Článek
Ne nějak extra vtipný, ale pobavil mě. V reálu mohl být třeba vtipnější, záleží na tom, jakým tónem přesně ho ta holčička komentovala, v jaké situaci.
Na rozdíl od autorky článku, na který reaguji, si nemyslím, že dítě musí z každého dárku šílet radostí, byť je to samozřejmě krásné, pokud má dítě z dárku radost.
Naopak mi přijde samozřejmé, že děti pod stromečkem najdou i to, o co si Ježíškovi nenapsaly. Ať už z toho důvodu, že si děti někdy přejí strašné blbiny, které jim sice v první chvíli udělají radost, ale vlastně si s nimi nakonec pak nehrají, nejeví o ně zájem, zatímco stavebnice, která by je třeba na první pohled ani nijak zvlášť nezaujala, se nakonec stane „pokojíčkovým bestsellerem“. Tak i proto, že třeba chcete dítě podporovat v určité zálibě, rozvíjet ho v určité oblasti a v jiné zase nechcete. Tak i konečně proto, že víte, že dítě bude něco potřebovat, a proto mu to dáte k Vánocům.
U nás doma bych mezi první skupinu dárků mohla zařadit např. knihy o My Little Ponny, sice to není hračka, ale princip je to stejný. Dcera zbožňuje vše s tímto motivem, takže nás krom jiného poměrně často ukecává i na knížky s touto tématikou. Na jednu nás dokonce i ukecala. Jenže ve výsledku po asi pěti stránkách pronesla, že ji ta knížka vůbec nebaví a děj nechápe. (Alespoň jsem si nepřipadala úplně blbá, já ho totiž taky vůbec nechápala a celý děj mi přišel poněkud psychedelický.) Nakonec si jen prohlížela obrázky a poté knihu odložila a už nějaký ten čas se na ni jen práší. Naproti tomu knihu Povídání o pejskovi a kočičce by si dcera asi sama o sobě nikdy nevybrala. Ale i tak je to dlouhodobě její oblíbená knížka, některé příběhy umí téměř celé zpaměti, přesto si je i tak ráda poslechne znovu a znovu. Do druhé skupiny bych mohla zařadit třeba dárek pro synovce, kterému bych mohla koupit nějakou mobilní či počítačovou hru, z čehož by měl určitě radost. Ale raději jsem mu vybrala stavebnici. Myslím, že takovou, kterou neznal, ale měl z ní radost, a prý velkou. A myslím, že se s ní nějakou dobu vyřádí. No a do třetí skupiny dárků bych mohla zařadit třeba oblečení, které je víceméně potřeba, většinu z něj bych musela koupit tak jako tak, ale dávám ho i pod stromeček. Naštěstí mám děti, kterým i to oblečení dělá radost.
Dárkem z poslední skupiny dárků je i školní taška a penál. Osobně mi školní taška nepřijde jako vhodný dárek, protože jsem toho názoru, že by se školní taška měla vybírat s dítětem, aby mu dobře sedla. Jinak si ale myslím, že je to vcelku běžný dárek k Vánocům pro děti, které další školní rok nastupují do první třídy. A že spousta dětí z ní má radost.
Holčička z dětského domova z ní však evidentně radost neměla a dle mého názoru to vtipně okomentovala hláškou, že dostala i to, co nechtěla. Jinými slovy: dostala to, co chtěla, a k tomu ještě navíc i to, co nechtěla. Žádná tragédie se tedy podle mne nekonala. Holčička to jen okomentovala, žádný brek se nejspíš nekonal. Je klidně možné, že i ona si z toho dělala legraci.
Nemyslím si, že by to souviselo s tím, že se jednalo o tašku použitou. Spíš s tím, že holčička se netěší do školy. Možná, že dost naivně, se i domnívám, že děti v šesti letech zase až tak moc neřeší, zda je něco nové nebo po někom. Alespoň ty naše to teda neřeší. Buď se jim něco líbí, nebo nelíbí. Jestli je to nové, nebo po někom, to je jim úplně jedno. Občas, pokud po někom něco podědí, spíš řeší, kdo jim danou věc poslal, a jsou hrdé na to, že na ně někdo myslel a poslal dárek zrovna jim.
Vážně nevím, co je tak strašného na dárku z druhé ruky pod stromečkem. Rozpočet dětského domova je asi holt omezený. A kvalitní školní taška není nejlevnější záležitostí. Já se ve školních taškách zase až tak nevyznám, ale je možné, že daná taška je sice po někom, ale reálně je i tak kvalitnější než nová taška, kterou by si mohl dětský domov dovolit.
Teď možná napíši něco, co se spoustě lidí nebude líbit, ale já myslím, že je dobře, pokud se dítě v dětské domově i třeba touto formou setká s tím, že na něco není. Ony se v tom totiž tyhle děti musí naučit žít a umět se s tím vyrovnat. Chápu, že mnohým z nás je těch dětí líto a v rámci této lítosti či altruismu by jim rádi poskytli věci nové, úžasné a dokonalé. Ale nové pěkné věci jim fungující a milující rodinu beztak nenahradí. Když jim ale budeme kvůli tomu, že to jsou „chudáci“ dotovat vše nové a poskytovat jim vše, o čem mají pocit, že potřebují, obávám se, že jim tím akorát prokážeme medvědí službu, naučíme je žít v „přepychu“, který si jednou nebudou moci dovolit a ten start do samostatného života pro ně bude ještě složitější.
Však si to představte. Vyrůstáte někde, kde se o vás po materiální stránce ve všem postarají. Vše, co dostanete, je nové a kvalitní. Pokud na něco nejsou peníze, uspořádá se sbírka, najde se sponzor a problém je vyřešen. Zvykli jste si, že dovolená je samozřejmost, zvykli jste si, že za vámi na tábor jezdí známé osobnosti, zvykli jste si, že máte k dispozici tělocvičnu, zahradu, auta, můžete navštěvovat různé kroužky a terapie, jezdíte na výlety a ve volném čase vyrážíte třeba na plavečák, bowling nebo do kina. U vás doma je vše dostatečně zařízené a po estetické stránce je to také docela fajn… A teď je vám najednou třeba 19 let, zrovna jste odmaturovali, na VŠ se nechystáte, takže „pápálála“, dětský domove. A co teď?
Pokud dítě nemá našetřeno, pak má k dispozici „jen“ necelých 30 tisíc, na které má nárok od Úřadu práce. Za to si má najít bydlení a živit se, dokud nedostane první výplatu či další dávku. Pokud má štěstí, skončí v některém z domů na půli cesty, kde je částka za byt relativně nízká, a byty jsou vcelku dobře a vkusně zařízené. V těch horších případech mu většina peněz okamžitě padne za zajištění bydlení (kauce, nájem, zálohy a nějaké to vybavení).
Protože se jedná o člověka, který teprve začíná pracovat, jeho výplata ze začátku asi nebude nějak extra vysoká. Můžeme tedy předpokládat, že minimálně ze začátku bude muset žít hodně skromně.
A teď si představte ten šok, jaký by to musel pro toho člověka být. A jak frustrovaný by asi byl, kdyby najednou pracoval, a zjistil by, že i tak se má výrazně hůř než v dětském domově. A třeba by ho ani nenapadlo, že si může koupit věci z bazaru nebo sekáče. Nebo by ho to napadlo, ale zvyklý na to, že měl vždy vše nové a pěkné, by to opravdu špatně snášel.
Za mne je prostě lepší, když si i dítě z dětského domova zvykne na to, že ne na všechno jsou peníze. A když se s tímto faktem naučí vyrovnat už v dětství.
Rozhodně nechci děti z dětského domova nějak šidit, jen si myslím, že pokud je rozpočet dětského domova omezený, je lepší peníze investovat třeba do přípravy na samostatný život. Nebo do vzdělání dětí. Či do nějaké výbavy do samostatného života. Než třeba do spousty vánočných dárků, které sice udělají radost, ale ve výsledku si s nimi děti nijak zvlášť hrát nebudou. Tím neříkám, že děti nemají dostat nějaké pěkné dárky, které si přály, jen myslím, že je na místě vybírat a zvažovat, zda se jedná o dárek skutečně užitečný, nebo jen o tretku, o kterou dítě pár dní po Vánocích už nebude jevit zájem.
