Má mít člověk právo žít na lavičce? Debata, které se bojíme

Když došlo k úpravám laviček v parku u hlavního nádraží v Praze tak, aby na nich nebylo možné dlouhodobě přespávat, okamžitě zazněla kritika této takzvané „nepřátelské architektury“. Argument je srozumitelný: zhoršování podmínek lidem bez domova přece není řešení.

Jenže právě tady se debata zjednodušuje. Přespávání na lavičkách není řešením bezdomovectví. Není důstojné, není bezpečné a není udržitelné. Pokud ho začneme brát jako stav, který je třeba chránit, ve skutečnosti legitimizujeme problém, který by měl být pouze přechodný.

Abstraktní argumenty se výrazně liší od zkušenosti lidí, kteří se v okolí Hlavní nádraží Praha pohybují denně. Popisují konkrétní situace: nepořádek, zbytky jídla, zvratky, někdy i injekční materiál a především nepředvídatelné chování části osob.

Reakce na takové prostředí není ideologie, ale přirozený instinkt. Lidé zrychlují krok, nesedají si, vyhýbají se. Prostor tím přestává plnit základní funkci – být dostupný a použitelný pro všechny.

Lavičky mají sloužit veřejnosti: lidem čekajícím na vlak, seniorům, rodičům s dětmi. Ve chvíli, kdy se stanou fakticky nevyužitelnými, přestávají být „pro všechny“.

A dopad to má i na skupiny, které v debatě téměř nezaznívají. Pro starší a nemocné lidi není lavička komfort, ale podmínka pohybu. Pokud ji nemohou použít, veřejný prostor se pro ně uzavírá.

Je správné vnímat složitost situace lidí bez domova. Není ale možné ignorovat dopad na ostatní. Ve chvíli, kdy jeden typ zranitelnosti začne vytlačovat jiný, přestává být prostor sdílený.

Empatie nemůže být jednostranná. Nemůže znamenat, že jeden zranitelný člověk vytlačí druhého.

Zajímavé je, jak se mění naše reakce podle kontextu. Pokud člověk v bytě dlouhodobě pije, dělá nepořádek a obtěžuje okolí, je to jasně vnímané jako problém vyžadující řešení – často i léčbu.

Jakmile se stejné projevy přesunou do veřejného prostoru, začnou být častěji vysvětlovány a tolerovány. Pochopení je na místě, ale nemělo by znamenat rezignaci na to, že určité chování je problematické bez ohledu na místo.

Veřejný prostor má svá pravidla. Pokud je poruší běžný člověk, následuje sankce. V některých situacích se ale pravidla přestanou vymáhat – lidé ustoupí, vyhnou se konfliktu.

Vzniká paradox: pravidla existují, ale neplatí pro všechny stejně. A to nepomáhá nikomu.

Současný přístup nevznikl náhodou. Je do značné míry reakcí na minulost.

Ve 20. století nebylo výjimečné, že lidé byli proti své vůli umisťováni do psychiatrických zařízení – někdy oprávněně, jindy problematicky. V některých případech byla psychiatrie zneužívána i k potlačování nepohodlných osob.

Na to následovala silná reakce: důraz na práva jednotlivce, jeho autonomii a omezení zásahů zvenčí.

Současně probíhal proces deinstitucionalizace – rušení velkých ústavů a přesun péče „do komunity“. Myšlenka byla správná: více svobody, méně izolace.

Jenže praxe ukázala, že:

👉 služby v terénu nejsou vždy dostatečné
👉 a část lidí se ocitla mimo systém

Dnešní stav je tedy výsledkem dobrého úmyslu – ale nedotaženého systému.

Na tento vývoj navázalo současné pojetí humanity, které klade silný důraz na autonomii jednotlivce. Člověk má právo rozhodovat o svém životě, i když tato rozhodnutí vedou k jeho zhoršování.

Jenže právě zde se objevuje napětí.

V situacích, kdy člověk není schopen svou situaci zvládat a objektivně posoudit – například kvůli závislosti nebo vážnému psychickému onemocnění – se i nadále trvá na tom, že jeho rozhodnutí musí být respektováno.

Je to ještě respekt, nebo spíše rezignace?

V celé debatě je ještě jeden rozměr, který se neříká úplně nahlas, ale je v ní přítomný. Jako by se od veřejnosti očekával určitý typ reakce – nejen pochopení, ale i přijetí.

Jako by správný postoj měl být takový, že člověku přítomnost lidí bez domova nevadí. Že ji bere jako přirozenou součást městského života.

Jenže právě tady se idealizovaná představa rozchází s realitou.

Většina lidí se v takovém prostředí necítí komfortně. Ne proto, že by postrádala empatii, ale proto, že reaguje na konkrétní situaci. Na nepořádek, na zápach, na nepředvídatelné chování.

Je přirozené, že si lidé drží odstup. Že si nesednou tam, kde by jinak seděli. Že se vyhýbají místům, kde se necítí bezpečně.

Tyto reakce nejsou selháním empatie. Jsou projevem základních lidských hranic.

Někdy pak celá debata působí, jako by cílem nebylo problém řešit, ale spíše ho ponechat viditelný. Jako by součástí současného pojetí humanity bylo přesvědčení, že tyto situace mají zůstat ve veřejném prostoru – aby byly na očích.

I za cenu, že:

Je fér připomenout, že v Česká republika existuje relativně široká síť sociálních služeb – noclehárny, azylové domy, terénní programy. Systém není dokonalý, ale existuje.

Pokud se někdo dlouhodobě nachází mimo něj, jeho situace bývá složitější – závislosti, neléčené potíže, odmítání spolupráce.

Právě zde naráží čistě dobrovolný model pomoci na své limity.

Nechat věci být se může jevit jako respekt ke svobodě. V praxi to ale často znamená uzavření v režimu, ze kterého je čím dál těžší se dostat ven.

Prohlubují se problémy a šance na návrat klesá.

Nezasahování tak není neutrální. Má konkrétní důsledky.

Zkusme si odložit obecné principy a představit si konkrétní situaci. Na lavičce leží někdo nám blízký – dítě, partner, sourozenec. Je zjevné, že nezvládá svou situaci.

Chtěli bychom, aby společnost řekla: „má právo tam zůstat“?

Nebo bychom raději chtěli, aby někdo zasáhl a pomohl mu – i za cenu, že to nebude úplně komfortní?

Odpověď bývá v takové chvíli překvapivě jednoznačná.

Debata o lavičkách je ve skutečnosti debatou o něčem jiném: jak definujeme pomoc a jaké hranice jsme ochotni nastavit.

Skutečná humanita nespočívá jen v tom, že necháme věci být.
Spočívá v tom, že hledáme způsob, jak situaci změnit k lepšímu – pro všechny, kterých se týká.