Článek
Zatímco jsem od Štědrého dne nebyla na sítích a přála to i všem svým čtenářům - šťastný nový rok bez počítačů a mobilů, zato v přírodě, mezi zvířaty a blízkými lidmi - na Silvestra jsem udělala výjimku. A to víceméně jen proto, že jsem chtěla všem popřát.
Bůhvíproč na mě na sítí X, které stejně setrvačně pořád říkám Twitter, vyskočil obrázek malé holčičky. Účet, který nesleduju a neznám, Ellen Pražáková, sdílel fotografii nešťastné šestileté plavovlásky K, která místo vysněného dárku našla pod stromečkem obnošenou aktovku a penál. Schválně píšu blondýnky, protože si ani neumím představit ty reakce, kdyby dítě mělo tmavé vlásky a jinou barvu pleti než bílou.
Přes svátky jsem poslouchala nejrůznější podcasty o meditacích a o tom, jak být vyrovnaný, a neměla jsem vůbec žádnou chuť nikam psát; pár dní jsem cítila tu nesmyslnost v době, kdy na nás vyskakují dnes a denně stovky lidí, kteří se nám snaží něco prodat, říct, či sdělit, a 95% z toho je mediální odpad, bez něhož se žije lépe. Tenhle obrázek mě ale okamžitě vrátil do reality a konfrontoval s mým meditačně vyladěným stavem. Byla to nejspíš zkouška, nakolik to myslím vážně. Vyrovnanost je sice OK, ale pokud se někomu děje něco zlého, je třeba zakročit.
Slečna Ellen, @ellenprazakova1, která o sobě uvádí, že je vychovatelka v děcáku píše:
Děcák Vánoce - tohle docela pobavilo.
K 6 let, rozbaluje si (obnošenou) školní tašku. Je v ní i naplněný penál.
Sedí kouká…
K: Jsem k Vánocům dostala i to, co jsem nechtěla.
K: Tašku ani penál jsem nechtěla. Do školy nechci, učit se nechci….
A zřejmě proto, že mnoha jejím čtenářům to až tak vtipné nepřipadalo, připojuje ještě:
Umí bezpečně počítat do 100.
Umí celou abecedu atp. Zvládne sedět a soustředit se atp.
Jakože ve škole nebude mít fakt problém a myslím, že ji bude bavit.
Jen ta situace byla fakt vtipná :-)
Což svědčí pouze o tom, že se své stanovisko snaží obhájit a čím víc to dělá, tím je to horší.
Představte si situaci, kdy vaše dítě dostane na Vánoce něco od lakomé tchýně, nebo nějaké babičky, či strýčka to, co pro něj nemá vůbec žádnou hodnotu a přivodí mu to jen zklamání (dřív se tomu říkaly takzvaně měkké dárky a byly postrachem všech Vánoc). První, co uděláte, je, že dítě vezmete do náruče a začnete ho chlácholit, hledat na dárku něco pěkného, nebo mu řeknete, že batoh je sice, jaký je, ale dá se očistit, protože Ježíšek jak ho nesl z nebe, ho cestou na zem ušpinil a že ho můžete ozdobit přívěšky, nebo čím bude dítě chtít - v krajním případě, a pokud na to nemáte nervy a máte peníze - mu slíbit, že mu koupíte jiný.
Co udělá vychovatelka v děcáku?
Všeho nechá a běž po mobil. Joj, mamo, to bude super fotka na sítě a lajky jenom posviští. Holčička je zklamaná, do školy se jí nechce, mršce, kdo by to řekl, hahahahha.
Přičemž - a to možná těm stovkám, co to lajkovaly, nedochází, že vychovatelka tu není od toho, aby děti fotila, ale aby se starala o jejich potřeby. Jak by se asi Ellen líbilo, kdyby dostala pod stromeček obnošenou kuchyňskou zástěru plnou vařeček a měchaček? Volala by, ať ji někdo vyfotí a dá na Twitter?
Co to vůbec je za vlastnost, fotit někoho, kdo je nešťastný? A pak to ještě zveřejnit?!
A btw, kdo jsou asi ty stovky lidí, kteří to lajkují? Neumí číst, nechápou smysl psaného textu, rádi se posmívají dětem, nebo jsou sociopati? Naštěstí jich je něco přes 700 a tweet vidělo přes 100 000 lidí, ale i tak je 700 lidí hodně. Když odečtu ty, kteří jsou na Silvestra opilí, nebo prostě lajkují nějakou holčičku z děcáku a nepřemýšlí, je to potenciálně pár set těch, kterým se líbí dívat na dítě, které je smutné, a přijde jim to vtipné.
Kromě toho, že i takové předškolní dítě v dětském domově má svá práva a mají ho dokonce i jeho rodiče, byť se o něj dočasně nestarají. A pochybuju, že by ocenili, kdyby viděli fotku smutné dcerky běhat po sítích, kde se na ni dívá sto tisíc lidí, včetně predátorů. Proč asi máme GDPR?
Vánoce jsou od toho, aby se plnila dětská přání. Proto naše děti, ať už biologické, nebo přijaté, dostávaly, co si přály, ať už to byly střílečky od osmnácti let, nebo japonská manga, která nejsou určená zrovna dětem. Ano, jsme už taková rodina; když si kluci přáli střílečku a babička, která by jim koupila cokoliv na světě, oč by ji požádali, ji skutečně sehnala, tak ji dostali. Stejně jako má dcera sérii anglických komiksů, které by normálně nejspíš četla až za několik let, ale vzhledem k tomu, že je čtou i její stejně staré kamarádky, tak si přála je mít taky a její radost byla nesmírná.
Sama praktikuju minimalismus snad ještě od doby, kdy nebyl v módě a místo dárků ocením věci, jako jsou nákupy domácích zvířat pro nějakou chudou africkou rodinu. Nesnáším krámy, plýtvání a odnášení vánočních stromečků, krabic a papírů do popelnice a tříděného odpadu. Přijde mi, že se to naprosto míjí s duchem Vánoc. Co ale musí být, to jsou dárky pro děti.
Když jsem viděla malou K., jak sedí nad tím ošklivým batohem a penálem, všechno se ve mně sevřelo a upřímně, kdybych měla slečnu Ellen poblíž, musela bych dělat všechno pro to, abych ji nechytla pod krkem.
Nejraději bych K. odvezla domů a zasypala ji všemi možnými nesmyslnými dárky, jaké si přejí malé holčičky,: panenky, zvířátka, make-up, sliz, třpytky, divné oblečení a prostě všechno to, co si může taková holčička přát. Jenže to by asi nebylo řešením; další tisíce takových K. v ústavních institucích zůstává.
Kdysi, když jsem o tom jen psala a točila, mě napadlo, že nejlepší bude pomoct nějakému konkrétnímu dítěti, že to dítě bude jen jedno, ale jemu se konkrétně změní celý svět. Podařilo se mi to celkem třikrát a myslela jsem, že teď už je řada zase na někom jiném.
Když dnes vidím tu fotku, tak bych plakala. Ústavní svěřenci jsou sice v malé skupince a ne po desítkách jako kdysi, ale co přesně se v přístupu k nim změnilo? Dali byste vlastnímu dítěti pod stromeček penál, pokud nejste samoživitelé, uprchlíci, nebo nemáte momentálně nějakou tíživou finanční situaci?
Jednou jsem si jako samoživitelka dvou malých kluků vzala na Vánoce od banky úvěr, což je asi ta nejhorší věci, kterou nikdo nedoporučuje a která svědčí o naprosté finanční negramotnosti. Byla jsem ale na volné noze odkázaná na to, zda mi někdo někdy zaplatí, či nikoliv a když jsem viděla radost dětí, byla jsem ráda, že jsem to udělala.
Kolik stojí takový nepříliš dobře vybavený penál? Mimo sezónu se dá koupit třeba za stovku. Za stejnou cenu by se dalo nakoupit i v obchodě typu Tiger rozhodně něco lepšího, co by víc potěšilo srdce malé holčičky.
Podezírám ale dětský domov, že penál je zrovna věc, kterou ústavy většinou získávají od sponzorů, nedoprodané loňské zbytky.
Ušmudlaný batoh ani nekomentuju. To ho alespoň nemohli vyprat, nebo si řekli, že je to dítě z děcáku, tak na tom nezáleží a může být rádo, že vůbec něco dostane? Věřím, že to snad není jako v jednom pražském ústavu, o kterém jsem psala dříve, kdy si paní ředitelka prý nové věci nechávala pro sebe a do ústavu dávala své domácí, opotřebované.
Přemýšlím nad fotkou malé K. a říkám si, jestli ji mám zveřejnit, nebo ne. Bez ní byste ale zřejmě nepocítili tu bezmoc a zoufalství. Ano, opravdu je někdo schopný tohle vyfotit a opakovaně psát, že je to vtipné.
Co přát dětským domovům v novém roce?
Co třeba zaměstnance, kteří projdou psychotesty?
A samozřejmě také úplné zrušení děcáků pro malé děti. Právě od dnešního dne by se děti mladší tří měly dostat už jen do rodin. Ty do sedmi let se teprve řeší.
Ideálně by to mělo být ještě mnohem později. V které přesně době je člověk připravený na další zklamání pod stromečkem? V patnácti, když to může poslat kamarádům mobilem a postěžovat si?
A to ani nemluvím o frustraci spojené s nástupem do první třídy. To, co zažívají děti v rodinách, těšení se, zájem všech kolem, fotografování a doprovázení do školy, děti z dětského domova vůbec neznají. Takže je asi jedno, když se jim to zprotiví už dopředu a když třeba jako jediné ze třídy dostanou obnošený ošklivý batoh, aby bylo od první chvíle jasné, co jsou zač?
Grrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr.
