Článek
Alena bydlela s manželem Václavem v bytě už téměř dvacet let a větší problémy se sousedy do té doby prakticky nezažili. S Jardou, který žil o patro výš, se běžně zdravili na chodbě, občas spolu prohodili několik vět a nikdy mezi nimi nebyl žádný spor. O to větší překvapení přišlo jedno sobotní ráno, kdy Alenu krátce po šesté probudilo pravidelné kapání. Nejprve si myslela, že Václav nechal v koupelně puštěný kohoutek, jenže když rozsvítila v předsíni, uviděla na stropě tmavou mapu, která se během několika minut začala viditelně zvětšovat. Voda už stékala po zdi a na podlaze se tvořila louže. Václav okamžitě běžel o patro výš a začal zvonit na Jardův byt.
„V tu chvíli jsem vůbec neřešila peníze. Snažila jsem se dát pod vodu kýble, odsunout skříňku a zachránit věci, které byly u zdi. Pořád jsem si říkala, že to bude prasklá hadička a za pár hodin bude klid,“ vzpomínala Alena. Klid ale rozhodně nepřišel. U Jardy podle všeho došlo k úniku vody v koupelně a než se podařilo přívod uzavřít, voda už protekla konstrukcí mezi byty. Mokrá nebyla jen omítka. Vlhkost se dostala také pod část podlahy a zasáhla vestavěnou skříň stojící přímo u stěny.
Škoda začala růst až několik dní po havárii
První den vypadal byt hůř, než ve skutečnosti byl, a Alena proto doufala, že po vyschnutí zůstane jen několik skvrn na stropě. Jenže další dny ukázaly, že voda napáchala větší škodu. Malíř upozornil, že některé části omítky bude nutné odstranit, podlahář zase zjistil, že se několik lamel začíná zvedat. K tomu se přidalo vysoušení a poškození spodní části skříně. Z původní představy několika tisíc korun se tak během krátké doby stal účet přesahující čtyřicet tisíc. Alena s Václavem všechno fotografovali, schovávali nabídky řemeslníků a nahlásili událost své pojišťovně. Současně požádali Jardu, aby škodu oznámil také své pojišťovně.
Právě tehdy začal problém, se kterým nepočítali. Jarda totiž neměl pocit, že by měl automaticky všechno platit. Tvrdil, že netušil, že je někde závada, a protože voda podle něj unikala ze zařízení souvisejícího s domem, měla by se věcí zabývat správa nebo společenství vlastníků. „Čekala jsem, že si soused zavolá do pojišťovny a tím to pro nás skončí. Místo toho jsem během týdne mluvila se správcem, předsedou SVJ, dvěma pojišťovnami a pořád jsem vlastně nevěděla, kdo nám co zaplatí,“ popisovala Alena.
Soused ukazoval na SVJ, SVJ zase na byt
Správce domu následně chtěl znát přesnou příčinu havárie. Právě ta totiž byla pro další řešení zásadní. Jiná situace by nastala, kdyby prasklo společné potrubí domu, jiná v případě závady na zařízení patřícím přímo k Jardovu bytu. Zpočátku přitom nebylo úplně jasné, odkud voda přesně unikla. Jarda byl přesvědčený, že za část rozvodů nenese odpovědnost on. Zástupce domu naopak tvrdil, že podle prvních informací se porucha nacházela až v prostoru jeho bytu. Pro Alenu s Václavem to znamenalo další dny nejistoty, zatímco doma běžely vysoušeče a část nábytku měli přestěhovanou doprostřed pokoje.
„Nejhorší bylo, že se se mnou nikdo nehádal. Všichni byli vlastně slušní, ale každý mi vysvětloval, proč to pravděpodobně není jeho problém. Já jsem přitom měla před sebou zničenou podlahu a potřebovala jsem vědět jediné – kdo tu opravu zaplatí,“ říkala Alena. Nakonec se ukázalo, jak důležité bylo mít havárii dobře zdokumentovanou a nechat určit její skutečnou příčinu. Teprve podle ní bylo možné řešit, zda škodu pokryje některé z pojištění a vůči komu případně pojišťovna nárok uplatní. Do té doby se totiž všechny debaty pohybovaly hlavně v rovině domněnek.
Opravy nakonec začali platit ze svého
Protože Alena s Václavem nechtěli několik týdnů bydlet mezi vysoušeči a rozebranou podlahou, rozhodli se nejdůležitější práce objednat sami. Část peněz tak museli nejprve vytáhnout z vlastní rezervy. Nebylo jim to příjemné, ale čekání na definitivní vyřešení odpovědnosti by znamenalo další odklady. Teprve následně se začaly jednotlivé náklady řešit přes pojištění podle toho, co bylo poškozené a co bylo možné doložit. Některé položky byly uznány bez větších problémů, u dalších bylo nutné dodat fotografie, faktury nebo vysvětlení řemeslníků.
Alena zpětně přiznávala, že před havárií měla o podobných situacích mnohem jednodušší představu. Pokud někomu vyteče pračka nebo praskne voda a vytopí souseda, předpokládala, že majitel bytu jednoduše škodu zaplatí. Ve skutečnosti se ale začalo řešit, co přesně prasklo, komu zařízení patřilo, zda mohl vlastník závadě zabránit a z jakého pojištění lze jednotlivé škody uhradit. „Do té doby jsem měla pocit, že když mě někdo vytopí, je jasné, kdo za to může. Po téhle zkušenosti už vím, že mezi tím, kdo má vodu v bytě, a tím, kdo nakonec dostane účet, může být ještě hodně papírování,“ shrnula.
Se sousedem se dál zdraví, ale vztah už je jiný
Největší spor nakonec nevznikl kvůli samotným penězům, ale kvůli prvním dnům po havárii. Alenu mrzelo především to, že Jarda od začátku řešil, proč by škodu neměl hradit, místo aby se snažil společně s nimi zjistit, jak ji co nejrychleji vyřešit. On měl naopak obavu, aby nepřijal odpovědnost za něco, co ve skutečnosti mohlo souviset se společnou částí domu. Když se později situace uklidnila a pojišťovny začaly jednotlivé náklady řešit, napětí mezi nimi postupně opadlo. Úplně stejné jako dříve už ale jejich sousedské vztahy nezůstaly.
„Nečekala jsem, že mi Jarda položí na stůl čtyřicet tisíc. Čekala jsem jen, že budeme od začátku hledat řešení společně. Místo toho jsem měla několik dní pocit, že si ten mokrý strop přehazujeme mezi čtyřmi lidmi jako horký brambor,“ říkala Alena. Od té doby si s Václavem zkontrolovali vlastní pojistné smlouvy a začali se mnohem víc zajímat i o to, co jejich pojištění skutečně kryje. Havárie jim totiž ukázala, že jedna prasklá součástka může být opravena během několika hodin, ale následky v bytě pod ní se mohou řešit celé týdny.
zdroje: autorský text, zpracováno podle skutečnosti
