Když vás stát chrání až k záhubě: Ještě jedno pivo

V prvním díle cyklu Když vás stát chrání až k záhubě jsme sledovali bratra, který přišel o bydlení a postupně se zabydlel u sestry. V dalším příběhu jsme poznali dívku, která jako dítě marně čekala, že za ní máma přijde. Po letech se dočkala. To už ale máma potřebovala pomoc od ní.

Předchozí díly:

Tentokrát se podíváme na to, jak se během jednoho manželství z manželova jeho „ještě jednoho piva“ stane starost pro tři generace.

Je noc a vy slyšíte, jak klíč už podruhé škrábne o zámek. Chvíli je ticho. Pak to zkusí potřetí. Ležíte a čekáte, jestli se mu podaří odemknout, nebo začne bušit. V dětském pokoji zavrže postel. Takže zase nejste vzhůru sama.

Brali jste se na začátku sedmdesátých let. Máte spolu tři děti. Když je střízlivý, bývá s ním i hezky. Jenže to je právě ono. Když je střízlivý. To pak třeba učí děti jezdit na kole. Běží za kolem, drží dítě za sedlo a slibuje, že ho nepustí. Pak ho pustí. A když se dítě po pár metrech ohlédne a zjistí, že jede samo, smějí se oba. Je to paráda.

Někdy pije míň, někdy vůbec. V těch lepších obdobích si na klid zvyknete docela rychle. Pak zase začne chodit do hospody častěji a častěji. A když je opilý, hezky s ním není. Nikdy.

S někým je legrace, když se opije. S ním rozhodně ne. Čím víc toho vypije, tím je agresivnější. Někdy přijde domů a má jen spoustu pitomých řečí. Jindy něco ve vzteku rozmlátí. A když se sejdou špatné okolnosti, s někým se v hospodě popere.

Jednou se opilý pustí do prasete. Druhý den ho jde nakrmit, jako by se nic nestalo. Vy si ještě dobře pamatujete, jak jste tam stála a přemýšlela, jestli máte zasáhnout. A co udělá, když zasáhnete.

Když se v hospodě popere nebo tam víc vyvádí, druhý den to ví celá vesnice. Už zdálky slyšíte, jak se o tom baví babky na zastávce. Když jdete kolem, zmlknou. Stačí ujít pár kroků a už vás zase probírají.

Děti to mají ještě horší. Ve škole se jich spolužáci vyptávají na podrobnosti. Někdy se jim kvůli tomu i smějí. A občas z toho mají problém i u učitelů. To když se jim táta popere s někým, s kým by neměl. S někým, kdo to má „politicky dobré“. Je přitom fuk, že si dali po kušně kvůli něčemu úplně jinému než politice.

V hospodě pracuje žena jeho bratra. A tak si tam připadá tak trochu jako pan domácí. Když má upito a dobrou náladu, zve ostatní na panáky. Občas někomu rovnou řekne, ať už jde domů, že to za něj zaplatí. Jenže když dojde na placení, často na to nemá.

A tak to zaplatíte vy. Je vám hloupé nechat v tom švagrovou. Pak jdete dětem koupit boty a v obchodě počítáte, jestli můžete vzít oba páry hned, nebo jestli jedny budou muset počkat do výplaty.

V obdobích, kdy pije víc, vám taky začnou mizet peníze z peněženky. Schováte ji do skříně. Najde ji. Schováte ji jinam. Zase ji najde. Nakonec střídáte tolik schovávaček, že ji kolikrát nemůžete najít ani vy.

Jednou vyndáte ze skříně všechno oblečení. Peněženka je přitom v troubě za pekáčem. Jindy se najde v boudě pod dekou nebo v mrazáku za sáčkem hrášku. Občas vám ji pomáhají hledat děti. A když si ji po nákupu zase pečlivě schováte a odpoledne potřebujete peníze podruhé, můžete začít od začátku.

Když se rozšíří platební karty, uleví se vám. PIN nezná. Vybíráte si po menších částkách, a když vyberete víc, peníze zase někam schováte. Při větším úklidu pak hluboko ve skříni najdete bankovky smotané v ponožkách. Potěší vás to. Ale hned zase přemýšlíte, kam je schováte tentokrát.

Párkrát vážně uvažujete o rozvodu. Kam byste se třemi dětmi šla? Z čeho byste platila bydlení? A pak si představíte, že se vás u soudu zeptají, proč se chcete rozvést. Budete tam muset cizím lidem vyprávět, co se u vás doma děje. Kdo všechno u toho bude? Co když to uslyší někdo, koho znáte? A co když tam přijde opilý a udělá scénu ještě před soudní síní?

A taky ho pořád máte ráda. Když se pár týdnů vrací domů rovnou z práce a večer si s dětmi povídá, říkáte si, že to třeba přece jen půjde. A pak zase ležíte potmě, posloucháte klíč v zámku a chce se vám brečet. A znovu si říkáte, jestli by ten rozvod přece jen nebyl lepší.

Po revoluci si našetříte na dovolenou u moře. Těšíte se, že teď už se dá cestovat, kam člověk chce. Když se vám cestování zalíbí, našetříte si zase a příště pojedete někam jinam. Jede s vámi i váš brácha.

Jednoho rána zjistíte, že se manžel ani brácha nevrátili z hospody. Slyšíte je chrápat, ještě než je uvidíte. Oba spí napříč na schodech a páchnou alkoholem. Stojí u nich policista. Čekáte, že vás seřve. On vám ale lámaně vysvětlí, že je hlídá, aby se jim nic nestalo. Klidně se prý máte jít koupat. On tu ještě chvíli zůstane.

Později zjistíte, že jim chybí brýle a docela dost peněz. Když jdete kolem hospody, zavolá na vás servírka. Brýle i peníze má u sebe. Radši jim je sebrala, když viděla, v jakém jsou stavu. Diví se, že vůbec někam došli.

Kdyby takhle dopadl jen brácha, asi byste se tomu časem zasmála. I tomu, jak vás policista poslal na pláž. Jenže manžela už jste v podobném stavu viděla mockrát. Máte na něj vztek. A zároveň vám běží hlavou, co byste dělala, kdyby se mu příště něco stalo. Domluvila byste se vůbec? Asi byste musela za delegátem. Už teď je vám trapně, když si představíte, jak mu vysvětlujete, proč za ním jdete.

Tentokrát jste měla štěstí. Příště ho mít nemusíte. Na další dovolenou už se vám nechce. Stačí, že jeho pití musíte řešit doma.

Když u vás zavřou hospodu, najde si jinou. Asi patnáct kilometrů daleko. Spojení je mizerné, a tak chce odvézt. Když ho nikdo nevezme, objedná si drahý taxík nebo vyrazí pěšky. Už je starší. Někdy ujde pár kilometrů a dál nemůže. Jindy se do hospody dostane, ale večer už bez pomoci nedojde ani k autu.

Kolem šedesátky má už taky vážnější cukrovku. Když vám jeho kumpáni z hospody zavolají, že se neudrží na nohou a mluví z cesty, nevíte, jestli je opilý, jestli mu klesl cukr, nebo ho má naopak moc vysoký. A klidně může být opilý a k tomu mít problém s cukrem.

Když vám zase volají z hospody, říkáte si, že tam došel sám, tak ať se taky sám dostane domů. Pak vám ten člověk na druhém konci zopakuje, že se manžel ani nezvedne ze židle. A vy už přemýšlíte, kdo pro něj dojede.

Pokud můžete, jezdíte pro něj sama. Když máte noční, voláte dětem. Pak onemocníte a přestanete řídit. Dětem teď voláte častěji. Je vám hloupé je zase vytahovat z domu. A na něj máte vztek, protože moc dobře ví, komu budete volat, až se sám domů nedostane.

Jednou pošlete vnučky. Starší má čerstvě řidičák, mladší je asi deset. Říkáte si, že před holkami snad nebude dělat scény. Třeba se zvedne hned, jak je uvidí.

„Ještě jedno pivo. Počkejte. Ná, dej si limču. Nechceš pohár? Tak aspoň čokošku.“

Dvě hodiny jsou v trapu a vnučky ho pořád nedostaly z hospody. Nakonec jim pomůžou chlapi od vedlejšího stolu. Taky mají dost upito. Drží ho z obou stran a zkoušejí ho posadit do auta. Poprvé jim spadne na chodník vedle auta. Podruhé ho dostanou na sedačku, ale zase z ní sjede na zem. A když už to vypadá, že ho konečně usadili, vypadne druhými dveřmi rovnou na silnici. Zvednout ho jim pomůže ještě jeden cizí chlap.

Celou cestu domů pak děda holkám nadává.

„A ségra ani nevzala kýbl,“ postěžuje si mladší vnučka, když se vrátí. „Máma vždycky bere kýbl. Co kdyby zvracel? Já se pro něj ještě vrátila. Na všechno abych myslela já.“

Až teď se dozvídáte, že už s mámou pro dědu párkrát jela. Dřív prý stačilo říct mu, že už chce domů, a on se zvedl a šel. „Dneska už na mě taky nedal,“ pokrčí rameny. Příště prý zamknou dveře na druhé straně auta, aby děda zase nevypadl. Limču si nedá, protože se jí pak chce na záchod a ten je tam hnusnej. A vezme si knížku. Dvě hodiny se tam jinak nedají vydržet.

Když děda spadl, měla o něj strach. To vám taky řekne. Ale že by pro něj příště nejela, ji vůbec nenapadne. Jednou jede máma, podruhé ségra, a když je potřeba, jede i ona.

Vy jste ji tam poslala v naději, že se před ní bude stydět. Teď stojíte v kuchyni a posloucháte desetiletou holku, jak vám vysvětluje, co všechno si příště musí pohlídat.

Starší vnučka pro něj pak opravdu jezdí pravidelně. Často prostě nemá kdo jiný jet. A skoro pokaždé je problém dostat ho z hospody. Dceru poprosíte, ať s sebou alespoň tu mladší už nebere. Máte výčitky kvůli dětem i vnučkám. Ale slova té mladší vás zasáhla víc než stížnosti starší. Vyděsilo vás, s jakou samozřejmostí mluvila o tom, co udělá příště. Jako by stačilo pamatovat na kýbl a zamknout správné dveře.

Podle dcery už tam mladší od té doby nejela. Jen si nejste jistá, jestli to tak opravdu je, nebo vám doma už nechtějí přidělávat starosti.

Jenže i o tu starší máte starost, když pro něj jezdí sama. Nabídnete jí, že pojedete s ní. „To víš, že jo. Akorát se s dědou pohádáte a on tam naschvál zůstane ještě o hodinu dýl. Pak se ti tam udělá špatně a budu vás mít na krku oba.“

Napadne vás, že kdyby si našla kluka, mohl by občas jet s ní. Aspoň by na to byla ve dvou. No jo, ale co by si o ní pomyslel, kdyby ho večer poprosila, ať jí pomůže dostat opilého dědu z hospody?

Ke stáří už je tak nemocný, že přestane pít. Pořád kouří. A na bolesti má předepsané silné opioidní kapky, které ho dokážou úplně „sjet“. Když už se nemůže opít, dá si aspoň kapky, říkáte si. Chce je častěji, než je má brát. Začne je „mlsat“, jak tomu říkáte.

Věříte mu, že ho to bolí. Jenže vám to připomíná, jak se dřív dožadoval ještě jednoho piva. Teď chce ještě pár kapek, i když do další dávky zbývá ještě dost času. Bojíte se, že už bez nich nedokáže být, stejně jako dřív nedokázal být bez pití. A tak je schováváte.

Jednou přijde čas na dávku a vy víte úplně přesně, že jste ty kapky uklidila někam, kde je určitě nenajde. Jen si nemůžete vzpomenout kam.

Peněženku už hledat nemusíte. Teď hledáte kapky.

„Vždyť si jen zašel na pivo.“ V Česku ta věta zní docela nevinně. Zpráva o alkoholu v České republice za rok 2024 uvádí, že pravidelné pití považuje za přijatelné 31 procent lidí. U hospodského stolu jste za velkorysého chlapa, který ostatním koupí panáka. Doma mezitím někdo počítá, kolik zbude na boty. A o pár let později vnučka kontroluje, jestli je v autě kýbl.

Když se ptám, proč pro něj pořád někdo musí jezdit, dobře vím, proč nakonec jedou. Mají ho rádi. Zlobí se na něj. Mají ho plné zuby. A stejně jim vrtá hlavou, co se stane, když ho tam dneska nechají. Ten strach se v rodině rozděluje podobně jako odvozy. Časem připadne kus i dětem.

Podle mě by rodina měla mít možnost požádat o odborné posouzení dřív, než dojde k dalšímu průšvihu. A za jasně stanovených podmínek by mělo jít léčbu i nařídit. Začínalo by se ambulantně. O pobytové léčbě by se rozhodovalo až tehdy, kdyby ambulantní nestačila a odborné posouzení ukázalo, že je pobyt potřeba. Při posouzení by měli dostat slovo i blízcí, kteří vědí, co se děje doma.

Pořád se vracím k tomu, jak si ta desetiletá holka stěžuje, že ségra nevzala kýbl. „Na všechno abych myslela já.“ Řekne to stejným tónem, jako kdyby ségra zapomněla klíče. Příště vezme kýbl sama. A přibalí si knížku.

Až z hospody zavolají příště, co má ta žena udělat? Řeknou jí, že se manžel ani neudrží na nohou. Sama už pro něj jet nemůže. Když ho tam nechá, bude se bát, že se mu něco stane. Když pro něj pošle vnučky, bude se bát i o ně. Nikdo by neměl být postavený před volbu, jestli riskovat, že se něco stane manželovi, nebo do té situace znovu poslat vlastní vnučky.