Hlavní obsah

GTA VI hrají i děti. Nemusí z nich vyrůst vrazi, aby jim hra mohla škodit

Foto: chatgpt

GTA VI nabízí fascinující svět, ve kterém můžete téměř všechno. Právě proto chápu, proč děti tolik láká. Sama jsem GTA hrála. Jenže některé vlastnosti, které z něj dělají výbornou hru pro dospělé, mohou být problémem pro děti.

Článek

Škola žertuje, děti hrají a rodiče?

Vsetínská základní škola Sychrov 97 se rozhodla reagovat na vydání dlouho očekávané hry GTA VI poněkud netradičně. Na sociálních sítích připomněla žákům, že školní docházka je stále povinná, nedokončená mise není důvodem k absenci a získání pěti hvězdiček ve hře neznamená, že si hráč zaslouží pochvalu od ředitelky. O jejím vtipném oznámení informovala také česká média.

Přiznávám, že mě to pobavilo. Připadá mi sympatické, když škola dokáže reagovat na zájmy dětí s humorem. Jenže potom jsem se nad celou věcí zamyslela. GTA VI je hra určená dospělým. Přesto se její vydání stalo událostí, kterou intenzivně prožívají i školáci. A nemusí jít jen o dospívající.

Asi před půl rokem za mnou přišly moje děti s tím, že by chtěly GTA. „Ani náhodou,“ odpověděla jsem. „To je hra pro dospělé.“ „Ale my už jsme ji hrály! A líbila se nám!“

Ukázalo se, že si GTA V vyzkoušely u kamaráda. Mluvily hlavně o ježdění autem, takže vlastně ani nevím, co všechno ve hře dělaly. Svoje děti ale znám. Jsou velmi citlivé na rozlišování toho, co je pro děti a co pro dospělé. Syn například odmítá pít i kolu, protože ji považuje za nápoj pro dospělé. A když jim nějaký film připadá příliš dospělácký, samy ho odmítnou sledovat, obvykle s výrazem naprostého znechucení. Proto předpokládám, že kdyby ve hře narazily na něco opravdu nevhodného, nejspíš by se jim to nelíbilo.

Podstatné je ale něco jiného. Ke hře určené dospělým se dostaly úplně běžně, aniž bych jim ji sama dovolila. Maminka kamaráda byla doma, hned ve vedlejším pokoji, a zjevně jí nepřipadalo nijak zvláštní, že si malé děti hrají GTA. Přitom moje děti nejsou ani desetileté.

A vlastně se tomu ani nedivím. Spousta dětí má starší sourozence, kamarády nebo rodiče, kteří počítačové hry hrají. A ne všichni dospělí přikládají věkovému hodnocení stejnou váhu.

Nedávno jsem navíc absolvovala zajímavý rozhovor se svým dvanáctiletým synovcem. Vůbec nedokázal pochopit, proč svým dětem GTA nedovoluji. Vždyť on ho přece hrál už dávno! Podle jeho vyprávění někdy kolem deseti let, možná ještě dříve. A jeho spolužáci také. Dokonce mi tvrdil, že GTA běžně hrají i mladší sourozenci jeho kamarádů, kterým ještě nebylo ani deset.

Mluvil o tom s takovou samozřejmostí, jako bych svým dětem nezakazovala hru určenou dospělým, ale nějakou naprosto běžnou součást dětství. Skoro to vyznívalo tak, že kdo GTA nehraje, jako by mezi ostatní ani nepatřil. Samozřejmě nevím, nakolik jsou jeho zkušenosti reprezentativní. Ale utvrdily mě v tom, že GTA rozhodně není jen záležitostí dospívajících a dospělých.

A než mě někdo začne obviňovat, že jsem zapšklá matka, která by nejraději zakázala všechny počítačové hry, ráda bych něco vysvětlila. Já totiž GTA hrála. A byla to jedna z nejlepších her, jaké jsem tehdy poznala.

Lepší simulátor života než samotní Simíci

Už si přesně nepamatuji, jestli mi tehdy bylo sedmnáct, osmnáct, nebo devatenáct let. Pamatuji si ale, že jsme jedny prázdniny strávili přibližně tři týdny hraním GTA: San Andreas. Hra byla kamarádova, střídali jsme se u počítače a byla to naprostá pecka.

A co mě bavilo nejvíc? Ta neuvěřitelná svoboda. Mohla jsem krást auta, jezdit po městě, nakupovat oblečení, chodit s postavou do posilovny, nechat ji ztloustnout a potom zase zhubnout. Mohla jsem se jen tak toulat a dělat věci, které s hlavním příběhem neměly téměř nic společného. Dokonce mi tehdy připadalo, že GTA dokáže simulovat život lépe než Simíci, kteří jsou k tomu přímo určení.

Nebavilo mě jen plnit mise. Bavilo mě v tom světě existovat. Když kamarád viděl, jak mě baví toulat se po San Andreas a objevovat jeho možnosti, doporučil mi Second Life. Prý by mě mohlo bavit. Navíc bylo zdarma, takže nebyl důvod ho nevyzkoušet.

Second Life umožňovalo vytvářet si vlastní virtuální život, nakupovat, navazovat vztahy a dělat spoustu činností podobných těm skutečným. Nakonec mě ale příliš nebavilo. Pokud si dobře vzpomínám, dost se tehdy sekalo.

Ta podobnost obou her mi ovšem utkvěla v paměti. Obě nabízely něco, co mě fascinovalo: možnost nejen plnit úkoly, ale jednoduše existovat v jiném světě a rozhodovat o tom, jak v něm budu trávit čas. A právě na to jsem si vzpomněla při přemýšlení o GTA VI.

Když je virtuální život zajímavější než ten skutečný

GTA VI nabízí rozsáhlý svět, ve kterém se hráč může pohybovat, řídit auta, sportovat, poznávat město i okolní přírodu. Hlavními postavami jsou Jason a Lucia, jejichž životy se odehrávají ve světě kriminality, ale zahrnují také osobní vztahy a docela běžné činnosti. O přitažlivosti a vývoji celé série píše také Reflex v článku GTA není hra pro děcka.

A to je přesně princip, který mě kdysi na San Andreas tak uchvátil. Nejde jen o realistickou grafiku. Mnohem zajímavější mi připadá, jak realisticky funguje samotný herní svět. Ve fantasy hře si pořídíte kouzelný meč, naučíte se míchat lektvary a vyrazíte bojovat s drakem. V GTA si můžete koupit oblečení, řídit auto, věnovat se sportu nebo prožívat vztahy postav. Tedy činnosti, které známe ze skutečného života. A virtuální světy obecně umožňují také vyzkoušet si život, jaký ve skutečnosti nemáme.

Představte si dvanáctiletou dívku, která touží po určitých šatech, ale rodiče jí je nedovolí nosit. Nebo není spokojená se svým vzhledem. Prostřednictvím virtuální postavy může zkoušet podobu a životní styl, které jsou pro ni ve skutečnosti nedostupné. Nebo si představte kluka, který není ve škole příliš oblíbený. Nemá mnoho kamarádů, nevyniká ve sportu a připadá mu, že o ničem nemůže rozhodovat. Zato ve hře může být úspěšný, bohatý, mocný a svobodný.

A co když se jim takový svět začne líbit víc než ten skutečný? Odpoledne v něm tráví hodiny. Večer sleduje videa. Druhý den ve škole s kamarády probírá, co zažil a co plánuje podniknout. Najednou se jeho skutečný společenský život může do značné míry točit kolem života virtuálního.

Samozřejmě se to může stát také u Minecraftu nebo World of Warcraft. A nemusí na tom být nic špatného. Hry mohou poskytovat odpočinek, přátelství i prostor pro tvořivost. Jenže u GTA mě znepokojuje kombinace dvou věcí. Jeho svět se v mnoha ohledech podobá tomu skutečnému. A zároveň v něm jsou násilí, drogy a kriminalita běžnou součástí života.

Nejen střílet. Také šňupat kokain a osahávat tanečnice

GTA VI získalo evropské věkové hodnocení PEGI 18 a americké Mature 17+. Proč, to člověk rychle pochopí z oficiálního popisu ESRB.

Hráči mohou používat různé zbraně, napadat protivníky, policisty i civilisty. Násilí je realisticky zpracované, včetně krve a drastických zranění. Podrobný evropský klasifikační popis, o němž informoval například Video Games Chronicle, zmiňoval také amputace končetin nebo stětí hlavy.

A pak jsou tu drogy. Hra obsahuje jejich užívání i obchodování s nimi. Objevuje se marihuana, kokain a další látky. Podle zveřejněných klasifikačních informací může hráč některé drogy užívat přímo prostřednictvím své postavy, včetně šňupání kokainu.

A sexualita? Hra obsahuje nahotu, sexuální situace, striptýzové kluby i soukromé tance. Při některých z nich může hráč ovládat dotýkání tanečnic na prsou, jak uvádí také novozélandský klasifikační úřad.

A teď si představte dvanáctiletého kluka, který prostřednictvím ovladače rozhoduje, že jeho postava sáhne tanečnici na prsa. Mně to připadá poněkud šílené. Ne proto, že bych považovala lidské tělo nebo sexualitu za něco špatného. A už vůbec ne proto, že bych si myslela, že z kluka automaticky vyroste člověk, který nebude respektovat hranice druhých.

Ale proč bychom měli dvanáctiletému dítěti takovou interaktivní zkušenost vůbec nabízet? Jistě, rodič mu to může vysvětlit. Jenže není jednodušší mu zatím takovou hru nepořizovat?

Dítě ví, že je to jen hra. Jenže to ještě nic neznamená

Často slýchám argument, že děti přece nejsou hloupé. Vědí, že jde jen o hru a že skutečný život funguje jinak. Jenže rozpoznat fikci není totéž jako být vůči ní imunní. Mám s tím vlastní zkušenost, byť z úplně jiného prostředí.

Moje děti svého času propadly Kouzelné Berušce a Černému kocourovi. Zpočátku mi to připadalo moc hezké. Vyráběly si vlastní mirákula, zapojovaly do hry snad všechny plyšáky a vymýšlely nejrůznější příběhy. Fantazie jim pracovala naplno a já na tom neviděla nic špatného.

Jenže postupně se začalo něco měnit. V pohádce existuje akuma, která dokáže využít negativní emoce člověka a proměnit ho v někoho zlého. A moje děti najednou začaly vidět akumu téměř za každým projevem nelibosti. Přitom nešlo o to, že bych doma hystericky vyváděla. Stačilo úplně klidně říct, že se na ně zlobím. A bylo zle. Místo abychom si vysvětlili, proč se zlobím a co by měly udělat, začaly děti vyvádět, jako bych právě podlehla zákeřnému padouchovi. Někdy se dokonce zavřely v pokoji a volaly tatínkovi, protože se bály. Najednou s nimi nešlo normálně řešit ani běžné situace. Tam, kde jsme si dříve mohli promluvit a domluvit se, nastoupil příběh z pohádky. Nakonec jsem její sledování na nějakou dobu omezila.

Samozřejmě tím nechci tvrdit, že je Kouzelná Beruška nebezpečná pohádka. Ani že moje zkušenost dokazuje psychologické účinky GTA.

Jenže díky ní vím, že dítě může dobře rozumět tomu, že příběh je vymyšlený, a přesto si z něj začít půjčovat pravidla pro vysvětlování skutečného života. A přitom mluvíme o kreslené pohádce, jejíž fantastický svět je na první pohled odlišný od reality. Děti ho navíc pouze sledují, samy neovládají jednání postav. Přesto se jim některé principy příběhu začaly promítat do běžných rodinných situací.

A právě proto mě zajímá, jak může na děti působit hra, která nabízí svět mnohem podobnější tomu skutečnému a umožňuje jim v něm aktivně jednat. Nemusí přitom jít o nic tak nápadného, jako když moje děti začaly za každým projevem nelibosti vidět akumu. Vliv může být mnohem nenápadnější.

Dítě nemusí začít napodobovat postavy GTA. Může si ale postupně vytvářet zkreslené představy o tom, jak běžně fungují vztahy, jak často lidé porušují zákony nebo co všechno patří k dospělému životu.

Když se něco stane běžným, přestane nám to připadat tak špatné?

Nemyslím si, že dítě po hraní GTA automaticky zatouží po kokainu. Nemusí si dokonce ani myslet, že drogy jsou dobré. Ale co když mu začnou připadat běžné? Co když se mu postupně vytvoří představa, že užívání kokainu je něco, s čím se člověk v dospělém životě setkává téměř na každém kroku?

V sociální psychologii se rozlišuje mezi tím, co lidé považují za běžně rozšířené, a tím, co považují za společensky přijatelné. Tento rozdíl popisují například výzkumy Roberta Cialdiniho a jeho kolegů. Dítě může dobře vědět, že krást auta se nesmí, a přesto získávat zkreslenou představu o tom, jak časté je jejich kradení.

Jenže tím to podle mě nekončí. Pokud mi něco začne připadat běžné, může se postupně měnit i moje představa o závažnosti takového jednání. Jestliže mám pocit, že kokain užívá kdekdo, nemusí mi jeho užívání připadat tak výjimečné nebo alarmující. Pořád mohu vědět, že jde o nebezpečnou drogu. Jen už mě možná nebude tolik znepokojovat, když zjistím, že ji někdo užívá. A od toho už je jen krůček, aby dítě zkusilo drogu samo. Vždyť na to přece zase až tak nic není.

GTA je satira. Ale pochopí ji desetileté dítě?

Tady musím uznat jednu důležitou věc. GTA není jen bezmyšlenkovité oslavování kriminality. Celá série dlouhodobě pracuje se satirou americké společnosti. Vysmívá se konzumerismu, posedlosti penězi, celebritám, médiím, korupci nebo společenským stereotypům.

Dospělý hráč může vidět, že autoři některé jevy záměrně přehánějí, aby na ně upozornili. Jenže pochopí to stejně desetileté dítě?

Představme si dvě možné interpretace stejného herního světa. Dospělý vidí karikaturu společnosti, ve které se všechno točí kolem peněz, úspěchu a moci. Dítě vidí fantastická auta, drahé oblečení, luxusní život a hrdiny, kteří si mohou dělat téměř cokoliv.

Když fandíte zločincům a radujete se z jejich úspěchu

Hlavními postavami GTA VI jsou Jason a Lucia, dvojice zapletená do kriminálního světa. Hráč sleduje jejich příběh, rozhoduje o jejich jednání a prožívá jejich úspěchy i neúspěchy. A protože jsou hlavními postavami, je přirozené, že jim do určité míry fandí. To přece známe z filmů. Kolikrát jsme drželi palce zlodějům nebo jiným antihrdinům, přestože bychom jejich jednání v realitě odsoudili?

Jenže hra přidává další rozměr. Hráč není pouze divák. Sám se podílí na tom, co se stane. Loupež se podaří? Má radost. Unikne policii? Uspěl. Získá peníze? Může si pořídit další věci.

Nejde o to, že by si dítě po několika hodinách hraní muselo říct, že chce být zločincem. Ale co když si začne s kriminalitou spojovat především dobrodružství, vzrušení, úspěch a svobodu?

Skutečný zločinecký život přitom rozhodně nevypadá jako nekonečná přehlídka drahých aut, večírků a úspěšných loupeží. Má oběti, právní následky a často velmi nepříjemnou každodenní realitu.

Co na to věda? Něco si z virtuálního světa skutečně odnášíme

Nechci tvrdit, že počítačové hry vyrábějí násilníky. Vztah mezi násilnými hrami a skutečnou agresivitou je dlouhodobě zkoumán a výsledky nejsou tak jednoznačné, jak se někdy prezentuje. Zajímavější mi připadají výzkumy zaměřené na jiné projevy chování.

Například dlouhodobá studie výzkumného týmu Jaye Hulla z roku 2014 sledovala souvislosti mezi hraním her oslavujících riskování a pozdějším chováním dospívajících. Výzkumníci zjistili souvislosti s některými projevy rizikového chování, například užíváním alkoholu a cigaret nebo delikvencí.

Takový výzkum samozřejmě nedokazuje, že GTA způsobí konkrétní chování. Ukazuje ale, že otázka možného přenosu postojů z herního prostředí do skutečného života není úplně vycucaná z prstu.

Zajímavé jsou také výzkumy virtuálních světů, například již zmíněného Second Life. Jedna studie zjistila, že uživatelé mohli ve virtuálním světě lépe uspokojovat některé psychologické potřeby než ve skutečném životě. Další experimenty ukázaly, že vlastnosti virtuální postavy mohou za určitých okolností krátkodobě ovlivňovat i chování skutečného člověka.

Desetileté dítě není malý dospělý

Někdo namítne, že záleží na vyspělosti konkrétního dítěte. A já souhlasím. Jenže vyspělost není totéž co inteligence. A schopnost rozlišovat fikci od skutečnosti ještě neznamená, že dítě dokáže kriticky zpracovat všechny společenské, sexuální nebo morální souvislosti, se kterými hra pracuje.

Desetileté dítě se stále učí rozumět vztahům, pravidlům, rizikům a fungování společnosti. Starší dospívající už zpravidla mají více zkušeností a širší společenský rozhled. Ani u nich ale nemusí být připravenost na konkrétní obsah samozřejmá.

Právě proto existují věková doporučení. Nejsou dokonalým měřítkem vyspělosti každého jednotlivce, ale upozorňují na charakter obsahu. A když hra získá hodnocení PEGI 18, neznamená to, že mladší dítě nezvládne ovládání nebo nepochopí herní úkoly. Znamená to, že obsahuje materiál určený dospělým.

Nemusí z něj vyrůst vrah

Když jsem před lety hrála San Andreas, bavilo mě krást auta. Nikdy jsem ale neměla potřebu nějaké auto skutečně ukrást. Proto rozhodně nechci tvrdit, že z dětí, které hrají GTA, vyrostou zločinci. Ani že každé dítě musí taková hra negativně poznamenat.

Jenže právě proto, že GTA znám, také vím, jak nesmírně přitažlivý jeho svět dokáže být. A myslím si, že bychom měli velmi pečlivě zvažovat, kdy do něj děti pustíme. Nejde jen o násilí, drogy nebo sexualitu. Jde také o to, jaké představy si dítě vytváří o skutečném světě. Co začne považovat za běžné, co za přijatelné a co za závažné. Jaké chování mu připadá zábavné a jaké vztahy normální.

Samozřejmě nemohu rozhodovat za ostatní rodiče. Každý zná své dítě nejlépe a má právo posoudit, co mu dovolí a co ještě ne. Ale chtěla bych všechny rodiče o něco poprosit. Rozhodujte se. Opravdu se rozhodujte.

Použité zdroje

Informace o GTA VI a věkové vhodnosti

  1. ESRB: Grand Theft Auto VI – Rating Summary – oficiální americké věkové hodnocení a popis obsahu hry.
  2. Classification Office New Zealand: Grand Theft Auto VI – informace o násilí, drogách a sexuálním obsahu.
  3. Video Games Chronicle: GTA 6 rating pulled after revealing sex scenes and drug use – zpráva o zveřejněném evropském klasifikačním popisu hry.
  4. Reflex: GTA není hra pro děcka – historie série, její přitažlivost a satirický charakter.
  5. Blog iDNES.cz: Jeden den bez docházky svět nezboří. Škola kazí největší herní událost roku – reakce na oznámení vsetínské školy.

Odborné studie

  1. Hull a kol. (2014): A Longitudinal Study of Risk-Glorifying Video Games and Behavioral Deviance – souvislosti mezi hraním rizikově laděných her a chováním dospívajících.
  2. Psychological Needs and Virtual Worlds: Case Second Life – uspokojování psychologických potřeb ve virtuálním prostředí.
  3. Yee, Bailenson a Ducheneaut (2009): The Proteus Effect – vliv podoby avatara na chování.
  4. Cialdini, Reno a Kallgren (1990): A Focus Theory of Normative Conduct – rozdíl mezi tím, co považujeme za běžné, a tím, co společnost schvaluje.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz