Když vás stát chrání až k záhubě: Brácha bezdomovec

Tohle téma jsem si na období Halloweenu a Dušiček vybrala záměrně. Kvůli Halloweenu, protože na horor nemusíte jen chodit do kina. Můžete ho prožívat doma. Jen vás místo člověka s motorovou pilou děsí zvonění telefonu nebo zaklepání na dveře. A po závěrečných titulcích se vám neuleví. Žádné totiž nepřijdou.

A kvůli Dušičkám, protože jsem přesvědčená, že někteří lidé zemřeli zbytečně. Že je stát ve jménu ochrany jejich práv chránil tak důsledně před zásahem, až je nedokázal ochránit před důsledky jejich vlastního stavu. Kdyby méně chránil jejich možnost pomoc odmítat a více je chránil před důsledky jejich onemocnění a závislostí, jejich život by možná ani tak nebyl sluníčkový. Ale mohl být delší a podstatně kvalitnější.

V této sérii článků se budeme zabývat temnými příběhy. Pro některé rodiny přesto tak běžnými, že už ani nevnímají, že to, co denně zvládají, ostatní zvládat nemusí. Chci, abyste si dokázali představit, co se může odehrávat za dveřmi některých zdánlivě obyčejných domácností. A alespoň částečně pochopili, co prožívají lidé kolem těch, o kterých budu psát. Jaká je to bezmoc.

Příběhy vycházejí ze skutečných událostí. Jsou upravené a zjednodušené, některé postavy spojují příběhy více lidí. Přesto si myslím, že dostatečně ilustrují situace, o kterých se často mluví mnohem snáz, než se v nich žije. Snad pomohou objasnit, proč někdy nestačí poradit rodině, aby vyhledala pomoc nebo si nastavila hranice.

Začneme bráchou, který nemá kde bydlet a postupně se zabydlí u vás. Potom přijde máma, která od své dcery očekává péči, jakou jí sama nikdy neposkytla. Podíváme se také na trápení rodičů čerstvě dospělého dítěte, na život s manželem alkoholikem a na rodinu, jejíž blízký skončí ve vězení. Poslední příběh bude o péči z lásky. I ta totiž může člověka postupně zničit, když už nedokáže přestat a nikdo mu nepomůže část péče předat.

Představte si, že máte bráchu. A ten brácha se vám jednoho dne objeví v noci doma s tím, že byl na výletě, je unavený a domů už to nezvládne. Ptá se, zda ho u sebe necháte přespat. Necháte, je to přece bratr.

Už když přichází, vypadá trochu zanedbaně, ale neřešíte to. Říkáte si, že byl asi někde na pár dní na čundru, a tak je pochopitelné, že je špinavý, zpocený, smradlavý a zarostlý. Kdo by také nebyl, že? Nepřijde vám ani divné, když vám ráno vyjí půlku ledničky. Byl přece na tom čundru, je jasné, že má hlad.

A je vlastně jasné, že zůstane i na oběd. Vždyť bydlí sám, tak je pochopitelné, že si nevaří. Navíc proč by měl za jídlo utrácet někde v restauraci, když je zrovna nezaměstnaný a tady je jídla víc než dost. A vlastně i máte radost, že ho po nějaké době zase vidíte. I proto mu nakonec ještě nabalíte plný batoh jídla domů.

Za dva dny k vám bratr přijde odpoledne na návštěvu. Musí vám přece vrátit krabičky. Zní to logicky, a protože máte radost, že se vám krabičky vrátily, ani nějak neřešíte, že nejsou umyté. Lidé mají tendenci nádobí nevracet, takže když už se vrátí, byť neumyté, je to vlastně fajn. Takový malý důvod k oslavě.

Nějak vyplyne, že bratr zůstane na večeři. Ne že byste ho teda úplně zvali, ale prostě to tak dopadne. Po večeři se ještě zdrží a najednou zjistíte, že vám spí v křesle. Je vám líto ho budit, a tak ho tam necháte spát do rána.

Ráno se opakuje stejný scénář jako minule. Brácha se u vás umyje, půjčí si od vás nebo vašeho manžela oblečení, aby byl v čistém. K snídani vám vyjí půlku ledničky, zůstane na oběd, i když ho už tentokrát nezvete. A nakonec i na večeři. A po té vám opět usne v křesle.

Tentokrát už se rozhodnete, že ho vzbudíte a vypakujete domů. Přece jen máte malé děti, byt spíš menší než větší a brácha chrápe tak, až se zdi třesou. Nějak se vám ho ale nedaří probudit, a tak u vás znovu přespí. Druhý den se vám ho naštěstí podaří vypakovat hned po obědě.

Jenže za dva dny se vám uprostřed noci opět objeví doma s tím, že už nedojde domů. A prosí o přespání…

Takhle podobně se to ještě celé párkrát zopakuje a najednou si uvědomíte, že bratr u vás bydlí. Začnete se ho tedy vyptávat, jak to má s bytem. Nejdřív se snaží zapírat, ale nakonec přizná, že ho z bytu vyhodili a nemá kam jít. A že už neměl kde bydlet, když se u vás objevil poprvé. Nebyl na čundru, jen prostě pár dní před tím přespával venku, protože neměl kam jít.

Ale říká, že si hledá práci i bydlení. Po pár dnech přijde s tím, že tedy práci má a že je i s bydlením. Prosí vás, abyste ho u sebe zatím nechali, protože ta práce, a tedy i bydlení, bude až od začátku dalšího měsíce.

Vy mu samozřejmě vyhovíte. Štve vás to, ale je to brácha a přece ho nevyhodíte ven na mráz. Navíc občas i s něčím pomůže, někdy i pohlídá děti. A teď, když nemá peníze, tak ani nepije, což je u něj jinak dlouhodobě velký problém. A koneckonců je to jen dočasné.

Na začátku dalšího měsíce se bratr za pomoci ostatních členů rodiny skutečně stěhuje a začíná chodit do práce. Po pár dnech ho ale vyhodí a on se automaticky stěhuje zpět k vám domů. Ani se vás neptá, zda může. Že byste s tím nemuseli souhlasit, ho zřejmě vůbec nenapadne. Naopak očekává, že ho politujete. Vždyť se mu zase stala taková křivda.

Tentokrát už si práci ani nehledá. Jako by rezignoval. Z původní práce ho po letech vyhodili. Potom někam chodil vypomáhat s domluvou, že až vyčerpá podporu v nezaměstnanosti, nastoupí tam nastálo na plný úvazek, oficiálně. Přece tu podporu nenechá státu, když na ni má nárok. Jenže ani to nakonec neklaplo. A teď ho z další práce vyhodili po pár dnech. Nejspíš už má pocit, že to stejně nemá smysl.

Alespoň ale přistupuje na to, že když mu práci někdo najde, tak do ní půjde. Někdo z rodiny mu ji skutečně najde a dojedná mu pohovor. Bratr však upozorňuje, že nemá na pohovor co na sebe. Bratr však upozorňuje, že nemá na pohovor co na sebe. Oblečení, které měl při tom předchozím, se patrně propadlo někam do černé díry. Nebo do kanálu. A peníze na nové samozřejmě nemá.

Už to nezvládáte, a tak požádáte o pomoc dalšího člena rodiny, aby s bratrem oblečení pořídil. Máte štěstí, je ochotný se zapojit. Navrhuje, že dá — ne půjčí, dá, protože ví, že by se mu stejně peníze nevrátily — bráchovi peníze na oblečení a hodí ho někam na nákup.

Jenže když přijede, bratr s ním na nákup jít nechce. Nebo spíš než že by nechtěl, čeká, až za něj ostatní všechno rozhodnou. Neodpovídá na dotazy. A když už něco řekne, tak že neví. Neví, co si chce koupit, neví, kam chce jet nakupovat, neví, jak si vybrat oblečení. A vlastně se mu ani na žádný nákup nechce. Ví, že by tam měl dojít. Ale když ono je to tak náročné! A tak sedí v křesle, kouká někam do neznáma a čeká, až se ostatní domluví, co s ním. Končí to tak, že mu tento další příbuzný dá alespoň nějaké oblečení po sobě se slovy, že na to, aby někoho takhle do detailu organizoval, fakt nemá nervy.

Přes všechnu svou pasivitu se bratr na pohovor skutečně dostaví. Bylo sice potřeba mu ho připomínat a nakonec ho tam i odvézt, ale jde. A kupodivu práci dostane. Zřejmě se alespoň při pohovoru dokáže zaktivizovat, sebrat sílu, mluvit a jednat. Nastoupit má ale až od dalšího měsíce. Takže skoro další měsíc bydlení u vás. Ale tak fajn, zatím to s ním jde. A teď už snad konečně začne něco fungovat.

Mezitím mu volají z předchozí práce, že si má vyzvednout výplatu. On pro ni ale odmítá jet s tím, že nemá peníze na cestu, a nadává u toho na celý svět. A aby bylo jasno, pro tu výplatu si má dojet proto, že se bojí, že na účtu by mu ji hned zabavil exekutor. K tomu všemu má totiž exekuci. A ne zrovna malou. Samozřejmě vám také vysvětluje, že je v ní nevinně. Na dotaz, zda jich nemá více, tvrdí, že ne. Ale pro výpis si nepůjde. Stojí totiž peníze, neví jak a k čemu by mu to vlastně bylo, že?

Znovu tedy vyjednáte s příbuznými, aby někdo pomohl, tentokrát s odvozem pro výplatu. Zařizujete to vy. Protože teď už si brácha nechce zařizovat sám vůbec nic.

I když pracoval jen chviličku, vydělal si několik tisíc. Čekáte, že vám nějaké peníze dá, když ho už nějakou dobu živíte. Jenže to se pletete. Místo toho začne chodit do hospody a utrácet tam za chlast. K vám domů se pak vrací řádně alkoholově posílen. Naštěstí ne úplně na mol, ale páchne a má špičku.

Po pár dnech už žádné peníze nemá. Když už nemůže pít, upadá zase do své letargie a nic ho nezajímá. Většinu dne sedí a kouká do neznáma.

Na dotazy a pobídky ohledně hledání nového domova nereaguje. Ale podle některých lidí se prý nechal slyšet, že nic nehledá, protože všechno je drahé. Také se doslechnete, že mu jeden z přátel nabídl bydlení. Bratr nabídku odmítl. Když se ho zeptáte proč, nedokáže vám to vysvětlit. Začínáte mít strach, že u vás plánuje zůstat napořád. A začínáte mít strach, že ho budete i živit, protože ho vyhodí i z další práce. Kvůli chlastu, stejně jako z té původní.

On nikam nechce. Nechce nic. Všechno je moc složité. Zařídit si platné doklady je složité. Hledat bydlení je složité. Opatřit si výpis z rejstříku trestů je složité. A všechno je stejně k ničemu, protože jemu nikdo nepomůže.

Zato má oblíbené téma: za všechno můžou Ukrajinci. Kdyby jich tu nebylo, určitě by se o něj stát postaral. Jenže když přijde řeč na konkrétní pomoc a na to, co by pro ni musel udělat, zase nechce nikam jít, nikomu volat ani nic zařizovat.

Každý návrh má nějaké „ale“. A zatímco on vysvětluje, proč nic nejde a nemá smysl, vy dál zajišťujete jídlo, bydlení a všechno ostatní.

Stojíte před rozhodnutím: starat se o dávno dospělého bráchu, nebo dát přednost vlastní rodině. Vždyť s ním doma nemají děti dostatečný prostor. V noci špatně spí kvůli chrápání. A až povyrostou, těžko se tam vejdou.

Děti si navíc domů nemohou ani pořádně pozvat kamarády. Co by asi řekli na zanedbaného strýce v obnošených teplácích a jeho zálesácké ležení v dětském pokoji? Jinam se totiž nevejde.

Starší dítě si sem dřív pravidelně vodilo po škole kamarády. O víkendech tu často někdo i přespával. Teď už si domů nikoho nezve. A přestává chodit i k ostatním. Je mu hloupé, že jejich pozvání nemůže oplatit.

Navíc se o celé situaci dozvěděl pronajímatel vašeho bytu. Zatím nepodniká žádné kroky, ale rozhodně ho to netěší. Naléhá na vás, ať se bratra zbavíte.

Rádi byste situaci řešili za pomoci sociální služby. Nechcete ho vyhodit jen tak na ulici. Nechcete ho nechat napospas osudu. Jenže když se snažíte pomoc zajistit, narážíte na to, že bez jeho spolupráce se nikam neposunete.

Vidíte, že po psychické stránce není v pořádku. Vidíte jeho problémy s alkoholem. Ale on sám k lékaři ani k adiktologovi nepůjde. A všechno tak dál zůstává na vás.

Na podobných situacích je podle mě nejhorší právě to, jak postupně vznikají. Dotyčný za vámi nepřijde a neřekne na rovinu: „Je to blbý. Nemám kde bydlet, nemám práci, nemám peníze. Pomoz mi, prosím.“

Místo toho se u vás tak nějak nenápadně zabydluje a své problémy maskuje. Jedno přespání, jedna návštěva, jeden oběd. Že se k vám vlastně nastěhoval a vy ho živíte, si uvědomíte až v okamžiku, kdy už u vás nějaký čas bydlí. Možná až tehdy, když musíte sáhnout do úspor, protože živení dalšího dospělého člověka něco stojí.

V tu chvíli už jste si ale na situaci trochu zvykli. Nebo jste z ní vyčerpaní. A pravidla se nastavují mnohem hůř.

Kdyby od začátku říkal pravdu, mohli jste se dohodnout, jestli ho u sebe necháte. Na jak dlouho a za jakých podmínek. Jenže tahle dohoda nikdy neproběhla. Vy jste souhlasili s přespáním. S návštěvou. S pomocí do začátku dalšího měsíce. Nesouhlasili jste s tím, že budete na neurčito zajišťovat jeho život. Přesto už to děláte.

Nezvaný host si mezitím vyzkoušel, že ho u sebe necháte a o všechno se postaráte. Pravidla se nastavila nějak sama. Tedy spíš se všechno přizpůsobilo jemu. Však je přece na návštěvě, tak co by se žinýroval, že?

Nemusí za tím být od začátku promyšlený plán. Může se stydět, zapírat sám před sebou vlastní situaci nebo odkládat všechno, co je mu nepříjemné. Pro vás je ale výsledek stejný. Odpovědnost se postupně přesunula na vás, aniž jste se ji rozhodli převzít.

Možností pomoci přitom existuje celá řada. S psychickými obtížemi, závislostí, dluhy, bydlením i zvládáním běžného života. Nemusí jít jen o radu. Některé služby nabízejí praktickou pomoc, nácvik dovedností nebo doprovod.

Byť se dostupnost a kapacita služeb v jednotlivých částech republiky může lišit, zpravidla lze všude najít alespoň nějakou formu pomoci.

Problém nastává, když člověk v podobné situaci o pomoc nemá zájem. Když má pocit, že psychologa, psychiatra ani terapii nepotřebuje, protože jemu přece nic není. Za jeho situaci může válka, Ukrajinci a celý svět, který mu jen škodí. A stejně by mu to určitě nepomohlo. Zná přece tolik lidí, kterým to nepomohlo. A ještě víc takových, kterým pak bylo ještě hůř…

Když je přesvědčený, že své pití má pod kontrolou. Že v dluhové poradně stejně nic nevyřeší. Že mu nikdo nepomůže, protože nemá tu správnou barvu kůže a správnou národnost. Budou po něm jen chtít spoustu papírů, podpisů a běhání po úřadech. Nakonec to stejně nikam nepovede. Jen s tím ztratí spoustu času.

Anebo když se mu prostě nikam nechce či už na jakékoli řešení rezignoval.

Když totiž sám nechce, je úplně jedno, že žijete ve městě, kde je takových služeb a dalších možností spousta. Že přesně víte, kde se nacházejí, co poskytují a jaký je mezi nimi rozdíl. Násilím ho tam totiž vzít nemůžete.

A přitom tam přece nemusí přijít s hotovým plánem ani být od první chvíle odhodlaný změnit celý život. Součástí odborné práce může být právě navázání kontaktu a hledání motivace. Jenže když dlouhodobě odmítá i samotný kontakt, rodina jeho spolupráci nenahradí. Nemůže za něj chodit na terapii, přestat pít ani se přestěhovat.

Vy mu můžete najít poradnu. Nabídnout doprovod. Domluvit schůzku. Ale pokud na ni nepůjde, zůstáváte doma s člověkem, který pomoc odmítá — a zároveň dál potřebuje jíst a někde spát. A právě to zatím zajišťujete vy.

Ano, existují okolnosti, za kterých lze člověka hospitalizovat, vyšetřit nebo zajistit pobytovou péči i bez jeho souhlasu. Mají ale přesně stanovené podmínky. Samotné problémy, které popisujeme u bratra — pití, ztráta bydlení, pasivita a závislost na pomoci rodiny — k takovému zásahu nestačí.

Bratr má navíc exekuce. Tím, že u vás fakticky bydlí a má tam své věci, se vystavujete také riziku návštěvy exekutora. Nepotřebuje u vás mít trvalý pobyt a byt nemusí patřit jemu. Rozhodující je skutečné užívání bytu k bydlení, nikoli pouhá společenská návštěva.

Vaše věci nemají sloužit k úhradě jeho dluhů. Může se však stát, že se do soupisu dostanou. A pak budete zase něco řešit vy. Dokládat, co vám patří, a domáhat se vyškrtnutí svého majetku.

Takže už nejde jen o plnou ledničku, obsazené křeslo a probdělé noci. Jeho problémy mohou zasáhnout i vybavení vaší domácnosti.

A já se ptám: Je to takhle v pořádku? Je správné, že je člověk prakticky nucen starat se o někoho, o koho se starat nechce? Komu navíc ani nedokáže poskytnout dostatečnou odbornou péči? Že má vlastními penězi, časem a zdravím udržovat situaci, která dlouhodobě nefunguje?

Jistě, může přestat. Může říct, že bratr musí odejít. Jenže tím riskuje, že jeho blízký skončí na ulici. Že se jeho stav ještě zhorší. A že možná brzy zemře. Ano, není to jisté, že se to stane, ale je to možnost, se kterou pak musí žít.

Jak svobodné je tedy rozhodnutí přestat pečovat, když na druhé straně stojí takový strach? A proč má právě rodina nést odpovědnost za následky, kterým nemá pravomoci ani odborné možnosti zabránit?

Proč má mít člověk, který přišel o práci i bydlení, žije u příbuzných a bez jejich pomoci si nezajistí ani základní potřeby, právo odbornou veškerou pomoc odmítat, aniž by následovalo důkladné posouzení toho, co vlastně zvládá? Když má zjevné problémy s alkoholem, nezvládá někdy ani banální záležitosti a existuje podezření na psychické potíže? Když za něj ostatní musí hledat práci, domlouvat schůzky a řešit dluhy, protože sám nic z toho neudělá? A zvlášť když jeho každodenní přežívání závisí na někom, na koho už je toho moc?

Proč by ten, u koho bydlí, nemohl někam přijít, popsat situaci a říct: „Tohle už nezvládám. Potřebuji, aby někdo převzal její řešení.“

Nemusí to přece hned znamenat hospitalizaci v psychiatrické nemocnici. Mohlo by to začít odborným vyšetřením. Posouzením, co člověk dokáže sám, s čím potřebuje pomoci a proč pomoc odmítá. A pokud by k tomu byly závažné důvody a jasné zákonné podmínky, proč neuvažovat také o možnosti uložit mu povinnost spolupracovat s odpovídající službou?

Následovat by mohl konkrétní plán. Co se bude řešit, kdo s čím pomůže a do kdy mají být jednotlivé kroky splněné. Součástí by bylo i jednání s rodinou, případně mediace. Aby konečně zaznělo také stanovisko člověka, který poskytuje bydlení a péči: „Za těchto podmínek ti pomohu. Do tohoto data tu můžeš zůstat. Dál už nemohu, nechci.“

A služby by s člověkem potřebujícím péči pracovaly na tom, aby tu hranici přijal a našel jiné řešení. Pokud by přesto odmítl odejít, musela by existovat dostupná cesta k zákonnému vyklizení, v krajním případě i nucenému. S ochranou jeho práv, ale také práv těch, kteří mu původně nabídli dočasnou pomoc.

Přece nemůže být přijatelným výsledkem, že jeden člověk drží druhého ve strachu, co se stane, když se o něj přestane starat. Ať už ten tlak vytváří vědomě, nebo prostě nedokáže jinak fungovat.

Opravdu chce být bratr závislý na rodině s dětmi? Dívat se, jak kvůli jeho živobytí nezbývají peníze na potřeby jeho synovce a neteře? Jak se nevyspí, nemají soukromí a doma potkávají opilého strýce?

Možná si důsledky svého chování uvědomuje a přesto je přijímá. Ale možná se dostal do stavu, ze kterého se bez odborné pomoci nedokáže pohnout. Nedokáže začít, rozhodnout se, vydržet u jednotlivých kroků. A tak jen přežívá ze dne na den.

To potřebujeme zjistit. Spokojit se s tím, že řekl „nechci“, není odpověď na otázku, zda svůj život ještě dokáže řídit.

Možná už jen čeká na Godota. Nebo spíš na smrt.

Zdroje: