Článek
Před pár dny jsme si s dětmi povídali o sametové revoluci. Dostali jsme se i k tomu, že před ní byly některé knížky, filmy a seriály zakázané. A spousta dalších se k nám vůbec nedostala. Pro děti jsem to zjednodušila tak, že jsme se s některými státy neměli rádi.
„Jako se teď nemáme rádi s Ruskem?“ zeptaly se děti. „Ano. Rusko napadlo Ukrajinu a to se nám nelíbí,“ zopakovala jsem fakt, který už naše děti vědí. Znají ukrajinské děti a vědí, proč musely odejít z domova. Povídali jsme si ale i o tom, že nám na Rusku vadí cenzura. Že stát rozhoduje, k jakým informacím se lidé dostanou, a trestá je za kritiku.
„Ale já mám ráda tu ruskou knížku po dědovi. Hlavně tu pohádku, jak Máša převeze medvěda. Nesedej na souček, neber si koláček!“ zarecitovala dcera ukázku z knihy Veselé pohádky a říkadla od Michaila Bulatova.
Ta knížka se dětem líbí. A zároveň je to i památka na jejich dědečka, mého tátu, který už nežije. Měl ji doma už jako malý kluk. Dnes má zažloutlé stránky a listy se místy trhají, ale pořád se k ní vracíme. Jako malá jsem ji měla ráda já a teď ji mají rády moje děti. Hlavně tu Mášu.
„Nezakážou nám ji?“ zeptala se dcera. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych nad odpovědí měla přemýšlet. „Ne, neboj, to rozhodně ne. Dneska se s nějakým státem můžeme nekamarádit a stejně si můžeme číst jeho knížky, poslouchat jeho hudbu nebo se dívat na jeho filmy.“
A pak si zrovna na 17. listopadu přečtu zprávu o zákazu Máši a medvěda na Ukrajině.
Pohádka jako hrozba
Zamrazilo mě. Ještě před pár dny jsem děti s naprostou samozřejmostí ujišťovala, že si ruskou pohádku můžeme číst, i když se nám nelíbí, co Rusko dělá. A teď čtu, že jiná Máša s jiným medvědem mají být nebezpeční tím, že v dětech vytvářejí příznivý obraz Ruska. Zrovna na výročí dne, kdy si připomínáme, proč je důležité mít svobodu.
Začala jsem číst dál. YouTube na Ukrajině zablokoval šestnáct kanálů, mezi nimi i zahraniční jazykové verze Máši a medvěda. Opatření navazuje na sankce vůči tvůrcům a distributorům seriálu, který ukrajinské úřady považují za nástroj ruského vlivu na děti. [1]
Chápu, že z Ukrajiny může ruská pohádka působit jinak než z našeho obýváku. Přesto mě šokovalo právě to zdůvodnění. Sympatický medvěd může dětem vylepšit mínění o Rusku, a proto jim k němu omezíme přístup? Najednou se mi vrátil ten dávný dětský pocit, když jsem slýchala o zakázaných knížkách a nechápala proč. Vždyť je to pohádka.
Pozor, medvěd je sympatický
Celé je to pro mě o to nepochopitelnější, že ta ruská propaganda byla alespoň ve starších dílech tak výrazná, až jsem si poměrně dlouho myslela, že jde o americký seriál s ruskou předlohou. Proč, to už nevím. Možná jsme ho sledovali v angličtině nebo měl anglické titulky. A jak jsem zjistila, ani zdaleka jsem nebyla jediná, kdo si to myslel. Pokud tam tedy propaganda byla, musela být mimořádně sofistikovaná. U nás doma dokázala dlouhodobě působit v utajení pod americkým krytím.
Podle ukrajinského ministerstva kultury seriál vytváří u dětí příznivý obraz Ruska. [2] A tady se zasekávám. Medvěd je sympatický, prostředí pohádky působí příjemně a dítě si k němu může vytvořit hezký vztah. Dobře. Ale proč má být samo o sobě špatně, že se mu v ruské pohádce něco líbí? Opravdu potřebujeme, aby mu na Rusku bylo protivné úplně všechno?
Já jsem měla medvěda ráda. Byl to docela fajn chlapík, který chtěl mít klid, a Máša mu ho nedopřála. Pokud se moje sympatie k medvědovi mají počítat jako sympatie k Rusku, zajímalo by mě, co se mi podle stejné logiky počítá za Mášu. Já bych s ní tedy bydlet nechtěla.
Naše děti mají rády oba. Přesto vědí, že Rusko napadlo Ukrajinu, a nelíbí se jim to. Znají ukrajinské děti a vědí, proč musely odejít z domova. Hodiny s ruskou pohádkou jim nijak nezabránily chápat, že se jejich kamarádům stalo něco špatného. A to oba jako batolata milovali Čajkovského. Po tak důkladné přípravě bych od nich čekala větší loajalitu ke Kremlu.
Máša zlobí. A co teprve Tom a Jerry?
Kromě údajné propagandy vadí i Mášino chování. Chrystyna Šabat, vedoucí Centra důstojnosti dítěte při Ukrajinské katolické univerzitě, ji kritizuje jako špatný vzor. Bere cizí věci, ničí majetek a nerespektuje odmítnutí. Její chování přitom spojuje s ruskou kulturou a přirovnává ji k malému Putinovi v hlavě každého Rusa. [3]
Ano, Máša není zrovna prototyp hodné holčičky. Ano, seriál není výchovný. Je to spíš taková mírnější verze Toma a Jerryho. Medvěd chce mít klid, Máša mu ho soustavně ničí a děti se smějí. Nenapadlo mě, že sledujeme výklad ruské národní povahy. Kdybych stejným způsobem posuzovala Toma a Jerryho, co bych si asi měla myslet o Američanech?
A po několika dílech výchovného Binga jsem si docela ráda pustila nevýchovnou Mášu. V pohádkách pro malé děti bývá tolik poučení, vysvětlování emocí a návodů na správné chování, že si od toho člověk občas rád odpočine. I rodič. Někdy se prostě chceme s dětmi zasmát tomu, co Máša medvědovi zase provede. Bez následného rozboru, jak měl správně nastavit hranice.
Kdo rozhodne za rodiče?
Přiznávám, že z Máši mi už děti vyrostly. Pustí si ji jen výjimečně, takže nejnovější díly jsem už asi nezachytila. Možná by mi na některém něco vadilo. Ale chtěla bych mít možnost se na něj podívat a rozhodnout se sama. Stejně jako rodiče, kteří ji dětem nepustí kvůli Mášinu chování, kvůli propagandě nebo prostě proto, že nechtějí podporovat ruské studio.
Právě u rodičovského rozhodnutí bych čekala, že to skončí. Jenže ukrajinské ministerstvo kultury uvedlo, že požádalo mezinárodní streamovací platformy o stažení ukrajinskojazyčné verze seriálu. Šéf Netflixu podle ministerstva potvrdil, že tato verze je na Netflixu nedostupná po celém světě. Přesný důvod její nedostupnosti zpráva neuvádí. Ministryně ale svou snahu zdůvodnila ochranou dětí před ruskou propagandou po celém světě. [4]
Chápu rodiče, kteří ruskou pohádku doma nechtějí. Chápu i snahu zabránit tomu, aby z jejího sledování mělo příjem ruské studio. Ale představa, že je potřeba před pohádkou chránit děti všude na světě, protože jim může být sympatické něco ruského, je pro mě za hranou. Co když si ji ukrajinská rodina žijící v Česku chce pustit ve vlastním jazyce? Proč se má někdo snažit tu možnost omezit i jí?
Když někdo v seriálu vidí propagandu, chci si jeho argumenty přečíst. Chci vidět konkrétní scény a posoudit je. Třeba mu dám za pravdu. Třeba pohádku vypnu. Ale právě možnost dojít k vlastnímu závěru je pro mě podstatná. Mám hluboký odpor k tomu, když někdo rozhoduje, k čemu se nemám dostat, protože by mě to mohlo nesprávně ovlivnit.
Najednou mi bylo zase osmnáct
Při čtení těch rozborů se mi vrátila vzpomínka na dobu, kdy jsem v osmnácti psala seminárku o poválečném vývoji v Československu. Pročítala jsem stará čísla Tvorby. Hodně starých čísel Tvorby. Dodnes si pamatuju ten odpor, který ve mně některé texty vyvolávaly. Film byl špatný, protože řešil obyčejné lidské osudy místo velkých politických otázek. Hlavní hrdinka byla málo proletářská. Všude se hledalo, jaké ideologické poselství si má člověk odnést a jestli je to poselství správné.
Tehdy jsem ty texty četla s uklidňující jistotou, že čtu o minulosti. Jako dítě jsem slýchala, že býval zakázaný Kája Mařík, Rychlé šípy nebo Řídících Márinka. Nechápala jsem proč. Vždyť tam není nic špatného. Co může někomu vadit na klukovi z hájovny nebo na partě kamarádů? Později jsem poznala ta vysvětlení o nevhodných hodnotách a ideologickém působení na děti. Moje původní otázka ale zůstala. Proč?
Teď se mi chce zeptat úplně stejně. Proč má dítě u pohádky přemýšlet politicky? Proč máme v každé postavě hledat něco, co údajně ohrožuje jeho morální vývoj, když se chce prostě jen zasmát? Musí každá zápletka vychovávat a každý medvěd projít prověrkou zahraničněpolitické přijatelnosti?
Připomíná mi to i absurditu kolem Několika vět. Lidé je veřejně odsuzovali, přestože jejich znění režim v oficiálních médiích nezveřejnil a mnozí ani nevěděli, co v nich stojí. [5] Já bych se s tím, co mám odmítat, chtěla nejdřív seznámit. Jinak možná jednou budu umět vysvětlit, jak nebezpečná Máša je, ale co v ní vlastně je, už vědět nebudu.
A hlavně se ptám, kde se to zastaví. Jak široce se dá použít argument, že nás něco může nevhodně ovlivnit? Když jsem četla o poválečném Československu, věděla jsem také, co následovalo. U omezování knížek, filmů a seriálů tehdejší režim rozhodně neskončil. Právě proto mě děsí, když si máme na podobný způsob rozhodování zvykat jako na rozumnou ochranu.
Co zůstane, až válka skončí?
Válka je děsivá věc. Bojíte se o své blízké, o to, jestli budete mít večer kam složit hlavu a zítra co k snídani. Vedle toho mě ale děsí i to, co válka dělá s lidským myšlením. Jak snadno se svět rozdělí na naše a cizí, jak samozřejmě začneme přijímat věci, které by nám ještě nedávno připadaly nepřijatelné. Ve strachu lze pochopit mnohé. O to těžší pak může být poznat, které hranice jsme už překročili.
Umírání a každodenní strach jsou bezprostřednější a naléhavější. Jenže válka jednou skončí a některé způsoby uvažování mohou zůstat. Mohou je převzít i děti, které ji samy nezažily, nebo lidé v zemích, kam boje nikdy nedošly. A právě toho se bojím. Že si na omezování svobody zvykneme jako na rozumnou ochranu a po skončení nebezpečí už nám ta svoboda ani nebude chybět.
Když přemýšlím o poválečném Československu, napadá mě, zda by se u nás bez zkušenosti druhé světové války komunismus prosazoval stejně snadno. Co všechno lidé po prožité hrůze přijmou v naději, že je někdo ochrání? A jak dlouho potom trvá získat zpátky svobodu, kterou při tom ztratili?
Doufám, že až válka skončí, bude se Ukrajina moct nadechnout. Že se děti budou moct bezpečně vrátit domů a rodiče přestanou každý den řešit, jestli je dokážou ochránit. A že spolu s bezpečím zůstane prostor i pro svobodu. Pro vlastní úsudek, nesouhlas a možnost rozhodovat o svém životě.
Přeju si, abychom si tuhle svobodu chránili i u nás. Abych mohla dětem dál s důvěrou říkat, že si smějí přečíst knížku, i když se někomu nelíbí, a vytvořit si na ni vlastní názor. Abych jim jednou nemusela vysvětlovat, proč jsme se té možnosti vzdali.





