Článek
Dny se mi začaly slévat do jedné dlouhé směny
Je mi čtyřicet sedm let a dřív jsem si říkala, že v tomhle věku už budu mít v životě víc klidu. Děti budou větší, práce jistější, člověk bude vědět, kam patří. Místo toho mám často pocit, že jen běžím po pásu, který se nedá vypnout.
Budík zazvoní v půl šesté. Udělám snídani, rychle se upravím, zkontroluju, jestli jsem nezapomněla klíče, a běžím na autobus. V práci sedím osm hodin, někdy déle. Pořád někdo něco chce, něco hoří, něco se musí vyřešit hned. Když odcházím, bývám tak vyčerpaná, že se mi nechce ani mluvit.
Jenže doma čeká další část dne. Nákup, vaření, prádlo, telefonát s mámou, zprávy od dcery, která už žije sama, ale stejně mě občas potřebuje. Manžel se zeptá, co bude k večeři, a já si někdy musím dát pozor, abych neodpověděla ostře. Ne proto, že by byl špatný. Jen mám pocit, že už ze mě všichni něco tahají, i když sami třeba ani nechtějí.
Večer si sednu na gauč a pustím si něco v televizi. Často ani nevím, co běží. Jen koukám, protože už nemám sílu číst, přemýšlet nebo se na něco těšit.
A pak přijde pondělí znovu.
Nejhorší je, že se vlastně nemám na co stěžovat. Máme byt, práci, zdravé děti, žádné velké dluhy. Když to řeknu nahlas, připadám si nevděčná. Jenže vděčnost člověka sama o sobě nezachrání před tím, že mu život začne připadat jako příliš dlouhý seznam povinností.
Závidím lidem, kteří mají na něco chuť
Nedávno mi kamarádka vyprávěla, že začala chodit na keramiku. Smála se, že její první hrnek vypadá jako brambora, ale že se na každé úterý těší celý týden. Poslouchala jsem ji a cítila jsem něco mezi obdivem a závistí.
Jak může mít člověk po práci chuť ještě někam jít?
Já mám občas problém dojít si i pro rohlíky. Když mi někdo navrhne výlet, divadlo nebo víkend pryč, první myšlenka není radost. Je to únava. Kolik bude potřeba zařídit. Co všechno si musím připravit. Jestli se mi bude chtít. Jestli to nebude moc peněz. Jestli bych neměla raději odpočívat doma.
Jenže doma často neodpočívám. Jen se přesouvám z jedné povinnosti do druhé.
Pamatuju si, že jsem dřív měla ráda maličkosti. Uměla jsem se těšit na jaro, na první kávu na zahrádce, na výlet vlakem někam, kde jsem ještě nebyla. S manželem jsme se dokázali sebrat a vyrazit bez velkého plánování. Teď spolu sedíme u stolu a řešíme hlavně, co je potřeba opravit, zaplatit a stihnout.
Někdy se ho ptám, jestli to má podobně. On většinou řekne, že je taky unavený. Pak se chvíli díváme každý do svého telefonu a tím rozhovor skončí.
Bojím se, že jsme si zvykli žít jen tak, aby to všechno fungovalo. Ale nikdo se už neptá, jestli nám v tom fungování není smutno.
Když se dívám na starší fotky, vadí mi hlavně jedna věc. Na většině z nich se směju. Ne proto, že bych tehdy měla méně starostí. Jen jsem asi ještě věřila, že mě čeká něco, na co se můžu těšit.
Nechci čekat na důchod, abych se mohla nadechnout
Možná mě nejvíc děsí věta, kterou slýchám kolem sebe: „Ještě pár let a bude líp.“ Jenže kolik je pár let? Deset? Patnáct? Dvacet? Mám opravdu čekat až na důchod, abych si dovolila žít jinak než mezi prací, nákupem a únavou?
Neříkám, že zítra podám výpověď a odjedu na druhý konec světa. To bych možná jen vyměnila jeden stres za jiný. Ale začínám si uvědomovat, že když neudělám aspoň něco malého, budu za pár let sedět na stejném gauči a říkat si úplně to samé.
Proto jsem si minulý týden koupila permanentku do bazénu. Ne proto, že bych chtěla hubnout nebo se před někým předvádět. Jen jsem si vzpomněla, že jsem jako holka milovala vodu. Že mi vždycky vyčistila hlavu víc než televize nebo další večer, kdy se snažím na nic nemyslet.
První návštěvu jsem málem zrušila. Byla zima, pršelo a po práci jsem měla chuť zalézt pod deku. Nakonec jsem šla. Plavala jsem sotva půl hodiny, pak jsem si sedla s čajem v malé kavárně u bazénu a najednou mě napadlo, že jsem dlouho nebyla někde jen kvůli sobě.
Nebyl to žádný zázrak. Druhý den jsem zase vstávala do práce a zase mě čekal stejný kolotoč. Ale něco se ve mně trochu pohnulo.
Možná radost nezmizela. Možná jen čeká pod nánosem věcí, které musí být hotové, a pod pocitem, že si ji člověk musí nejdřív zasloužit.
Já už ale nechci žít tak, že každý den jen přečkám a budu doufat, že jednou začne opravdový život.
Možná nezačne jednou.
Možná musí začít tím, že si v obyčejném úterý dovolím udělat něco, co mi připomene, že nejsem jen zaměstnanec, manželka, máma a člověk, který všechno zařizuje.
Jsem taky Iva. A ještě nechci mít pocit, že už pro mě nic hezkého nezačne.
