Když vás stát chrání až k záhubě: Je to přece máma — první část

V minulém díle cyklu Když vás stát chrání až k záhubě jsme sledovali příběh bratra bez domova, jehož problémy postupně převzala rodina. Tentokrát se podíváme na vztah matky a dcery. Začneme v dětství, kdy péči potřebovala dcera. A skončíme ve chvíli, kdy se po letech u jejích dveří objeví máma.

Je vám jedenáct, jste ve škole a najednou si pro vás přijde nějaká paní v doprovodu policie. Dozvídáte se, že odteď budete bydlet v dětském domově. Jste v šoku. Do dětského domova nechcete. Chcete zůstat s mámou. Nejste už žádné malé dítě, takže si uvědomujete, co k tomu vedlo. Víte, že doma to mělo do ideálu fakt daleko. Ale stejně byste chtěla zůstat s ní.

I když si našla toho nového přítele, který je jen o pár let starší než vy, a je to fakt divné a trapné. I když do něj nacpe skoro všechny peníze z dávek. Kupuje mu drahé sprchové gely, deodoranty, parfémy, pěny na holení a vody po holení. A vy pak kolikrát nemáte ani pořádně co jíst.

I když vás nedávno zmlátila, protože jste vešla do obýváku. Tam přece nesmíte. Tam smí jen máma, její přítel a nejstarší sestra. A i když jste k Vánocům dostala jen obnošené tričko z bazaru.

Prostě je to máma. Jinou nemáte. A chcete být s ní.

Z pěti dětí nakonec skončíte v dětském domově jen vy. Nejstarší sestra už je dospělá a zůstává u mámy. Ostatní sourozenci odcházejí ke svým otcům nebo k příbuzným z jejich strany.

Vašeho tátu ale neznáte. Máma o něm nemluví a vy o něm vlastně nic nevíte. Neznáte ani jeho příbuzné. Někde možná máte ještě druhou babičku a dědu, ale netušíte, kdo jsou a kde žijí.

Babička s dědou z máminy strany si vás k sobě chtějí vzít. Jenže děda je zrovna po operaci, sotva se pohybuje po bytě a babička mu se vším pomáhá. Nejdřív potřebují zvládnout jeho návrat z nemocnice. Říkají vám, že jakmile na tom bude trochu lépe, půjdete k nim. Máte se tedy na co těšit. Jen zatím nevíte, jak dlouho to bude trvat.

Do dětského domova za vámi máma nechodí. Ze začátku čekáte, že přijde. Ptáte se, jestli se neozvala. Přemýšlíte, co jí budete vyprávět a na co se jí zeptáte.

Jenže nepřichází. Ani další týden. Za některými dětmi přijede návštěva, přiveze jim sladkosti nebo je vezme na procházku. Vy zatím hledáte vysvětlení. Máma toho má asi moc. Třeba nemá peníze na cestu. Třeba přijde příště.

A pak začnete přemýšlet, jestli není něco špatně s vámi. Možná jste jí měla víc pomáhat. Méně odmlouvat. Neměla jste jí vyčítat, že vám nedala peníze na vložky. Vždyť říkala, že nemá. Mohla jste si nějak poradit a nedělat jí další starosti. Možná se na vás pořád zlobí. Možná proto nepřišla. Kdybyste byla hodnější, třeba by tu teď byla.

Konečně si vás babička s dědou berou domů. Zařídili vám pokoj a nechali ho vymalovat růžově. Máte vlastní postel. U mámy jste spaly tři děti na rozloženém gauči a každou noc se přetahovaly o místo.

Dokonce vám pořídili i vlastní psací stůl s otáčecí židlí. Chvíli se na ní točíte a zkoušíte páčku, kterou si můžete nastavit výšku. Všechno si prohlížíte a skoro se bojíte uvěřit, že je to opravdu pro vás.

Vedle postele máte malou lampičku. Můžete si večer číst a zhasnout, až budete sama chtít. Nemusíte čekat na ostatní ani nikoho prosit, aby ještě chvíli nechal rozsvíceno.

A babička vám říká, že si na nástěnku nad stolem můžete pověsit, co budete chtít. Fotky, obrázky, plakát oblíbeného zpěváka. Je to přece váš pokoj. Váš. To slovo se vám líbí ze všeho nejvíc.

Jenže ani s babičkou a dědou to není úplně jednoduché. Netrpíte hlady, ve škole máte zaplacené všechno potřebné a i s oblečením je to lepší. Na žádné módní kousky to stále není, ale alespoň vás nic neškrtí a nic z vás nepadá. Když potřebujete nové boty nebo zimní bundu, nemusíte se bát, že za to zase dostanete vynadáno.

Babička s dědou vás mají rádi a snaží se vám věnovat. Jsou ale už starší, mají zdravotní problémy a na výchovu dívky v pubertě tak nějak nestačí. Některým věcem, které vás trápí, nerozumějí. A vy jim je neumíte vysvětlit. Jste ráda, že vás vzali k sobě, a nechcete působit nevděčně. Tak raději o lecčems ani nemluvíte.

Když začnete mít problémy s učivem, sami vám moc neporadí. Něco už si nepamatují, něco se sami nikdy neučili. Babička má dvouletý učňák a děda základní školu. Chtěli by vám pomoct, ale nevědí jak. Sedí s vámi nad učebnicí, čtou zadání pořád dokola, jenže nakonec si s ním nevíte rady nikdo. Na doučování zase nejsou peníze.

A tak nakonec v osmé třídě propadáte. Ne ani tak proto, že byste na učení neměla, ale nikdy vás v něm nikdo soustavně nepodporoval. Navíc jste často měnila školu. S mámou kvůli stěhování pětkrát, potom kvůli pobytu v dětském domově a při stěhování k babičce s dědou zase.

Pokaždé jiná třída. Jiní učitelé. Někde se už probíralo něco, k čemu jste se v předchozí škole ještě nedostali. Jinde jste znovu poslouchala to, co už jste znala. A do toho jste se pořád snažila nějak zapadnout.

Navíc vás trápí ještě jedna věc. K babičce a dědovi jezdí máma. Když přijde poprvé, máte radost. Těšíte se, že jí ukážete pokoj. Že jí budete vyprávět, jak se máte. Třeba se jí také stýskalo. Jenže máma si sotva prohlédne, co jí ukazujete, a už se posadí k babičce a dědovi. Začne vyprávět, co zase potřebuje zaplatit. Nemá na nájem. Nemá na jídlo. A jestli jí nepomohou oni, tak už opravdu neví. Vy čekáte, až na vás přijde řada. Až se zeptá na školu. Na kamarády. Na to, jaké to bylo v dětském domově. Jenže na vás sotva promluví. A když už začnete něco vyprávět sama, za chvíli se zase mluví o jejích problémech. Máma sem totiž nejezdí za vámi. Jezdí si pro peníze.

Prarodiče jí přispívají na oddlužení. Bez jejich pomoci by jí na splátky nevycházely peníze. A k tomu jí dávají každý měsíc tak dva tři tisíce na jídlo a další výdaje. Víte, že babička s dědou nemají peněz nazbyt. Slyšíte, když přemýšlejí, co ještě mohou zaplatit a co bude muset počkat. Nechcete po nich žádné zázraky. Jen vás někdy napadne, proč pro mámu peníze nakonec vždycky nějak najdou.

A stýská se vám po sourozencích. Doma jste se hádali, přetahovali o místo na gauči a lezli si na nervy. Teď byste byla ráda i za to.

U těch mladších chápete, proč se nevídáte. Jsou u svých příbuzných daleko od vás a sami nemohou rozhodovat, kam pojedou. Ani vy za nimi nemůžete jen tak vyrazit. Ale nejstarší sestra by mohla. Mohla by přijet s mámou. Podívat se, kde teď bydlíte. Sednout si k vám do pokoje a chvíli si povídat. Nepřijede. A bolí to.

Ani s kamarády to není úplně jednoduché. Ze začátku vlastně moc nevíte, jak se s ostatními bavit. Jak se přidat k hovoru. Co říct, když se vás někdo na něco zeptá. Jak poznat, jestli si s vámi chce povídat, nebo se vám spíš směje. Na kamarádství totiž nejste moc zvyklá. Než jste se v jedné škole s někým trochu sblížila, už jste se zase stěhovali. Postupně jste se přestala tolik snažit. Stejně byste za chvíli byla někde jinde.

Ostatní děti navíc mají úplně jiné zážitky. Vyprávějí si o dovolené u moře. Vy jste u moře nikdy nebyla. Vlastně jste nikdy nebyla na žádné dovolené. Mluví o lyžování, o kroužcích, o tom, jak byly s rodiči o víkendu v kině. Vy přemýšlíte, čím byste do hovoru přispěla.

Že vám babička slíbila zaplatit doučování, ale máma ty peníze zrovna nutně potřebovala? Že se vám stýská po sourozencích? Nebo že vůbec nechápete, proč se tak dlouho řeší, která značka bot je lepší? Pro vás je hlavní, že mají správnou velikost, neteče do nich a v zimě vám v nich není zima.

Tak raději mlčíte. Nevíte, jak se do hovoru zapojit. A když už něco řeknete, podle pohledů ostatních máte pocit, že jste zase řekla něco divného. Pro ostatní jste prostě ta divná. Ta nová, která skoro nemluví, nemá hezké oblečení a pořádně neví, o čem je řeč.

Čas běží. Je vám čtrnáct a u babičky s dědou už bydlíte pár let. Pořád jste jim vděčná, že si vás vzali k sobě. Víte, že se snaží. Nechcete jim přidělávat starosti. Jenže zároveň se na ně čím dál častěji zlobíte. Na doučování peníze nejsou. Na něco hezčího na sebe také ne. Ale pak přijede máma, chvíli si stěžuje a babička zase otevře peněženku. Přitom už jste mockrát viděla, že to, na co peníze tak nutně potřebovala, nakonec stejně nezaplatila.

Když se ozvete, slyšíte, že je to přece jejich dcera. Nemohou ji nechat jen tak. A vy jste co?

Někdy vás napadne i to, že ji takhle vychovali právě oni. Tak proč jí pořád všechno prochází, zatímco vám se vysvětluje, že musíte být rozumná?

V té době si konečně najdete partu. A také kluka. Nejdřív s nimi jen postáváte venku. Posloucháte, o čem se baví, a moc toho nenamluvíte. Ale oni vás příště zase zavolají. Ptají se, jestli přijdete i zítra. A když nepřijdete, tak se po vás shání. Tohle neznáte. Někdo s vámi počítá.

Uvědomujete si, že ta vaše parta je poněkud problémová. Záškoláctví, alkohol, cigarety, marihuana nebo extáze a drobné krádeže jsou tu normální. Jenže je vám s nimi dobře. Nemusíte předstírat dovolenou u moře ani vysvětlovat, proč nemáte značkové boty. Někteří to mají doma podobně.

A váš kluk o vás stojí. Chce s vámi být, obejme vás, poslouchá vás. Když mu vyprávíte o mámě, řekne, že je to pěkně na nic. Nezačne vám hned vysvětlovat, že to určitě nemyslela špatně a že byste ji měla chápat.

Na alkohol se většinou skládáte. Na levné čůčo není potřeba tolik a občas vás někdo pozve. Nějaké peníze ale přece jen potřebujete. Někdy tedy vynecháte oběd a peníze, které jste na něj dostala, si necháte. Jindy ušetříte za autobus. Nejdete do školy, nebo se s někým z party svezete stopem. Jednou dostanete peníze na školní výlet, ale místo něj strávíte den venku s ostatními s party, peníze padnou na alkohol a cigarety.

A občas vezmete babičce nebo dědovi peníze. Poprvé je vám z toho špatně. Víte, že jim ubližujete. Pak si ale vzpomenete, kolik zase dali mámě. Ta je utratit nerozumně může. Vy musíte pořád chápat, uskromňovat se a být vděčná. Tak tentokrát nebudete.

Ten vztek vám na chvíli pomůže zahnat výčitky. Doma se pak babičce raději moc nedíváte do očí. S partou na to ale nemusíte myslet. Konečně nejste ta divná holka, která nikam nepatří. Máte své místo. Máte kluka. Máte za kým jít. A nechcete o to přijít.

Nakonec v necelých šestnácti otěhotníte. Nějakou sexuální osvětu jste vlastně ani neměla. Babička s dědou o takových věcech nemluvili. Ve škole vám sice něco říkali, ale moc jste neposlouchala. Znělo to až příliš jako učení. A místo preventivního programu jste šla s partou do herny.

Ze začátku vám tak ani nedojde, že byste mohla být těhotná. Nepravidelnou menstruaci jste zatím nikdy moc neřešila. A věřila jste příteli, že stačí, když si dá pozor. Nestačilo.

Je září a blíží se vaše šestnácté narozeniny. Po opakování osmé třídy jste pořád ještě na základce. Právě jste nastoupila do devítky, když si konečně uděláte těhotenský test. Objeví se dvě čárky. Chvíli na ně jen koukáte. Pak začnete počítat, kdy jste vlastně měla poslední menstruaci. Nejste si jistá. Víte jen, že už je to dlouho. Místo plánování narozeninové oslavy přemýšlíte, jak to říct babičce s dědou.

Při vyšetření se dozvíte, že jste těhotná už několik měsíců. Na interrupci na vlastní žádost už je pozdě. Na jaře v deváté třídě porodíte. Dítě si necháte, a tak místo na střední školu zůstáváte doma se synem.

Jedna pozitivní věc ale přece jen nastala. Máma si našla nového frajera a odstěhovala se s ním neznámo kam. Nejezdí si už ani pro peníze. Nový partner ji živí. Babička s dědou už jí nepřispívají ani na oddlužení, protože se na něj nakonec vykašlala. Peníze navíc teď věnují vám a vašemu dítěti. Ve výsledku se tedy máte lépe, než jste se kdy měla.

A zjišťujete, že vás péče o malého syna i přes váš nízký věk naplňuje.

Mateřství vás zklidní. Rychle dospíváte. Není to vždycky jednoduché, ale chcete, aby se váš syn měl dobře. Aby měl doma jídlo, čisté oblečení a někoho, na koho se může spolehnout. Aby nemusel přemýšlet, jestli na něj vůbec něco zbude.

Postupně si najdete nového partnera, který se k vám i k vašemu dítěti chová hezky. A později také práci, která vás baví. Máte jen základní školu, ale umíte zabrat, a tak si vyděláváte i docela slušné peníze. Dokonce se vám podaří udělat si řidičský průkaz a pořídit si vlastní auto. Ojeté, ale stále ještě slušné.

Na rozdíl od své mámy, která měla pět dětí, máte jen jedno. A snažíte se mu co nejvíc věnovat. Můžete mu koupit, co potřebuje. Zaplatit školní výlet. Udělat mu hezké Vánoce. Konečně zažíváte stabilitu a klid.

Jenže do tohoto poklidu jednoho zazní zvonek. Jdete otevřít. A zjistíte, že přede dveřmi vašeho domu stojí vaše máma.

Už pár let jste ji neviděla. Ani netušíte, jak zjistila, kde bydlíte. Má na sobě ošuntělou péřovku, tepláky a na nohou pantofle, byť je prosinec a venku sníh. V rukou drží igelitku, ze které čouhá nějaké další oblečení. A pod levým okem má modřinu.