Článek
Rozhodně nechci tvrdit, že se nezdražuje. A už vůbec nechci popírat, že tu mezi námi žijí jedinci, kteří jsou na tom tak zle, že třeba nemají ani na jídlo. Chápu i to, že zdražování může někoho stresovat.
Stejně si ale myslím, že se celkově vzato po ekonomické stránce máme dobře. Možná jsme se pár let zpět měli o trošku lépe. Ale že bychom tu žili nějak vyloženě v bídě, tak to bych nějak neřekla. To věčné nadávání na to, jak se máme špatně, mi prostě přijde nějak přehnané. A když vidím, co mají lidé v nákupních košících a vozících, spíš mi to přijde, že by byla na místě vděčnost za to, že si můžeme nakoupit všechny ty věci, než to věčné stěžování si na to, že si nemůžeme koupit úplně všechno, co chceme a úplně vždy, kdy to chceme.
Kdyby lidé v těch vozících měli základní potraviny - mouku, aby si upekli levnější chléb, luštěniny, které jsou zdravé, vcelku levné a dají se dát naklíčit, čímž se zvětší nejen jejich objem, ale i nutriční hodnoty, nebo zelí, aby si ho naložili a vytvořili si tak vcelku levnou a zdravou pochutinu. Kdyby si pro maso zašli k řezníkovi, nejlépe třeba rovnou pro čtvrtku prasete, kterou si z větší části sami naporcují a ušetří tak za peníze spojené s touto službou. Pak bych i uznala, že jsme jako společnost chudí, že lidé opravdu nemají na nějaké zbytečné rozhazování. Ale co ti lidé v těch vozících mají? Rajčata a papriky uprostřed zimy a rozčilují se, že je to strašně předražené a ještě to nechutná zrovna nejlépe. Balíky levných šunek a sýrů, protože kvalitní šunka je drahá a kvalitní sýr rovněž. A u toho nadávají na to, že jsme žumpa Evropy, jíme samé blafy a ještě jsou ty blafy předražené. Jako by jim někdo přikazoval tu levnou šunku kupovat. Jako by nestačilo koupit o jedno balení šunky méně a místo něj koupit šunku kvalitní. Nebo jako by nešlo si koupit maso a udělat si tu šunku doma sám. Byla by echt levná a i echt kvalitní. A jako bonus by byla přesně taková, jakou ji chce dotyčný mít.
Myslím si, že jsme si hlavně zvykli na to, že se máme dobře. A považujeme za normální mít šunku, sýr nebo rajče pomalu každý den, bez ohledu na to, zda je to den všední nebo sváteční. A bez ohledu na to, zda je léto nebo zima. Zvykli jsme si na to, že maso máme každý den. A pozapomněli jsme na to, že kromě šunky a sýra existují také pomazánky a hlavně že lze ty pomazánky vyrobit doma a ne je jen kupovat v marketech. Zapomněli jsme, že rajče ani paprika do zimního jídelníčku nepatří a že na zimu lze pořídit jinou zeleninu, která je levnější a není v zimě bez chuti. Zapomněli jsme, že zásoby lze plánovat, třeba tím, že si na zimu přichystáme křížaly, kompot nebo marmeládu. A na podzim naložíme zelí. Možná by stálo za to si na to zase vzpomenout, jedli bychom zdravěji a levněji.
Když slyším lidi stěžovat si, jak je draho a oni si nemůžou dovolit jíst to a tamto, vždy si vzpomenu na vyprávění své babičky. Na to, jak se smála, když se jedno z našich dětí u oběda nechápavě ptalo po mase v omáčce, že ona by jako dítě dostala za takový dotaz od maminky za uši. Maso totiž bylo jen o víkendu a ve svátek. A v první řadě bylo pro živitele rodiny, tedy pro tatínka, teprve když zbylo, mohli si ho dát i ostatní. Nebylo to tím, že by byl tatínek nějaký despota, bylo to tak z čistě praktického hlediska. Tatínek chodil několik kilometrů pěšky do práce, měl fyzicky velmi náročnou práci a rodina byla finančně závislá jak na jeho příjmu, tak do jisté míry i na jeho práci na zahradě a okolo domu. Bylo proto v zájmu v celé rodiny, aby tatínek zůstal zdravým a silným, a proto se musel v první řadě dobře najíst on, teprve pak až ostatní.
A také na to, jak mi zase pro změnu děda vyprávěl o tom, jak to u nich doma chodilo na Vánoce, když byl malý. Pocházel z chudé rodiny s více dětmi, maminka mu zemřela, když byl ještě malinkatý a o rodinu se staral jen tatínek, kterému pomáhala dědova starší sestra. A ještě ke všemu byla válka. Člověk by řekl, že jeho dětství asi nemohlo být moc šťastné. A přesto na něj rád vzpomínal, hlavně na ty Vánoce. Na to, jak místo čokoládových konfekcí nebo perníčků zdobili vánoční stromeček oříšky a kousky chleba, obojí zabalené v celofánu či alobalu. A na to, jak jednou v noci všechen ten chleba vyjedl a v celofánu ho čímsi nahradil, aby se na to hned nepřišlo, že vše snědl sám a najednou. Prý byl ten chleba prostě strašně dobrý, luxusní!
A když si na to vzpomenu, tak si říkám, že se máme prostě dobře. Nejvíc mě ale dostává to, že děda dokázal být jako dítě vděčný za zabalený kousíček chleba, babička brala jako samozřejmost, že maso je jen občas, zatímco brambory v omáčce téměř pořád, a pak si přečtu na netu článek nějaké fňukálistky třeba o tom, že si nemůže dovolit hovězí maso a musí jíst jen vepřové. Vážně je to takový průšvih? Jako vím, že mně se to kecá, mám se dobře, ale stejně jsou pro mne tyhle stížnosti nějak nepochopitelné.
Abych to obecné stěžování si na to, jak se máme špatně, trochu vyvážila, tak hrdě prohlašuji, že jsem vděčná, že máme na vepřové maso a občas i na to hovězí, jsem vděčná, že je pro mne chleba běžnou záležitostí a jsem vděčná, že nemusím jíst pořád brambory.
