Článek
Miminka mne nikdy moc nebrala
Tento postoj mi vydržel i do dospělosti. Vždycky jsem sice chtěla děti, ale nikdy jsem si samu sebe nepředstavovala s miminkem. Když vedle mne v představách figurovalo nějaké to dítě, vždycky se už jednalo o dítě, se kterým si lze povídat a brát ho jako parťáka. Dejme tomu dítě ve věku 5-8 let.
Když jsem zjistila, že jsem těhotná s prvním dítětem, tak jsem měla samozřejmě radost a těšila jsem se na něj. Ale také jsem si říkala, že ten první rok to bude tak trochu otrava, že miminko bude vyžadovat hodně péče, ale moc zábavy s ním ještě nebude. Vlastně mě až docela překvapilo, jak moc nádherný mi syn po narození připadal a jak ráda jsem se na něj koukala a rozjímala se nad ním.
Sentimentální rozjímání se cizích matek na tím, jak jejich děti byly malé, jsem nechápala
Sice jsem se stále těšila, až trošku povyroste, ale když to bylo moje dítě, tak bylo překvapivě o dost zajímavější než všechna ta cizí mimina, která jsem do té doby poznala. I tak jsem ale stále nechápala, jak se některé jiné matky můžou dojímat nad tím, jak ty jejich děti byly kdysi maličké, jak vyžadovaly jejich péči, šišlaly a byly na nich závislé. Když jednou jedna maminka vyprávěla, jak u přebírání miminkovského oblečení brečela, protože jí přišlo líto, že její (tehdy asi roční) dcera už není malé miminko, tak jsem na ni hleděla nejen s nepochopením, ale možná i s mírným odporem
Já osobně jsem při přebírání miminkovského oblečení žádný sentiment totiž nepociťovala. Zcela prakticky jsem u něj uvažovala nad tím, zda oblečení nechat pro případné další dítě, nebo raději už vyhodit. A pokud ponechat, do kterého z připravených úložných boxů ho vložit. A možná jsem byla dokonce i ráda, že mám už tohle období za sebou. A hlavně jsem se cítila spokojeně, že mé dítě roste, sílí a učí se nové věci. A byla hrdá na to, jakou cestu za těch pár měsíců života ušlo.
Vždycky jsem se snažila dopřát dětem co největší možnou svobodu a samostatnost. Nikdy jsem jim v jejich vývoji nechtěla bránit přehnanou úzkostí. Když chtěli něco zvládat samy, snažila jsem se je v tom podpořit, byť to třeba zpočátku znamenalo, že mi tím děti přidělají práci.
Už to dostihlo i mě, už také vzpomínám na to, jak ty naše děti byly malé
Nyní jsem však byla s dětmi na karnevalu a najednou to na mne padlo. Ten pocit, že jsou ty naše děti už strašně moc velké a samostatné. Ten pocit, že nad jejich životem ztrácím kontrolu. Že už mě potřebují méně a méně. Bylo zde mnoho malých dětí a moje čtyřletá holčička a šestiletý chlapeček mezi nimi najednou vypadali tak strašně vyspěle!
A na výběru masek těch malých dětí bylo vidět, že rodiče ještě měli při jejich vybírání na děti značný vliv. To já jsem už říct nemohla. Náš syn chtěl jít nekompromisně za Spidermana, takže šel za Spidermana. Bez ohledu na to, že ani já ani manžel těmto moderním pohádkám moc neholdujeme. A ani syna zase tak moc neberou. Ale vidí, že děti kolem něj Spiderman bere, tudíž Spidermana jako postavu miluje. Dcera sice šla nakonec za Růženku, z čehož jsem já osobě měla radost, ale původně chtěla jít za Wednesday Addams, v čemž jsem jí sice nebránila, ale přišlo mi to jako šílený výběr. A při pomyšlení na to, jak jsme v minulosti s dětmi masky vyráběly a jaké nápady v minulosti měly, mě zalil smutek.
Cítila jsem, že mé děti už holt mají svou hlavu a jejich pohled na svět se už neodvíjí jen podle toho, co znají z domova. Stále větší a větší vliv na ně má i svět mimo domov, kamarádi. A je to tak správně. Ale pro mne jako pro rodiče je to přeci jen trochu bolestivé. A začínám mít chvilky, kdy bych ty naše děti nejradši narvala do toho miminkovského oblečení a zase je chvíli vozila v kočárku.
