Článek
V poslední době se objevuje čím dál víc textů, které tvrdí, že problém českého školství nespočívá v rodičích, ale ve škole samotné. Že škola prý diktuje rodičům, děti stresuje a učitelé neumějí učit. Jenže tenhle pohled je nejen jednostranný, ale především zavádějící. Ano, školství má své slabiny, ale rodičovská „samoobsluha“ je realitou, kterou nelze přehlížet. A právě ona podkopává autoritu učitelů i základní smysl vzdělávání.
Diktát není učení? Ale je.
Autorka tvrdí, že diktáty jsou jen testem a děti se z nich nic nenaučí. Jenže to je omyl. Diktát není samoúčelná šikana, ale základní trénink podobně jako stupnice u hudebníka nebo rozcvička u sportovce. Ano, dítě si může pravidla „nadrtit“, ale právě opakovaným psaním se pravopis stává samozřejmostí. Zkusme si představit maturanta, který sice umí analyzovat text, ale neví, kde se píše „i“ a kde „y“. Měl by v dnešní době větší šanci uspět než ten, kdo dělá v diktátu minimum chyb? Sotva.
Pokud přijímačky ukázaly horší výsledky po napsání diktátů, není to náhoda, ale důkaz, že základy se obejít nedají.
Čtyřka z matematiky není vždy vina učitele
Autorka dává vinu škole za špatné známky z matematiky. Jenže to je příliš snadná berlička. Ano, někdy se dá učit lépe. Ale matematika vyžaduje především trpělivost, domácí procvičování a pevný režim. Pokud rodiče očekávají, že dítě všechno zvládne jen z výkladu ve třídě, podceňují realitu.
Učitel může vysvětlovat sebejasněji, ale pokud žák doma nesedne k úlohám, nepochopí nic. Je to stejné, jako kdyby si rodiče stěžovali, že dítě neumí hrát na klavír, protože mu učitel ukázal stupnici „jen“ jednou týdně. Bez domácí práce to prostě nejde.
Poznámky nejsou „žalování“, ale výchovný nástroj
Podle autorky je poznámka jen důkazem, že učitel nezvládá disciplínu. Ale to je zjednodušený pohled. Poznámka není pro rodiče důkaz selhání, ale informace. Má být signálem, že něco není v pořádku a zároveň podnětem k rozhovoru doma. Pokud dítě vyrušuje, nemůže rodič očekávat, že vše zvládne jen učitel. Společná odpovědnost znamená, že se zapojí i rodina.
Kdyby poznámky byly jen „žalováním“, proč by pak rodiče tolik stáli o to, aby je děti nedostávaly?
Respekt není automatický, ale ani bezbřehý
Je pravda, že respekt si musí učitel zasloužit. Ale stejně tak platí, že dítě se má učit respektu k autoritám, i když s nimi nesouhlasí. Pokud rodiče doma systematicky podkopávají učitele před dítětem, žádný respekt už nikdy nevznikne. A to je bohužel stále častější.
Partnerský vztah mezi školou a rodiči je nutný, ale partnerství není rovno diktátu. Partnerství znamená spolupráci, ne to, že si rodiče vynutí odklad testu po narozeninové oslavě.
Polévka, omluvenky a „flexibilita“
Příklad s polévkou nebo s omluvenkami působí na první pohled úsměvně, ale je velmi výmluvný. Pokud rodiče chtějí určovat jídelníček nebo posouvat testy, protože se dítě pozdě vrátilo z oslavy, pak si opravdu pletou role. Škola není cateringová firma ani servisní centrum pro individuální přání. Má pravidla, která musí platit pro všechny. Pokud se z ní stane „samoobsluha“, kde si každý rodič vybírá podle chuti, rozpadne se celý systém.
Osm hodin komunikace týdně? To už je moc
Ano, komunikace mezi školou a rodiči je nezbytná. Ale osm hodin týdně jen na stížnosti, výmluvy a vyjednávání o každé známce, omluvence nebo polévce je zkrátka neúnosné. Učitel má především učit, ne trávit desetinu svého pracovního času řešením požadavků jednotlivých rodičů. Pokud by rodiče projevovali více důvěry a méně mikro managementu, komunikace by byla kratší i efektivnější.
Kde je skutečný problém?
Autorka tvrdí, že viníkem je systém a nikoli rodiče. Ano, systém má spoustu nedostatků: nízké platy učitelů, přetíženost škol, přebujelou administrativu. Ale předstírat, že rodiče nemají na současný chaos žádný podíl, je alibismus.
Realita je taková, že část rodičů se k učitelům chová jako ke služebníkům. Místo spolupráce nastupuje tlak, vyhrožování nebo obcházení pravidel. A to vede k frustraci učitelů i k tomu, že škola ztrácí autoritu.
Závěrem
Rodiče mají právo se zajímat. Ale škola není supermarket, kde si vyberete služby na míru. Učitelé mají povinnost vzdělávat, ne vyhovovat každému přání. Pokud budou rodiče dál stavět učitele do role obsluhy, dopadne to nakonec nejhůř na děti samotné. Protože místo vzdělávání se bude řešit jen to, jak uspokojit stále náročnější zákazníky.
