Článek
Kdo je nějaký Kozub?
Poprvé jsem na jméno Štěpán Kozub narazila na facebookové stránce Život s autistkou. Její autorka se tam rozčilovala nad výrokem jakéhosi komika, který děti ze speciální školy označil za „degeny“.
Přiznám se, že moje první reakce byla poněkud jiná, než by se asi očekávalo. Říkala jsem si, proč se tolik rozčilovat kvůli nějaké no-name celebritě.
Netušila jsem totiž, kdo Štěpán Kozub je. Nedokázala jsem si k jeho jménu přiřadit žádnou tvář. Zato jsem měla z nějakého záhadného důvodu naprosto jasnou představu, že jde o pána kolem šedesátky.
Pak jsem zjistila, že je mu třicet.
Podívala jsem se tedy, v čem vlastně hrál. A světe, div se, některé seriály jsem viděla! Jenže v nich měl menší role. Nějaký podezřelý, možná zavražděný, zkrátka někdo, koho jsem patrně zahlédla, ale rozhodně si ho nezapamatovala.
A tak jsem díky aféře zjistila, že existuje slavný český herec a komik, kterého jsem dosud úspěšně ignorovala. Aniž bych se o to vůbec snažila.
Slavný pro koho?
Na celé situaci je přitom něco docela komického. Autorku stránky Život s autistkou a její rodinu bych pravděpodobně poznala na ulici. O jejich životě toho vím relativně dost. Zato Štěpána Kozuba bych nejspíš bez povšimnutí minula. A přitom je to on, kdo vyprodává velká vystoupení a koho sledují statisíce lidí.
Jenže každý z nás žije v trochu jiné sociální bublině. Někdo sleduje komiky, jiný sportovce, další influencery a někdo třeba rodiny vychovávající děti s postižením.
Člověk může být pro jednu skupinu obrovskou celebritou a pro jinou naprosto bezvýznamným cizincem. A když se tyhle světy na chvíli protnou, může z toho vzniknout docela zajímavé nedorozumění.
Proč mě vlastně nenaštval?
Před několika lety jsem v souvislosti s Gretou Thunbergovou zaznamenala vyjádření nějakého psychologa či psychiatra. Ten se pustil do vysvětlování autismu a podle mého názoru přitom nakecal tolik odborných nesmyslů, že mě skutečně rozčílil.
Jeho jméno si už nepamatuji. Ale vadilo mi, že člověk vystupující jako odborná autorita šíří o autismu tvrzení, která považuji za odborně nesprávná. Od takového člověka totiž očekávám, že bude vědět, o čem mluví.
Jenže pan Kozub? Ten je komik. Není to speciální pedagog, psycholog ani odborník na vzdělávání dětí se zdravotním postižením. A alespoň z jeho vystoupení nemám důvod usuzovat, že by o této problematice věděl něco zásadního. Proč bych tedy měla jeho výroku přikládat nějakou odbornou váhu?
Někomu to připadá vtipné. Jinému trapné. Dalšího to urazí a někomu se z toho udělá vyloženě nevolno.
Já bych ráda věřila, že těch posledních dvou skupin je dnes už více než lidí, které si podobným humorem získá.
Ostatně výrokem o dětech ze speciálních škol nám pan Kozub neřekl prakticky nic o těchto dětech. Zato nám něco naznačil o sobě a o tom, jaký humor považuje za vhodný pro své publikum. A možná také o sociální bublině, pro kterou takový humor vytváří.
Možná se jen nevyzná v odborné terminologii
Ale nechci být nespravedlivá. Možná se pan Kozub jen trochu ztratil v označování lidí s postižením. Ono to totiž není vůbec jednoduché.
Kdysi se v odborné terminologii používaly výrazy jako idiot nebo imbecil. Dnes jde o nadávky. Později se běžně mluvilo o mentální retardaci. I toto označení je dnes postupně nahrazováno jinými, například mentálním postižením či poruchou vývoje intelektu. A já bych se vůbec nedivila, kdyby se za pár desítek let měnila terminologie znovu.
Takže i lidé z oboru někdy přemýšlejí, jaký výraz je právě aktuální. Co potom chudák komik?
Možná jen sáhl po označení, které má pro tyto děti běžně ve slovní zásobě. Nebo se dokonce snažil být ohleduplný. Třeba mu slovo „degen“ připadalo jako poměrně slušný eufemismus a v běžném životě zná označení ještě mnohem barvitější.
To samozřejmě nevím. A vlastně mě ani příliš nezajímá, jaká slova používá v soukromí. Zajímá mě spíš to, co se rozhodl říct veřejně.
Pane Kozube, ta nepřesnost!
A přece jenom bych k vašemu vystoupení měla jednu zásadní výhradu.
Víte, pane Kozube, já jsem autistka. A mám takový drobný problém s nepřesnostmi. Takže zatímco se ostatní rozčilují nad tím, že jste děti ze speciální školy urazil, já se nemohu přenést přes něco úplně jiného.
Jak jste mohl být tak strašně nepřesný? To nešťastné slovíčko bych vám snad ještě odpustila. Ale když už jste se rozhodl urážet děti ze speciálních škol, mohl jste si alespoň zjistit, koho vlastně urážíte!
Svým označením jste totiž všechny hodil do jedné skupiny, jako by šlo výhradně o děti s mentálním postižením. Jenže školy označované jako speciální základní školy1 mohou mít také třídy pro děti s průměrnou inteligencí. Například pro děti se specifickými poruchami učení nebo se zrakovým postižením.
A vy jste se ani nezeptal, děti s jakou diagnózou ta paní vlastně učí! Ona vám řekla, že učí na základní speciální škole. A vy jste měl okamžitě jasno. Takže jste část dětí z té své urážky úplně odstřelil. Ani jste jim nedal šanci se do ní kvalifikovat!
Pane Kozube, to je přece neuvěřitelná nepřesnost. Když už máte potřebu ty děti urážet, dělejte to alespoň pořádně. Zjistěte si, koho vlastně urážíte. A příště svůj slovník laskavě rozšiřte také o „hluchoně“, „sleponě“ a další kategorie. Přece nechcete, aby se některé děti ze speciální školy cítily opomenuté! Jedna věc je urážka, pane Kozube. Ale druhá věc je diskriminace!
A teď zase každý do své bubliny
Pokud bylo záměrem, aby se o panu Kozubovi dozvěděli i lidé, kteří ho dosud neznali, pak se to rozhodně povedlo. Jeho existenci jsem zaznamenala dokonce i já. A to už je opravdu co říct.
Jestli ale očekával, že tím získá další fanoušky, kteří začnou sledovat jeho tvorbu, pak u mě nepochodil. Za pár měsíců si možná vzpomenu, že nějaký komik kdysi urážel děti ze speciálních škol.
Ale na to, jak že se jmenoval? Když se mi bude opravdu dařit, vzpomenu si, že nějak podle zubů.
Zubatý? Zub? Zubák?
1. Poznámka: Základní škola speciální je samostatný druh školy určený žákům s určitými speciálními vzdělávacími potřebami. Některé školské instituce však pod společným názvem „speciální základní škola“ provozují také třídy běžné základní školy pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami, například se závažnými poruchami učení nebo se zrakovým či sluchovým postižením. Samotný název instituce tedy nemusí vypovídat o intelektových schopnostech všech jejích žáků.





