Článek
Nedávno jsem narazila na článek, který si stěžuje na údajnou „maminkokracii“ v českém školství. Podle autora jsou to právě rodiče – a hlavně maminky – kdo ničí autoritu učitelů, diktuje školám pravidla a způsobuje chaos.
A víte co? Ten článek mě neskutečně naštval. Protože místo toho, aby hledal podstatu problémů, hází všechnu vinu na rodiče. Jenže viník je možná úplně jinde.
Diktáty nejsou řešení
Jedním z argumentů byla stížnost na to, že rodiče prosadili v jedné třídě méně diktátů. Výsledek? Horší úspěšnost u přijímaček.
Jenže časté diktáty nejsou měřítkem kvality výuky. Diktát není učení, diktát je test. Učitel tím nezjišťuje, jestli dítě rozumí jazyku, ale jen to, jestli se doma nadrtilo pravidla.
A pokud se dítě musí na diktáty doučovat s rodiči nebo za peníze, není to známka kvalitní školy, ale známka toho, že se ve škole spíš zkouší než učí.
Mnohem smysluplnější by bylo společné procvičování, rozbor chyb, práce s texty a úlohy podobné přijímačkám. Protože právě na čtení s porozuměním, logiku a práci s jazykem jsou přijímačky zaměřené – ne na to, kolik diktátů zvládne žák bez chyby. Možná tedy rodiče prostě jen chtěli, aby učitel nejen zkoušel, co se děti doma nebo na doučování naučily, ale občas je něco i on sám něco naučil.
A i kdyby šlo „jen“ o to, že děti byly z diktátů stresované, stojí za zamyšlení samotné to, zda je normální, aby chození do školy provázel dlouhodobý stres. Ano, občasný eustres – tedy pozitivní napětí, které člověka vybičuje k výkonu, je zdravý a dokonce nezbytný. Ale pokud se z něj stane chronický distres, tělo i mozek jedou na nouzový režim. Učení se zpomaluje, děti se soustředí jen na to, aby přežily, a jakákoli motivace mizí. Z dlouhodobého stresu si neodnášíme vědomosti, ale úzkosti. Pokud škola staví svůj „úspěch“ na tom, že děti udržuje v napětí a strachu, pak to není známka kvalitní výuky, ale spíš krutý omyl vyučujícího – a někdy i celého systému.
Čtyřka z matematiky = selhání žáka? Nebo školy?
Další stížnost: rodiče prý obviňují učitele, když dítě přinese domů čtyřku z matematiky. Jenže, možná mají pravdu. Matematika je předmět, který se dá vysvětlit postupně, logicky a s dostatkem procvičování. Pokud dítě nerozumí, není fér říct: „málo ses připravoval doma“.
Domácí příprava má být doplněk, ne hlavní motor vzdělávání. Pokud se dítě učí matematiku až večer s maminkou, pak škola neplní svou roli. Čtyřka tak často neukazuje na lenost dítěte, ale na to, že se ve škole víc zkouší než vysvětluje.
A možná je to ještě horší. Možná je dítě nuceno poslouchat výklad a i v případě, že mu vůbec nerozumí, mlčet. Protože v případě, že se odváží zeptat na něco, čemu nerozumí, neslyší vysvětlení, ale pokárání nebo zesměšnění: „Nedával jsi pozor. To už máš dávno umět. Jak můžeš nechápat něco tak jednoduchého?“ V tu chvíli se z otázky stává ostuda a ze školy místo bezpečného místa vzniká prostor, kde se dítě raději neptá. A bez otázek se matematika – ani žádný jiný předmět – naučit nedá.
Poznámky: trest nebo alibi?
Autor si také stěžuje, že když dítě vyrušuje v hodině, tak místo toho, aby učitel napsal poznámku, tak je obviněn, že neumí děti zaujmout. A že kvůli takovému přístupu ztrácí učitel respekt. Ale je tomu opravdu tak? Co vysílá mimoděk do éteru učitel, který píše poznámku? A co učitel, který si poradí sám?
Když učitel napíše poznámku, je to vlastně takové žalování a stěžování si na dané dítě. Učitel tím říká rodiči, ať zjedná nápravu. Jenže co má ten rodič dělat? Nebyl u toho, neví, jak situace vypadala, neví, jak reagoval učitel. A pokud bude dítě ve škole vyrušovat příště, také tam nebude, aby zasáhl.
Poznámka prostě není řešení, ale spíš přehazování odpovědnosti: „Já to nezvládám, tak to vyřešte vy.“ Jenže respekt si učitel nevybuduje tím, že rozdává poznámky, ale tím, že situaci zvládne.
A pokud je problém opravdu závažný, má smysl s rodičem mluvit – ale partnersky, ne formou trestu. Smysl má situaci probrat, ne napsat rodiči o tom, jak nemožně se jeho dítě ve škole chová. A ne při rozhovoru mluvit o tom, jak je dítě strašné a rodič už má konečně něco udělat. Ale věcně popsat problém, chování dítěte, sdělit, co učitel zkoušel, co je v jeho silách a co už není. A společně s rodičem hledat řešení. Protože aby řešení fungovalo, musí se snažit všichni. Učitel (který by měl krom jiného zvážit, zda problém opravdu není v tom, že neumí zaujmout), dítě i rodiče. A v některých případech je potřeba přizvat na po pomoc i další partnery. A myslím, že učitel, který by k řešení přistoupil takto konstruktivně, by se respektu dočkal.
Respekt není automatický
Autor tvrdí, že děti nemají respekt, protože ho nemají jejich rodiče. Ale respekt není nárok. Nevzniká tím, že učitel řekne: „Já jsem autorita, poslouchejte mě.“ Dnes už rodiče automaticky nepřijímají, že všechno, co učitel dělá, je správně.
Rodiče jsou vzdělanější, mají často aktuálnější informace o vzdělávání a chtějí mít přehled. To není útok na učitele – to je přirozený důsledek doby. Respekt se dnes nezískává titulem, ale tím, že učitel dokáže učit, komunikovat a spolupracovat.
Omluvenky, testy a polévky
Článek uvádí i další příklady. Dočteme se zde o rodičích, kteří chtěli dítěti omluvit deset hodin, ale učitel hodiny omluvit odmítl, a tak rodiče kontaktovali ředitele. Nebo o rodičích, kteří žádali odklad testu, protože dcera byla ospalá po oslavě narozenin. Ano, může to znít přehnaně. Ale zkusme se zamyslet.
Pokud učitel odmítl omluvenku, nejspíš podezíral dítě ze záškoláctví. Jenže odmítnutí není řešení. Řešením je komunikace a ověření. Pokud se s učitelem mluvit nedalo, je zcela logické chtít situaci probrat s ředitelem.
Pokud rodiče chtěli odklad testu, možná to nebylo proto, že by dítěti chtěli ulehčit, ale protože chápali, že unavené dítě nepodá maximálně možný výkon. Trocha flexibility by neuškodila. Nemělo by to být běžné, ale všichni jistě známe, jak se dokáží oslavy neplánovaně protáhnout a že je v tom kolikrát to dítě i nevinně.
Autor také ještě zmiňuje „polévkovou aféru“. Rodiče si hromadně stěžovali na nechutnou polévku a ředitel kvůli tomu svolal schůzku. Pomineme-li to, že nechutná polévka může být cokoli od jen většině dětí nechutnající polévky po polévku s napadanými vlasy a nedovařeným masem. A pomineme-li to, že se možná jednalo už jen o poslední kapku v moři problémů se školní jídelnou. A připustíme-li, že rodiče tedy situaci poněkud vyhrotili, stále nechápu, proč autor tvrdí, že kvůli této situaci s jídelnou učitelé vyučovali v chaosu. A to proto, že rodiče dali najevo, že mají moc.
Ale proč by vlastně mělo vadit, že rodiče mají moc? Rodiče nejsou nepřátelé školy, ale její partneři a daňoví poplatníci. Když se více rodičů domluví a společně upozorní na problém, je to spíš důkaz občanské angažovanosti než hrozba.
Pokud se vedení školy cítí ohrožené tím, že rodiče mají možnost projevit nespokojenost, pak je problém jinde. Ne v rodičích, ale v samotném nastavení školy, která neumí pracovat se zpětnou vazbou. „Chaos“ nevzniká z toho, že se rodiče ozvou, ale z toho, že škola není připravena vést dialog.
A upřímně: co se ve škole vlastně děje tak hrozného, že učitele rozhodí stížnost na polévku? Pokud se učitelé hroutí už z toho, že rodiče ukázali svůj názor, pak je na místě otázka, jak by zvládli opravdu vážné téma. A nebo snad něco skrývají?
Komunikace: 8 hodin týdně – moc nebo málo?
Autor se odvolává na průzkum, že učitel tráví komunikací s rodiči osm hodin týdně. A vadí mu to. Jenže otázka nezní „je to moc nebo málo?“, ale „efektivně nebo neefektivně?“
Pokud by školy měly jasně nastavená pravidla, pravidelně informovaly a komunikovaly partnersky, většina otázek by odpadla. Osm hodin týdně není nutně známka „maminkokracie“, ale možná jen nešikovně nastavená komunikace.
A co vlastně škola nabízí?
Autor říká: „rodiče si pletou školu se samoobsluhou, a tak místo spolupráce vzniká konflikt“. Jenže, jakou spolupráci vlastně škola nabízí? Často to vypadá spíš jako model: škola nařizuje, rodič poslouchá a doma trestá dítě. I autorův text vyznívá tak, že takhle nějak by si to představoval.
Jenže tohle už dnes nefunguje. Rodiče chtějí být partnery, ne poskoky. A pokud je škola staví do role podřízených, nedivme se, že se brání.
Kde je skutečný problém
Ano, učitelé mají málo času, mizerný plat, suplují sociální pracovníky a úředníky. To všechno je pravda. Ale to není vina rodičů. To je vina systému.
Hledat viníka v rodičích je snadné, ale zjednodušující. Rodiče se zajímají, protože jim na dětech záleží. Ne proto, že chtějí zničit autoritu školy.
