude zle. Zároveň s tím si poručila, jaké pivo chce najít příští rok, a odčoudila, teda vlastně odkulhala pryč.

Děti měly radost z dárků a bavily se napodobováním chování, jaké předváděla čertice. Zejména pak napodobováním její chůze. Bylo to prostě fajn. Akorát když se děti jmou vyprávět někomu cizímu to, co vědí o čertech, tak na ně ti lidé obvykle nechápavě koukaj. A já se vlastně ani nedivím, asi málokdo by čerta popsal jako někoho, kdo je děsně starý, bolí ho nohy, chodí jako tučňák, má bleší kapelu a všem vypije pivo.

S čerty prostě mohou být žerty a žádné trauma se opravdu konat nemusí. Záleží přece na rodičích, koho si do domu pustí a jak tu čertovskou tradici pojmou.

V textu byly citovány verše z básně Polednice z knihy Kytice od Karla Jaromíra Erbena. https://czechtongue.cz/karel-jaromir-erben-polednice/ (12.12.2024)

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz