Článek
Dětství trvalo věčnost, ale dospělost je sprint. Máte pocit, že každý rok uteče rychleji než ten předchozí? Nejde o iluzi. Psychologové i neurovědci mají jasná vysvětlení, proč čas s věkem zrychluje. Hlavní příčinou nejsou hodiny ani rychlost otáčení Země kolem své osy, ale hluboký mechanismus v našem mozku, který ovlivňuje to, jak prožíváme čas.
Proč se nám svět s věkem zrychluje? Tohle, je vědecký důvod, proč se čas po třicítce řítí.
Existuje matematicko-fyzikální model, který popisuje, jak se naše vnímání času mění v závislosti na věku.
Společnost rozděluje čas lineárně na hodiny, dny a roky, zatímco naše vnitřní měřítko se řídí logaritmickými zákony. Například 1 rok představuje 20 % dosavadního života pětiletého dítěte, ale pouze 2 % života padesátiletého člověka. A tak, čím jsme starší, tím subjektivně vnímáme každý rok jako „kratší“.
„Fyzický čas není časem mysli,“ říká Adrian Bejan, profesor strojního inženýrství a autor knihy Time and Beauty: Why Time Flies And Beauty Never Dies. „Čas, který vnímáte vy, není stejný jako čas vnímaný někým jiným.“
Jedna strana rovnice vysvětlující tento jev je fyziologická. Vzpomínáte si, jak vám jako dětem letní prázdniny připadaly nekonečné?
Stojí a tím skutečná věda. S přibývajícím věkem se zpomaluje rychlost, jakou zpracováváme vizuální informace. Jak se zvětšuje velikost a složitost sítí neuronů v našem mozku, elektrické signály musí urazit větší vzdálenosti, což vede ke zpomalení zpracování signálu. Výsledek? S přibývajícím věkem vnímáme méně „snímků za sekundu“, a proto máme pocit, že čas ubíhá rychleji.
Studie zveřejněná v časopise Communications Biology zkoumala mozkovou činnost lidí ve věku 18–88 let. Výsledky pozorování ukázaly, že s přibývajícím věkem mozek zaznamenává méně výrazných událostí v daném časovém úseku, což může částečně vysvětlovat, proč se zdá, že čas ubíhá rychleji.
To odpovídá představě o čase, která sahá až k Aristotelovi: Čím více významných událostí se v daném časovém období odehraje, tím subjektivně delší se zdá být.
Autoři přisuzují své pozorování fenoménu známému jako věkem podmíněná neurální dediferenciace. V tomto procesu se aktivita různých oblastí mozku s věkem stává méně specifickou.
Čím jsme starší, tím je pravděpodobnější, že s každým rokem, který uplyne, nasbíráme stále méně nových zážitků. Částečně je to proto, že čím více věcí zažijeme, tím méně nových věcí nám přirozeně zbývá zažít. Částečně je to ale také naší povahou. S věkem máme tendenci stále více setrvávat ve starých zvycích, příliš se spokojit s tím, co již známe, vyhledávat to osvědčené, co funguje a nemůže nás překvapit, namísto toho, abychom vystoupili z komfortní zóny a zkusili něco nového.
Pokud však děláme každý týden to samé, neposkytujeme našemu mozku nic zajímavého, čeho by se mohl chytit. Když jsou všechny dny podobné, mozek tyto vzpomínky komprimuje. Dny se slévají v týdny, týdny v měsíce, měsíce v roky… a nám přijde, jakoby se čas zrychlil. Náš život se stává sérií stále stejných opakujících se činností, zažíváme méně „prvních“ událostí, méně novinek, které by vytvořily výrazné „značky“ v naší paměti, a když se ohlédneme zpět, máme pocit, že nám čas protéká mezi prsty.
Významnou roli zde hraje emoční intenzita prožívaného. Nové zážitky nebo emocionálně nabité události mají tendenci subjektivní čas prodlužovat, naproti tomu rutinní nebo neutrální události jej zkracují.
Co s tím?
1) Vyhledávejte více „prvních“ zážitků: nové zájmy, cestování (i krátké výlety po okolí)
Z neurologického hlediska „první“ zážitky produkují bohatší kódování paměti (dopaminergní reakce, zapojení hipokampu).
2) Udržujte aktivní kognitivní zapojení: učení, sociální interakce i nové výzvy, to vše může pomoci zvýšit hustotu nových událostí. Zapojte emoce a zvědavost. Emoční zážitky (i ty malé) posilují paměť a zpomalují čas.
3) Prolomte monotónnost Vašich dní. Porušte svou rutinu, ale nezdávejte se jí úplně: vyzkoušejte jet do práce po jiné trase, než jste byli doposud zvyklí, vyzkoušejte nový recept, navštivte nový podnik.
Rutina je pohodlná, přináší pocit jistoty, bezpečí a je pro naší duševní stabilitu prospěšná. Nic se ale nemá přehánět, přílišný stereotyp a provádění denních činností na autopilota způsobuje rozmazání vzpomínek.
Ideální tedy je udržet si pevný základ (spánkový režim, cvičení) a přidat drobné každodenní změny, novinky, které prodlouží naše vnímání času.
4) Procvičujte všímavost, buďte více přítomní: věnujte více pozornosti detailům každodenního života, abyste si vytvořili více výrazných „značek“ v paměti, naučili svůj mozek zachytit více zážitků.
Vyhněte se multitaskingu (zkuste odložit svůj telefon a vědomě se najíst/podívat se na film-možná Vás samotné překvapí, jak dlouho takové činnosti ve skutečnosti zaberou), vzdejte se pasivní konzumaci obsahu na sociálních sítích (nekonečné scrollování komprimuje paměť a vytváří mezery v naší pozornosti), stejně tak nepomáhá ani neustálé přemítání nad tím, co již bylo nebo naopak obsedantní plánování budoucnosti.
5) Pracujte na svém fyzickém zdraví: cvičení, kvalitní spánek a učení udržují mozek metabolicky aktivní, což zlepšuje schopnost efektivně zpracovávat informace. Zdravý životní styl tedy pomáhá, aby se čas zdál „bohatší“, nikoli prázdný.
6) Reflektujte své dny. Ať už se rozhodneme psát si deník nebo si jen jednoduše k večeru shrneme v hlavě svůj den, dáváme mozku příležitost „indexovat“ více momentů. Díky tomu si uchováme zážitky v paměti jasněji a uplynulý den jako subjektivně delší.
Seznam použité literatury:
· Lugtmeijer, S., Oetringer, D., Geerligs, L. et al. Temporal dedifferentiation of neural states with age during naturalistic viewing. Commun Biol 8, 1390 (2025). https://doi.org/10.1038/s42003-025-08792-4
· Stojić, S., & Nadasdy, Z. (2024). Event as the central construal of psychological time in humans. Frontiers in Psychology, 15, 1402903.
· Bejan, A. (2019). Why the days seem shorter as we get older. European Review, 27(2), 187-194.
· Bruss, F. T., & Rüschendorf, L. (2010). On the perception of time. Gerontology, 56(4), 361–370. https://doi.org/10.1159/000272315
