Článek
Jela jsem s Madlenkou vlakem. Taková ta obyčejná cesta. Batůžek, svačina, tisíc otázek „kdy už tam budeme“ a já v režimu „hlavně ať si sedneme“.
A pak přišlo to, co mě vlastně ani nepřekvapilo. Spíš zarazilo. „A jízdenku pro dítě máte?“ Ano, mám. Musím mít. I když Madlenka zatím neplatí, protože jí ještě nebylo šest let.
Na první pohled to dává smysl. Každý cestující má mít jízdenku. Pořádek musí být. Evidence musí být. Systém musí fungovat. Jenže pak se na to podíváš z druhé strany. To dítě neplatí. Nikdo na něm nevydělává. Nikdo nepřijde o peníze, když lístek nemá.
Začala jsem nad tím přemýšlet víc, než bylo asi nutné. Kolik takových lístků se denně vytiskne? Kolik dětí jede vlakem? Kolik z nich má ten svůj „nulový“ lístek? Kolik papíru, kolik inkoustu, kolik elektřiny stojí něco, co nemá žádnou finanční hodnotu?
Nechci z toho dělat ekologickou katastrofu. Jeden lístek nic neznamená. Ale tisíce denně? Desítky tisíc týdně? To už najednou není úplně nic.
A pak je tu ještě jedna rovina. Ta, která mě zajímá asi nejvíc. Co tím vlastně učíme děti? Že musí dodržovat pravidla. To je v pořádku. Ale taky je učíme, že některá pravidla existují, aniž by dávala smysl. Že je potřeba mít lístek, který nic neřeší. Který nic nemění. Který je jen potvrzením, že systém proběhl podle pravidel.
Možná to má svůj důvod. Možná jde o statistiky. O přehled. O kapacitu. O kontrolu. Možná. Ale stejně mi v hlavě zůstává jedna otázka: Kolik věcí v našich životech děláme jen proto, že „se to tak dělá“? Kolik papírů tiskneme, kolik formulářů vyplňujeme, kolik pravidel dodržujeme, aniž bychom se někdy zastavili a zeptali se: „Dává to ještě smysl?“
A ten malý lístek pro dítě, které jede zdarma, je vlastně docela dobrý symbol. Není problém. Není to nic, co by někoho zásadně trápilo. Ale je to přesně ten typ detailu, na kterém je vidět, jak snadno se smysl může ztratit a zůstane jen systém. A možná právě takové maličkosti stojí za to občas zpochybnit. Ne proto, abychom všechno bourali. Ale proto, abychom si připomněli, že pravidla by měla sloužit lidem. Ne naopak.
A pak je tu ještě jedna věc. České dráhy jsou státní firma. A stát po nás, právem, chce, abychom byli ohleduplní. Abychom třídili odpad, šetřili zdroje, přemýšleli nad tím, co a proč děláme.
Jenže příklad by měl jít shora. Proč by lidé měli omezovat zbytečný odpad, když ho ve velkém produkuje systém? Proč bychom měli šetřit, když stát sám šetřit neumí – nebo nechce?
Nejde o jeden lístek. Jde o princip. O to, že drobnosti, které nedávají smysl, se sčítají. A když se sčítají dostatečně dlouho, přestaneme je vnímat. A pak už nám nepřijde zvláštní vůbec nic.
