Hlavní obsah

Je dobře, že Modlitbu pro Martu zpívá další generace

Foto: chatgpt

Letos zazpívala Modlitbu pro Martu na Národní Ewa Farna. Narodila se až po revoluci a právě v tom její vystoupení vidím jako předání štafety. Sedmnáctý listopad má co říct i lidem, kteří tenkrát necinkali klíči.

Článek

David Řezník napsal, že si Ewa Farna mohla Modlitbu pro Martu odpustit. Podle něj by ji měla zpívat jen Marta Kubišová. A kdyby už sama nemohla vystoupit, raději by si na Národní poslechl její nahrávku. Tak jsem si ji pustila. Kubišovou s hudbou, Kubišovou bez hudby, Farnou bez hudby a nakonec Anetu Langerovou, taky bez hudby. A pokaždé to byla ta samá příšerná písnička. U Langerové snad o něco míň příšerná. Kdybych šla na Národní a mohla si vybrat, v jakém podání ji chci slyšet, vybrala bych si němé. [1]

To je samozřejmě otázka hudebního vkusu. Od Kubišové mám ráda jiné písničky. No dobře, znám jen jednu další, kterou zpívá sama. Ta se mi líbí. Její hlas mi jinak moc nesedí a Modlitbu pro Martu si pro radost nepustím. Chápu ale, proč se zpívá zrovna sedmnáctého listopadu. Je v ní přání míru a naděje, že se věci můžou změnit. A myslím, že lidem, kteří se sejdou na Národní, jde nakonec víc o tohle než o písničku samotnou.

Nahrávku si můžu pustit i doma

Martě Kubišové je čtyřiaosmdesát. Možná už nechce nebo nemůže vystoupit venku před zaplněnou ulicí. Její nahrávku si může kdokoli pustit doma. Když už se ale lidé sejdou v listopadu venku a čekají vestoje, letos ještě k tomu v dešti, připadá mi slavnostnější, když jim tu píseň někdo přijde zazpívat naživo. [2, 3]

Komu bylo v srpnu 1968 patnáct, tomu je dnes třiasedmdesát. Komu bylo patnáct v listopadu 1989, tomu je dvaapadesát. Ten věk zmiňuju proto, že jak ubývá pamětníků, ubývá i lidí, kteří tu píseň dobře znají právě z podání Marty Kubišové a mají její hlas spojený s tím, co sami zažili. Někomu stačí zaslechnout pár taktů a vybaví se mu, kde tenkrát byl nebo s kým tu písničku poprvé slyšel. Kdo se narodil po revoluci, může si pustit úplně stejnou nahrávku. Tu vzpomínku k ní ale nedostane. I proto mi dává smysl, když ji na Národní zazpívá někdo, koho už zná jeho generace. [2]

A chceme, aby na Národní chodili i mladší? Pak si vážně nedovedu představit, že jich ve větší míře nadchne představa, že budou v listopadu stát venku a čekat, až se pustí starý černobílý záznam, který zrní a šustí. Docela dobře si ale dovedu představit, že si někdo pustí video z letošní Národní prostě proto, že poslouchá Ewu Farnou. Po jejím vystoupení se ozval potlesk a cinkání klíčů. Třeba ho právě to přiměje zjistit, proč se tahle písnička zpívá zrovna sedmnáctého listopadu. [4]

Sedmnáctý listopad není hodina dějepisu

Představa, že se na Národní každý rok pustí jediná správná nahrávka, mi připadá trochu jako mumifikace. Pusťme si, jak to bylo tenkrát. Dojměme se nad tím, co tehdy lidé prožívali. A proboha, hlavně ať se nám z toho nic nedostane do dneška.

Jenže sedmnáctý listopad není ničí soukromý večírek, kde se sejdou lidé, kteří spolu něco zažili, a celý večer si vyprávějí, kdo kde tenkrát stál. A není to ani hodina dějepisu. Letos se u památníku zapalovaly svíčky a o pár kroků dál se debatovalo o tom, jak se lidé radikalizují na internetu nebo kam směřuje Slovensko. Obojí tam patří. Připomínáme si, co se stalo, protože nám pořád záleží na tom, jak se nám tu bude žít dál. [3, 5]

A co má k tomu říct Ewa Farna?

Ewě Farné je třiatřicet. Martě Kubišové bylo pětadvacet, když Modlitbu pro Martu poprvé nazpívala. Píseň byla rozepsaná už před vpádem vojsk, původně pro televizní seriál. Petr Rada text dokončil až po vpádu a Kubišová ji nahrála 23. srpna 1968. Záhy zazněla v rozhlase. Lidé tak slyšeli přání klidu a míru ve chvíli, kdy měli v ulicích cizí vojska. I proto pro ně ta písnička tolik znamenala. [2, 6, 11]

Ewa Farna si možná nedokáže přesně představit, co lidé prožívali, když se v srpnu 1968 probudili a v ulicích byly tanky. Já to taky znám jen z vyprávění. My si zase pamatujeme první dny po ruském vpádu na Ukrajinu. I u nás tehdy někteří lidé přemýšleli, kam by jeli a co by sbalili, kdyby museli odjet. A pak jsme tu začali potkávat lidi, kteří se tak doopravdy rozhodovat museli. V Polsku, ke kterému má Farna blízko a kde dlouhodobě vystupuje, se válčí hned za hranicemi. Ruské drony pronikly i do polského vzdušného prostoru. [6, 8, 9]

Když v únoru 2022 začala rozsáhlá ruská invaze na Ukrajinu, měla Farna doma dvouletého syna a v březnu se jí narodila dcera. Nevím, co jí tehdy běželo hlavou. Sama mám ale dvě děti a vím, jak moc to mění otázky, které si v takové chvíli kladu. Kdybych musela narychlo odjet, přemýšlela bych, kam je vezmu, co jim sbalím a jak jim vysvětlím, proč jedeme pryč. Najednou musím rozhodovat i za někoho, koho miluju a kdo se spoléhá na to, že se o něj postarám. [6]

Podobnou nejistotu jsme v úplně jiné situaci mohli zažít i za covidu. Nebo ji člověk zná z něčeho docela soukromého. Třeba když mu někdo blízký vážně onemocní a on mezitím musí dětem namazat svačinu a odpovědět jim na otázku, jestli bude všechno dobré. A sám přitom vůbec neví.

Právě to podle mě mají tyhle zkušenosti společné. Máte strach o někoho, koho máte rádi. Víte, že spoustu věcí neovlivníte, a stejně se musíte rozhodnout, co uděláte dnes. A bojíte se, že budoucnost, kterou jste si pro sebe a svoje děti představovali, se té vaší představě nebude ani vzdáleně podobat. Když pak slyšíte píseň, ve které někdo prosí o klid a mír, možná si vybavíte chvíli, kdy jste si ze všeho nejvíc přáli, aby vaši blízcí byli v bezpečí a abyste zase mohli plánovat dál než do zítřka. Takovou chvíli může znát i člověk, který se narodil dávno po roce 1968.

Štafetu musí převzít někdo další

Od srpna 1968 uplynulo osmapadesát let, od listopadu 1989 sedmatřicet. Lidé, kteří protestovali proti okupaci nebo cinkali klíči, nám pořád můžou vyprávět, proč jim tehdy stálo za to se ozvat. Ale přece na nich nemůžeme nechat i to, co bude se svobodou za dalších třicet let. Jestli nám má na těchhle věcech záležet i za jednu nebo dvě generace, musí si je vzít za své i lidé, kteří tenkrát ještě nebyli na světě.

Právě proto mi dává smysl, že tu písničku letos zazpívala Ewa Farna. Narodila se až po revoluci a stálo jí za to přijít na Národní a zazpívat ji naživo. Takhle si předávání štafety představuju. A je na nás, kdo jsme přišli po lidech, kteří tenkrát cinkali klíči, abychom se taky uměli ozvat, když nám na něčem záleží. Právě to bych chtěla předat i svým dětem. [6, 10]

A jestli se jim ta písnička bude líbit? To je mi celkem jedno. Mně pořád připadá hnusná. A stejně jsem ráda, že ji letos zazpívala Ewa Farna.

Zdroje

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz