Článek
Přesto mě článek, ve kterém autor doporučuje matkám, aby si přestaly hrát na dokonalé, přestaly se v restauraci snažit zabavit své dítě kreslením, hraním, povídáním či děláním blbostí, a konečně mu vrazily do ruky mobil, aby měly klid ony i lidé okolo (a zejména asi pak autor onoho článku, na který reaguji). Část mne chápe, že se jednalo nejspíš o humorný článek a já jen mám, bohužel, značně odlišný smysl pro humor. Druhá část mne se ale rozčiluje a touží svůj vztek vyřvat do celého světa.
Ze článku mám pocit, jako by se autor na matky díval jen jako na vypatlané pipinky, které řeší jen to, jak vypadají před okolím. „Oh, honey, teď jsme na veřejnosti, teď si nemůžeš hrát s mobilem, to by mi zkazilo image dokonalé matky od dokonalých dětí. A ne, aby ses pobryndal tou omáčkou dřív, než nás stačím vyfotit.“ A zároveň automaticky jako na někoho, koho ta péče o své vlastní děti vlastně strašně obtěžuje, protože povídat si se svým dítětem a nebo si s ním dokonce hrát či si s ním kreslit, je přece horor nejvyššího kalibru. Minimálně podle autora asi ano. A každé dítě podle autora pak nejspíš neustále netouží po ničem jiném, než držet v ruce mobil a tupě do něj zírat.
A co takhle matkám projevit trochu respektu a připustit, že by ten důvod, proč tomu dítěti do ruky ten mobil nenarvou, mohl být i jiný, než ten, aby neztratily dekorum? Třeba si uvědomují, že mobil pro dítě není zrovna to pravé ořechové a jednají holt podle toho, tj. dítěti mobil do ruky nedávají. Nebo si chtějí ten čas v restauraci třeba užít společně s dítětem. Nebo jim to přijde společensky nevhodné a nevýchovné. A světě div se, možná dokonce mají děti, které ten mobil prostě a jednoduše nezajímá. Ano, i takové děti existují.
Jak jsem psala hned v úvodu, patřím v tomto směru mezi benevolentní rodiče. Jedno z dětí dostalo svůj vlastní mobil v pěti letech, to druhé bylo ještě mladší. Jsem dokonce tak benevolentní, že když u nás nedávno přespával synův kamarád, tak jsem ho snad vyloženě šokovala tím, že naše děti nemají stanovený žádný limit, jak dlouho mohou trávit svůj čas na mobilu, tabletu a u další elektroniky. A zřejmě ještě víc tím, že naše děti mají na internetu přístup kamkoli chtějí, nic jim neblokujeme. To ho dokonce šokovalo natolik, že z něj přede mnou vypadlo:„Ty v.ole, tak voni se klidně můžou koukat na porno, když budou chtít, jo?“ Takže asi jsem opravdu, co se elektroniky týče, dost benevolentní (prosím, to neznamená, že bych nechala děti koukat na porno, jen prostě nic neblokuju), když to v cizích dětech vzbuzuje až takové bujaré reakce.
A i tak v restauraci dětem mobil do ruky obvykle nedávám. Nevidím k tomu důvod. A vlastně se mi to ani nezdá moc vhodné. V restauraci jíme často a patřím právě mezi ty rodiče, kteří si tam s dětmi povídají, hrají hry a občas i kreslí. Někdy je to super, jindy je to trošku dřina. Ale děti do restaurace chodí rády, často tam jdeme právě na jejich popud a obvykle se tam chovají vhodně, byť je samozřejmě potřeba se jim věnovat. Většinou už samy hned po sednutí si ke stolu spustí, kterou hru si chtějí zahrát. Že by se chovaly nevhodně, to se stává jen výjimečně. A když už k tomu dojde, bývá za tím zpravidla únava.
A proč si v restauraci automaticky nepomáhám mobilem? V první řadě je nutno říct, že ho u sebe kolikrát ani nemám. Nepatřím mezi lidi, kteří u sebe musí mít neustále mobil. Dokonce ho někdy mívám i několik dní v kuse vybitý a nijak mi nechybí. A pak prostě nevím, proč dítěti nabízet mobil, když o něj neprojeví zájem samo od sebe. A taky mi to přijde nevýchovné. Myslím si, že dítě by se mělo učit chovat v určitých situacích. A že se má postupně učit i ovládat své chování tak, aby bylo v daném prostředí to jeho chování vhodné. To ho ale těžko naučím tím, že mu vrazím do ruky mobil. A tím ho vlastně i separuji od zbytku společnosti. Říkám mu tím vlastně to, že ono do té společnosti vlastně nepatří. Má se koukat na mobilu na video a být nenápadné. Neprojevovat se. Je někde, kam nepatří. Ale ono tam patří. Protože ono je součástí společnosti. A ono se má v té společnosti učit vhodně chovat, odkoukávat od ostatních jejich chování, napodobovat ho a postupně ho přijímat za své. Ono se má učit, jak si vhodně objednat jídlo a pití, o čem si v restauraci povídat. Má se učit určitému sebeovládání a ohleduplnosti k ostatním. Ano, není možné se s dítětem bavit úplně stejně jako s dospělým jedincem a o některých věcech snad ani není vhodné před dětmi mluvit, ale to ještě přece neznamená, že si nemůžeme společně povídat. Navíc, dítě se tak u toho učí i to, že nemá skákat ostatním do řeči, že občas musí vydržet poslouchat nějakou dobu ostatní, než se dostane ke slovu, a i to, jak se vhodně zapojit do rozhovoru. A i když si s dítětem u stolu o některých věcech nejspíš nepopovídáte, tak to přece i tak může být příjemné. Ostatně, to je přece normální, že se konverzaci a celkově i dění u stolu přizpůsobíte tomu, s kým v té restauraci zrovna jste. Se svými osmdesátiletými prarodiči se taky asi nebudete bavit o úplně těch samých věcech a úplně stejným způsobem jako s kolegy z práce nebo letitými dobrými kamarády.
Navíc, proč by zajít si do restaurace nemohla být rodinná záležitost? Proč by se rodina nemohla bavit společně? Proč je to hned stavěno jako zábava pro dospělé a děti jsou brány jako ty, co tam nepatří a je potřeba je nějak zabavit? To se nemůže bavit celá rodina pohromadě? To si tu návštěvu restaurace nemohou užívat dospělí a děti dohromady? Ale samozřejmě, že můžou! Kdo vlastně rozhodl, že restaurace nejsou pro děti? A že dospělým se mají líbit? A i kdyby se to těm dětem opravdu nelíbilo, proč bych je měla hned učit na mobil? Vlastně nejde ani tak o ten mobil jako takový. Otázka spíš zní, proč bych měla děti učit, že mají právo na neustálé zabavování? Proč by to úplně a prostě nemohlo být třeba i tak, že to dítě to tu chvíli v té restauraci vydrží v klidu a bez mobilu, i když ho to tam nebaví a nudí se? Já jako dospělá také neskáču nadšením nad časem stráveným na dětském hřišti, v herničkách a při šouravých procházkách, kdy se zastavujeme u každého zajímavého kamínku nebo klacíku. Ale když to děti chtějí, snažím se jim vyhovět. Tak by zase ony mohly vyhovět mně. Vždyť to je snad v lidské společnosti normální, že si lidé navzájem vyjdou vstříc.
A krom toho - opravdu ne každé dítě s nadšením chňapne po mobilu jen proto, že se to zrovna teď rodičům hodí. Třeba náš syn má okamžiky, kdy se rád kouká na videa nebo si rád hraje hry na mobilu. A člověk si říká, že je s tím mobilem snad srostlý. Ale pak je třeba i natolik přesycen, že se mobilu i televizi obloukem vyhýbá klidně i týden. A dcera? Tu poměrně dlouho žádná elektronika absolutně nezajímala, maximálně občas vzala na koukání na milost Binga. A to jenom proto, že si předtím oblíbila jeho knižní verzi. A že bych jí ten mobil během jejího pobytu na JIP vrazila kolikrát opravdu ráda, protože zabavit dítě, které se pomalu nesmí ani trochu pohnout a vše ho bolí, je vážně náročné. Co je proti tomu nějaký ten oběd v restauraci.
Prosím pěkně, to, že jsem žena a mám malé děti, to neznamená, že jsem bezmozek, co v hlavě nemá pomalu nic jiného, než jak působí na okolí a kolik lajků posbírá na Facebooku, Instáči a podobných výmyslech. Ne, mám v hlavě i spoustu jiným věcí. A dokáži se rozhodovat nezávisle na tom, jak mě bude hodnotit okolí. A troufám si říct, že většina matek to má stejně. Tak z nás nedělejte neschopné slípky a nechte nás rozhodnout samotné, jestli svému dítěti dovolíme mobil. A respektujte naše rozhodnutí bez nějakého zlehčování situace tím, že pokud dítěti mobil do ruky nedáme, je to jen proto, že se snažíme hrát si na dokonalé matky. Děkuji.
