Článek
Jen jsem zastánce toho, že svět je nebezpečné místo a děti se musí naučit chovat v tomto nebezpečném místě bezpečně.
Nevyhýbám se všem pomůckám na zajištění bezpečí dítěte, některé jsem používala a myslím, že jsou fajn. Než manžel vyměnil staré zásuvky za ty moderní, tak jsem do nich používala takové ty plastové krytky na klíček. A v patře jsme na schodech měli vrátka, aby nám děti nespadly se schodů. Nikdy mne ale třeba nenapadlo vařit jen na zadních plotýnkách. Ono při varné desce na kraji linky by to vlastně znamenalo používat jen jednu z plotýnek, takže to by se toho asi moc neuvařilo. A popravdě už takhle se kolikrát rozčiluji, že čtyři plotýnky jsou málo. Nechápu, jak někomu mohou dlouhodobě stačit jen dvě. A to nejsem žádná velká kuchařka. A pokud by šlo čistě jen o mne, tak by mi vařené jídlo stačilo jen jednou za čas.
Na jednu stranu musím říct, že pokud někdo dokáže doma zajistit, aby měl všechny nebezpečné věci jako jsou nože, nářadí, čistící chemikálie, ostré nůžky nebo léky mimo dosah dětí, tak ho svým způsobem obdivuji, protože mně se dosud nepodařilo ani přijít na to, kde máme doma takové místo (taková místa), abych tam všechny tyto věci uklidila. Možná máme neskutečně mizerně zařízený byt. Možná jsem prostě jen mega nepraktická. A možná mám jen děti, které, pokud chtějí, tak vlezou všude. A možná je to kombinace všech tří možností. Každopádně ale výsledkem je to, že děti u nás k těmto věcem mají přístup. Mají k nim přístup, ale pro většinu z nich platí přísný zákaz je používat bez dovolení.
Ale protože víme, že zakázané ovoce chutná nejvíce, spíš než na zákazy se soustředíme hlavně na prevenci. To jest naučit děti, jak se chovat bezpečně. A jak zacházet s těmi různými nebezpečnými věcmi. V praxi to znamená, že naše děti od malička učíme, že kolem plotny se chodí opatrně, neboť na ní může být třeba horká polévka a trouba může být horká (v reálu naše trouba nebývá horká natolik, aby se dítě zranilo, ale lepší si dávat zbytečně pozor i doma, než si nedat pozor na návštěvě, kde mají jiný typ trouby). Nebo to, že léky nejsou bonbóny a berou se jen při nemoci a jen ty, které jim dáme. Protože když snědí nějaké, které jim nepatří nebo třeba jen více těch jejich, může jim být v tom lepší případě špatně, v tom horším si mohou vážně poškodit zdraví nebo dokonce zemřít.
Ano, někdy se opravdu hodně bojím, třeba když začaly děti chodit samostatně na nákup (staršímu bylo pět). A ještě víc jsem se bála, když jsem jim dovolila být samostatně venku mimo zahradu. Přeci jen, když jdou na nákup, tak věřím tomu, že se přes silnici rozhlédnou. Když jsem je pustila samotné si jen tak hrát, tak jsem měla poněkud obavy, aby v zápalu hry do té silnice nevběhly. Nebo nepodlehly v tomhle chování jiných dětí. Bydlíme v klidnější části obce, takže některé děti si tu na silnici třeba i hrají. Nebo mi nedávno donesly děti ze sklepa srdíčko „nakreslené“ v kusu dřeva vyvrtanými dírkami. To člověk chvíli neví, jestli je má chválit a rozplývat se nad takovým milým dárkem a jejich šikovností, nebo se rozeřvat na manžela, jestli je vážně nutné je pouštět i k vrtačce. Snad by jim mohly stačit hřebíčky, šroubečky, matičky, razničky, kladívka, pilníky, šroubováky, klíče, pilky a svěrák. Vrtačka už je trochu moc, ne? Ale pak si říkám, že kdyby na to neměly, tak by se jim to srdíčko tak hezky nepovedlo. A že by u toho tak dlouho nezůstaly, nebavilo by je to. A že je vlastně dobře, že něco umí. A že se to učí pod dohledem. A že snad manžel není natolik nezodpovědný, aby je pustil k něčemu, co by nezvládly. A že jim určitě pořádně vysvětlil, jak s vrtačkou zacházet. A dával na ně (snad) pozor.
Pravda, občas k nějakému tomu úrazu dojde, třeba nedávno se dcera trošku řízla pilkou. Naštěstí to nebylo nic vážného a spravila to obyčejná dětská náplast. Sice řvala jako tur, ale myslím, že se spíš lekla, než že by ji to až tolik bolelo, to říznutí bylo opravdu jen drobné. A jednou se mi zase stalo, že jsem dětem povolila drobný nákup, půjčila jim na něj platební kartu s tím, že neznají PIN a bez něj při nejhorším utratí pět stovek, ale děti (nebo spíš pan prodavač) mě převezly tím, že nákup rozdělily na dva a zaplatily tak dvakrát bez nutnosti zadávat PIN (dobře mi tak, když věčně zapomínám vybrat hotovost). A následně ještě samozřejmě zjistily, že ten nákup je moc těžký nejen na ně, ale i na nákupní tašku, která jim rupla, takže pak nákup nesly domů po částech v ruce (dobře jim tak). Tento výchovný styl má holt kromě pozitivních stránek i svá úskalí. Přesto si však myslím, že pozitiva zde převažují. A tak trochu přemýšlím nad tím, zda se děti od takových těch hodně ochraňujících rodičů naučí dávat si na určité věci pozor. Aby se jim pak bez neustálého dozoru rodičů a mimo zabezpečený domov neděla jedna pohroma za druhou. Nebudou pak spoléhat na to, že vše, k čemu se mohou dostat, je pro ně bezpečné? A na to, že za ně na ně dává někdo neustále pozor?
