Děti chtějí k moři jako spolužáci. Mě ničí, že jim nemůžu splnit obyčejný sen

Dcera mi strčila telefon pod nos hned po večeři. Ani jsem ještě nedojedla chleba s vajíčkem.

„Mami, koukej. Terka byla v Řecku.“

Na displeji stála její spolužačka před letadlem, v ruce plyšáka, za ní rodiče s kufry. Další fotka byla moře. Pak hotelový bazén. Pak talíř se zmrzlinou, která měla tři kopečky a barevné posypky.

Syn se přidal od stolu.

„Maty byl v Turecku. Měli tam tobogány přímo u hotelu.“

Řekli to normálně. Ne vyčítavě. A možná právě proto mě to tak vzalo. Kdyby křičeli a dupali, mohla bych být přísná máma. Jenže oni jen seděli v kuchyni, oba opálení maximálně od hřiště za panelákem, a ptali se, jestli někdy taky poletíme letadlem k moři.

„Někdy určitě,“ řekla jsem.

To je taková rodičovská věta, která zní jako slib, ale uvnitř je v ní schovaný strach.

Syn se zeptal: „A kdy? Příští léto?“

Utírala jsem drobky ze stolu déle, než bylo potřeba.

„Uvidíme.“

Dcera hned poznala, co to znamená. Děti nejsou hloupé. Uvidíme často znamená ne, jen dospělý nemá odvahu to říct před spaním.

Nejsme na tom tak, že bychom neměli co jíst. To říkám rovnou. Máme byt, topení, školní tašky, v lednici jogurty a občas si koupíme pizzu. Jenže všechno je poslední dobou tak drahé, že i obyčejný měsíc připomíná hru, ve které nesmíte šlápnout vedle.

Nájem. Energie. Obědy ve škole. Kroužek pro syna, protože fotbal miluje a nechci mu ho vzít. Dcera potřebuje nové boty, zase jí vyrostla noha. Pračka divně hučí a já kolem ní chodím opatrně, jako by to bylo nemocné zvíře, které nesmím rozčílit.

Moře je v tom všem někde úplně nahoře. Krásné, modré, vzdálené. A drahé.

Večer jsem si sedla k počítači a zkusila se podívat na zájezdy. Jen tak. Abych měla pocit, že něco dělám. Zadáte dva dospělí, dvě děti, týden, letecky, polopenze. Čísla vyskočí a vy máte chuť se omluvit vlastní obrazovce, že jste ji obtěžovali.

Pak jsem zkusila vlastní dopravu. Pak stan. Pak apartmán mimo sezonu. Pak jsem počítala benzín, dálniční známky, jídlo, pojištění, kapesné, plavky, opalovací krém.

Zavřela jsem notebook.

V obýváku se děti hádaly o ovladač a já najednou seděla v kuchyni a brečela tak potichu, aby mě neslyšely. Ne kvůli Řecku. Kvůli tomu, že jejich přání nebylo rozmazlené. Ony nechtěly nový telefon ani značkové boty. Chtěly vidět moře, protože o něm všichni mluvili, protože spolužáci ukazovali mušle a protože dětský svět umí být krutý i bez zlého úmyslu.

Druhý den dcera přišla ze školy a řekla: „Mami, já jsem radši neříkala, že jsme byli jen u babičky.“

Jen u babičky.

Babička, která jim pekla lívance a nechala je spát ve stanu na zahradě.

Najednou to bylo „jen“.

Pár dní jsem dělala, že téma moře není. Přepínala jsem řeč, když začali. Říkala jsem, že i u nás je hezky, že koupaliště je taky voda, že na výlet vlakem pojedeme určitě. Všechno pravda. A zároveň tak trochu lež, protože jsem tím přikrývala vlastní bezmoc.

Pak jsem jednou večer našla syna, jak si na mapě hledá Chorvatsko.

„To je daleko?“ zeptal se.

Sedla jsem si k němu.

„Docela jo.“

„A my jsme chudí?“

Ta otázka mě zasáhla přímo do břicha.

Nechtěla jsem, aby se styděli. Nechtěla jsem z nich dělat děti, které počítají účty se mnou. Ale taky jsem už nechtěla slibovat něco, co teď nemůžu splnit.

Řekla jsem jim, že letos k moři nepojedeme. Ne proto, že by si to nezasloužily. Ne proto, že by nebyly dost hodné. Prostě na to teď nemáme peníze. A mě to mrzí.

Dcera se rozbrečela. Syn dělal tvrdého a řekl, že je mu to jedno, ale pak šel do pokoje a třískl dveřmi. Nezlobila jsem se na ně. Měly právo být zklamané. Děti nemusí být vděčné pořád jen proto, že dospělý dělá, co může.

Druhý den jsem koupila velkou sklenici od okurek. Sundala jsem etiketu a napsali jsme na ni „moře“. Dáváme tam drobné. Já někdy padesátikorunu, děti koruny z kapesného, syn jednou přidal dvacet korun, které našel v zimní bundě. Není to žádný zázrak. Když se podívám na ceny zájezdů, ta sklenice vypadá skoro směšně.

Ale není to jen o penězích.

Je to aspoň něco, co můžeme dělat spolu, místo abych se sama v noci styděla u notebooku.

Letos jsme místo moře jeli na tři dny k jezeru. Spali jsme v malém penzionu, který voněl smaženým sýrem a starým kobercem. Voda byla studená, pláž kamenitá, syn si odřel koleno a dcera první den řekla, že to není jako moře.

Nebyla to lež.

Druhý den ale stavěli hrad z mokrého písku, jedli hranolky z papírového tácku a večer jsme seděli na dece, koukali na hladinu a syn řekl: „Tady to taky šumí.“

Taky šumí.

Držela jsem se, abych zase nebrečela.

Pořád mě bolí, že jim nemůžu dát všechno, co bych chtěla. Možná jednou poletíme. Možná pojedeme autem a budeme cestou jíst řízky z alobalu. Možná to nebude příští rok, ale později.

A možná si děti jednou nebudou pamatovat, že neměly hotelový náramek jako spolužáci.

Snad si budou pamatovat, že jejich máma seděla s nimi u sklenice od okurek, počítala drobné a snažila se proměnit obyčejný sen v něco, co se jednou možná opravdu vejde do kufru.